Bohatí bohatnou a chudí chudnou. Nevím jak vy, ale osobně v poslední době čím dál častěji registruji probíhající diskuzi na toto téma, přičemž mám pocit, že majetková a příjmová nerovnost (tedy podstata celého kapitalismu) je stále více vyobrazována jako kořen všeho zla.
Například podle nejnovější studie, kterou jsem měl minulý týden tu čest si přečíst, se rozdíl mezi bohatými a chudými na celém světě a zejména pak v předních ekonomikách stále prohlubuje. Studie poukazuje na fakt, že horní jedno procento lidí s nejvyššími příjmy ve Spojených Státech akumulovalo v průběhu posledních třech desetiletích 47 procent veškerého růstu příjmů, přičemž například v Kanadě to bylo 37 procent. Na druhé straně příjmy nejchudších domácností v globálním měřítku jsou na tom téměř stejně jako v polovině 80. let. Nedávná analýza amerického kongresového rozpočtového úřadu víceméně potvrzuje výše zmíněná data a dodává, že příjmy nejbohatšího jednoho procenta populace vzrostly mezi roky 1979 a 2007 o 275 procent a u zbytku horní pětiny pak o 65 procent. Oproti tomu příjem spodní pětiny populace prošel zvýšení příjmu jen o 18 procent. Analýza mimo jiné podotýká, že mezera mezi bohatými a chudými je v současné době v USA nejširší od roku 1967.
V knize Kapitál v jednadvacátém století francouzský ekonom Thomas Piketty popisuje své přesvědčení o nalezení „ústředního rozporu kapitalismu“ a sice, že bohatství se nevyhnutelně a stále více soustřeďuje na vyšší třídy. Tento nárůst nerovnosti nejen ve Spojených státech ale i celosvětově lze podle Pikettyho vysvětlit pomocí jednoduché rovnice r > g, tedy míra návratnosti vlastního kapitálu (r) převyšuje celkovou míru hospodářského růstu (g). Jinými slovy: rodiny a jednotlivci, ovládající bohatství, jej hromadí rychlejším tempem, než jej ekonomika může vyprodukovat. Tudíž zákonitě budou s postupem času kontrolovat mnohem větší část ekonomického koláče. Co tím chce básník říci je, že bohatí proporcionálně bohatnou, chudí proporcionálně chudnou a pokud se nestane něco co změní status quo, tak tento trend bude pokračovat.
Mimo jiné sociálně zaměřený ekonom nabízí argument, že zpomalení populačního růstu bude znamenat stagnaci hospodářského růstu, což povede ještě k větší nerovnosti. Čím větší bude nerovnost, tím větší budou mít bohatí prostřednictvím peněžních příspěvků kontrolu na demokracií.
Zatímco tendenčně levicově založení individuálové a politické strany přesvědčují masy svými populistickými názory o nutné daňové spravedlnosti vedoucí ke snížení rostoucí nerovnosti, velká část odborníků je přesvědčena o tom, že příjmová nerovnost naopak přináší blahodárné benefity pro celkovou ekonomiku a v některých případech jdou s tvrzením dokonce tak daleko, že vyspělost západních ekonomik vděčí svému momentálnímu stavu právě nerovnosti. Například Arthur Okun, jeden z předních harvardských ekonomů, tvrdí, že nerovnost je cena, která musí být zaplacena za efektivní ekonomiku.
Jednoduché vysvětlení tohoto přesvědčení lze najít ve faktu, že každý z nás na základě vynaložené snahy a úsilí je ekonomice potažmo společnosti prospěšný rozdílným dílem a měl by za to být i náležitě ohodnocen. Osobně je pro mě těžce pochopitelné, proč by měli jedinci, jejichž přičinění přináší ekonomice mnohem více prospěchu, strádat na úkor těch, jinými slovy dotovat ty, kteří jsou společnosti méně prospěšní.
