Pozitivní nálada by měla přetrvat. Dolar slábne, což podporuje procyklické měny. Euro na 1,1900 EURUSD. Koruna nejsilnější od začátku září. Vydrží-li risk-on sentiment, mohla by atakovat 26,10 za euro.

Buenos Aires na agoře?

Referendum uspořádané první červencovou neděli přiblížilo Řecko o další kus cesty směrem k vystoupení z měnové unie. Představitelům EU totiž postupně dochází trpělivost a ani vrcholný akt demokracie je nakonec nemusí dostatečně obměkčit na to, aby se s řeckou vládou, byť obměněnou, dokázali dohodnout. Následný faktický bankrot státu se dá vyřešit několika způsoby. Patrně nejradikálnější z nich, tedy vystoupení z eurozóny a následné zavedení nové měny, má oproti ostatním řešením jednu nezanedbatelnou výhodu: již s ním máme nějakou zkušenost. Není ani tak vzdálená časově – datuje se k počátku jednadvacátého století – jako geograficky. Připomínáme si bankrot Argentiny z roku 2001.

Problémy se státním zadlužením řešila Argentina bezmála celé dvacáté století. Ať už během Velké hospodářské krize, kdy poklesla celosvětová poptávka po jejích zemědělských produktech, či za vlády junty, která v roce 1982 pro odvedení pozornosti od (nejen) hospodářských problémů obsadila Falklandy. Po dlouholetém vedení země generály se do Argentiny sice navrátila demokracie, důsledky vojenského režimu ale pociťovala země po mnoho dalších let. Především šlo o inflaci, která v roce 1989 dosáhla neuvěřitelných pěti tisíc procent. Devadesátá léta se tak nesla ve jménu ekonomických reforem, ne nepodobným těm, které známe z transformace ekonomik východního bloku. Pokles dovozních cel, privatizace a otevření se světovému trhu napomohly k oživení hospodářství, byť nejeden novinář poukazoval na korupční jednání ve spojitosti s tehdejším prezidentem Menémem a prodejem státního majetku.

Potíže s inflací mělo vyřešit navázání argentinského pesa na dolar v poměru jedna ku jedné. Tak se také stalo, ale jen dočasně. Vláda již nemohla financovat své výdaje tisknutím nových peněz, zbyla jí tedy poslední možnost – zadlužování, které však nebylo dlouhodobě udržitelné. Po finančních krizích v Rusku a Asii, které se zprostředkovaně nevyhnuly ani Jižní Americe, se dostala Argentina do problémů. Nedevalvovala totiž svoji měnu, tak jako to udělalo při ekonomických problémech v roce 1995 Mexiko či v roce 1999 Brazílie. Parita k dolaru tak podvazovala export, na konci tisíciletí se navíc dostala Argentina do hospodářské recese. Nezbývalo než ukončit navázání pesa na dolar.

Bankrot a jeho následky

Podlomená důvěra ve schopnost splácet dluhopisy tak vedla k do té doby největšímu státnímu bankrotu, dluh Argentiny tehdy dosahoval 93 miliard dolarů. Lidé se nemohli dostat ke svým úsporám, zmrazení bankovních účtů se stalo jednou z hlavních příčin nepokojů v hlavním městě Buenos Aires. Došlo k množství střetů protestujících s policií, které několik lidí odneslo vlastním životem.

Řecký lid snáší omezení bankovních výběrů prozatím v poklidu. Otázkou však zůstává, zda by nemohly nastat podobné nepokoje jako v Argentině, až bankomaty nevydají ani posledních padesát euro. Rozdíl lze najít v označení viníka, který za ekonomické problémy mohl, respektive může. V Argentině se protestovalo především proti domácí vládě a korupci, jednalo se o vnitrostátní problém. Řekové ale podobného protivníka nemají uvnitř, ale vně současného státu – v zahraničních ekonomicko-politických strukturách či v minulých řeckých vládách. Jak jinak lze chápat snahy některých radikálních levicových politiků o označení státního dluhu Řecka za zlovolný (odious debt). Ten se definuje jako dluh, který nemusí být splacen, neboť autority, které si ho vypůjčily, s ním nenaložily v nejlepším zájmu svého národa. Absence adresáta potenciálních protestů v místech, kde by se mohly konat, tak do jisté míry omezuje jejich možný vznik a dopady.

