S postupným zlepšováním ekonomické situace slábnou v mnohých klíčových světových ekonomikách motivy pro uplatňování nekonvenčních měnověpolitických opatření. Centrální bankéři se také vážně začínají zabývat otázkou ústupu od nekonvenčního režimu měnové politiky. Už před pár lety se pro takový ústup vžilo pojmenování „strategie exitu“. Nyní konečně je zvolení optimální podoby této strategie nejen teoretickou úvahou, ale akutní praktickou otázkou. Alespoň v případě centrálních bank, jako je ta americká nebo britská.
Britská centrální banka, Bank of England, nastoupila cestu nekonvenčního měnověpolitického režimu v březnu 2009. Do listopadu téhož roku nakoupila v rámci své verze kvantitativního uvolňování 200 miliard liber aktiv, z většiny britského vládního dluhu. V letech 2011 a 2012 pak oznámila tři dodatečné odkupy aktiv. Celkově tedy takto akumulovala aktiva za 375 miliard liber.
Slibné oživení britské ekonomiky nutí představitele Bank of England přemýšlet nejen o postupném zpřísňování měnové politiky, ale i o vhodném „exitu“, ve smyslu snížení objemu rozvahy, kterou nyní přifukuje právě oněch 375 miliard liber.
Pozoruhodný nástin „exitu“ Bank of England předkládají britští ekonomové David Marsh (autorův rozhovor s ním zde) a lord Meghnad Desai (autorův rozhovor s ním zde a zde). Vycházejí ze skutečnosti, že Bank of England je vlastněna britskou vládou. Jiným slovy, jedna instituce britského veřejného sektoru vlastní dluh jiné instituce téhož sektoru a připisuje si úroky, které jsou ovšem nákladem pro státní rozpočet. To je poněkud nepraktické, míní Marsh a lord Desai.
Podle nich by britské ministerstvo financí mělo požádat centrální banku, aby se oněch 375 miliard liber vzdala, a následně je vymazat z povrchu zemského.
Problém však tkví v tom, že peníze, za něž britská centrální banka aktiva za 375 miliard liber nakoupila, už jsou v ekonomickém systému. Vytvoření této nové likvidity – ať už přímo nových bankovek nebo v podobě elektronického záznamu – bylo ostatně vlastním důvodem spuštění programu typu kvantitativního uvolňování. Nová likvidita měla podnítit ekonomickou aktivitu, zamezit dezinflačním, případně deflačním tendencím ostrovní ekonomiky a přiblížit míru inflace k vytčenému cíli dvou procent.
Jakýkoli peníz ovšem vzniká jako pohledávka. Když centrální banka „tiskne nové peníze“, jak se lidově říká, postupuje tak, že za nové peníze nakupuje dluhopisy. Teprve na základě této transakce se nové peníze ocitají v ekonomickém systému.
Pokud by ovšem dluhopisy, díky jejichž nákupu se nové peníze v systému ocitly, byly vymazány z povrchu zemského, nové peníze by náhle „nebyly pohledávkou“. Vznikl by totiž problém v rozvaze centrální banky, kde ony nové peníze figurují na straně pasiv, jako protihodnota za ně nakoupeným dluhopisům. Bank of England by tedy z tohoto titulu zaznamenala ztrátu. Byla by ohrožena samotná její reputace.
Marsh a lord Desai proto navrhují, aby britské ministerstvo financí nabídlo centrální bance ekvivalentní objem dluhopisů s nulovým kuponem. Role těchto dluhopisů by spočívala čistě ve vyrovnání rozvahy banky. Jinými slovy, úročené dluhopisy by v rozvaze centrální banky byl nahrazeny těmi bezúročnými, čímž by se odlehčilo státnímu rozpočtu.
V důsledku by tak nešlo o nic jiného než o financování části státního dluhu vytvářením nových peněz.
Nejde jen o to, že látání dluhových děr tiskem nových peněz bývá z povahy věci inflační, jak nás učí dějiny. Jde také o to, že v případě takto zvolené „strategie exitu“ by se stíral rozdíl mezi vládou (konkrétně ministerstvem financí) a centrální bankou. Investoři by se tak mohli tázat, do jaké míry je centrální banka opravdu nezávislá.
A pak tu je morální rozměr věci: jestliže si dvě instituce odpustí část dluhu, proč má třeba takový běžný držitel hypotéky platit bance úroky? Nemá pak tedy také nárok na to, aby mu banka převedla dluh z úročeného na bezúročný režim? Zdůvodnit by to tento dlužník mohl třeba ztrátou zaměstnání, což je pro jedince podobně trýznivá situace jako finanční krize a její dopady pro celou ekonomiku.
Celé je to pak vodou na mlýn excentrickým ekonomům typu Davida Graebera z London School of Economics, který hlásá, že dlužník nemá morální povinnost své dluhy splácet, a dokonce, že by mladí lidé měli přestat pracovat.
Marsh a lord Desai – což ovšem oba naznačují – si tedy svým návrhem zahrávají s ohněm. Požár, který v případě vymknutí se situace z rukou nastane, by mohl mít velice ničivé účinky.