V naší společnosti, zemi, je stále více cítit zášť vůči úspěchu. Existuje čím dál tím více lidí kteří věří, že navzdory faktické historicky podložené spojitosti mezi růstem a vytvářením bohatství, člověk, kterému náleží určitá část bohatství, svým způsobem obírá jiné o jejich podíl. Tato domněnka nemůže být dále od pravdy. Snaha o inovaci a její vliv na vytváření bohatství je to, co přispívá k růstu ekonomiky a následnému většímu růstu bohatství, z kterého pak těží více lidí. Vezměme jako příklad zakladatele Facebooku Marka Zuckerberga. Namísto toho, aby se stal zaměstnancem, vytvořil svojí vlastní společnost, čímž nejen uvolnil své potenciální zaměstnanecké místo pro někoho jiného, ale hlavně se zasloužil o vytvoření nesčetného počtu nových zaměstnaneckých míst a tím i bohatství pro jiné lidi. To, že se stal bohatým, nebylo na úkor jiných lidí, ba naopak. Svojí vynaloženou snahou, nadáním a úsilím byl prospěšný pro společnost mnohem více, než velké procento ostatních lidí.
Jednoduše řečeno, naše společnost potřebuje, aby lidé byli náležitě odměňováni za své úsilí, případně pak za opodstatněné podstupování rizika v podobě investic a inovací. To je to, co vytváří růst a více příležitostí pro všechny. Bez růstu se ocitneme ve stagnujícím ekonomickém prostředí, což nebude dobré pro nikoho. Mnoho zemí se v minulosti snažilo o rovnostářskou politiku a ti všichni bídně selhali. Zářným příkladem je tomu naše země v dobách totality.
Staré dobré rčení “ Život není fér “ celý problém ideálně vystihuje. Ač si to někteří z nás nechtějí připustit, celý svět je založen na principu nerovnosti. Každý z nás musí snášet okolnosti, při kterých máme více či méně nežli lidé kolem nás. Nejsme si rovni v naší inteligenci, v našem fyzickém vzhledu. Nejsme si rovni v lásce ani ve vztazích.
Měli bychom, či snad dokonce jsme schopni se přizpůsobit každé z okolností vyzdvihujících naší nerovnost? Měla by existovat omezení pranýřující ty, kteří se určitými způsoby vymykají průměrnosti? Mělo by být například nepřípustné aby jeden z běžců uběhl maraton rychleji než ostatní? Mají snad ti geneticky obdaření svalovou hmotou přerozdělit část svých svalů ostatním? Absurdita této myšlenky je více než zřejmá. Co tím však chci říct, je fakt, že vždy kolem sebe můžeme najít někoho, kdo má více či méně ať už takových nebo onakých atributů které jsou svým způsobem významově škálovatelné. Peníze jsou jedním z nich a přesto, že hrají v naší společnosti významnou roli, neměli by být atributem na který se upírá veškerá naše pozornost.
Zaměření se na celkovou podstatu problému, nikoliv na vedlejší efekt, je jedinou možnou cestou vedoucí k prosperitě. Nerovnost není problém – problém je úroveň lidí spadajících k hranicím chudoby (stejně tak jako v poslední době úroveň živoření nižší střední vrstvy). Skutečnost, že někteří z nás disponují podstatně vyšší mírou bohatství, nikterak nesouvisí s problémem těch, kteří na tom nejsou tak dobře.
Společnost potřebuje mnohem více lidí zabývajících se řešením problému a ne upírajících svojí pozornost na vedlejší účinky, za něž lze považovat nedostatek vhodných dovedností potřebných k uplatnění se v našem neustále se vyvíjejícím ekonomickém prostředí. Nutností je vzdělání a odborná příprava a budou nutností, bez ohledu na velikost propasti mezi chudými a bohatými. Idea rovnosti, ač sebevíc líbivá, je v našem světě jednoduše nepraktikovatelná a společnost by měla tento fakt nejen akceptovat. Hlavně se podle něj řídit.