Do sociálních důsledků bankrotu lze zařadit i odchod mnoha mladých lidí z Argentiny do zemí, z nichž pocházeli jejich prarodiče. Většina z nich tak odešla do Evropy. Podobný úkaz můžeme sledovat i u Řecka, zemi opouští mnoho jejích čerstvě vystudovaných občanů.

Odpoutání pesa od dolaru přineslo ale i další velký průšvih: lidé a firmy si před krachem půjčovaly v dolarech, jejich dluhy tedy ze dne na den narostly o více než sto procent. Až zásah argentinské vlády napomohl ke snazšímu splácení – dolarové úvěry bylo možno splácet v pesu v paritě, tedy stavu před devalvací, kdy se jedno peso rovnalo jednomu dolaru.

Problém Řecka by byl ještě větší. Peso bylo navázáno na dolar dobrovolně, v podstatě tedy stačilo tuto kotvu uvolnit a spustil se samovolný proces poklesu hodnoty argentinské měny. Tak snadné to řecká vláda nemá, především musí novou měnu vytvořit a změnit jednotku u vkladů, z eurových účtů se stanou účty drachmové. Takový postup má mnohá úskalí. Mají se převádět všechny účty v Řecku včetně, nebo bez zahraničních vkladů? Nebo by se měly převést účty všem Řekům, ať už v Řecku, nebo třeba ve Švýcarsku?

Negativním dopadům by se nedokázal vyhnout ani soukromý sektor, který si po mnoho let půjčoval v zahraničí, dluh tak má denominovaný v eurech a v eurech ho bude muset splácet. Jen těžko si lze představit, že by stát napomohl splácení soukromých dluhů, tak jako tomu bylo v Argentině (její dluh ani v kritický okamžik zdaleka nedosahoval sta procent HDP). Sami výrobci už pociťují problémy dnes, nedostává se jim totiž likvidity. V okolí Soluně tak dali vzniknout paralelní privátní měně, která má napomoci k udržení plynulých obchodních vztahů.

Bankrot státu neznamená stoprocentní odepsání dluhu. Ani ten argentinský nebyl zrušen, pouze došlo k jeho dílčí restrukturalizaci. Věřitelé přišli o více než dvě třetiny svých závazků. S poklesem plateb navíc nesouhlasilo několik věřitelů a celá událost měla dohru u soudu. Zde je v lepší situaci, zdá se, Řecko. Dnes už většinu jeho závazků vlastní státy, nikoliv soukromé subjekty. Otázkou jen zůstává, kolik se z dluhu odepíše a co za tento vstřícný postoj budou věřitelé chtít. Možnosti restrukturalizovat jsou dnes už otevřeni i ministři financí eurozóny. Zdá se, že se jí dočkáme v každém případě, jak při grexitu, tak i pokud Řecko u eura zůstane.

Co bude dál

Argentina se z bankrotu dokázala rychle otřepat, měla pro to příhodné podmínky, především silný ekonomický růst Brazílie a Číny dokázal absorbovat množství zemědělského exportu. Dnešní hospodářská situace je o poznání složitější. Čína už neroste a od Řecka ani nic reálně nepotřebuje. Desetina řeckého exportu jde do Itálie, asi pět procent na Kypr, ani jeden z těchto států nelze zařadit mezi ekonomické dravce či giganty.

Přesto je závislost Řecka na mezinárodním obchodu větší než u Argentiny. Ta by díky svým přírodním zdrojům dokázala přežít i jako izolovaný ostrov. Řecko nikoliv, neboť dováží množství strategických surovin a produktů (například surovou ropu, kterou zpracovává a následně vyváží).

Argentinské HDP pokleslo po bankrotu přibližně o pětinu. Spekuluje se, jak moc by se propadla řecká ekonomika, odhady se různí. Většina komentátorů však uvádí, že o více než ta argentinská. Ratingová agentura Standard and Poor’s předpokládá pokles o „argentinskou“ jednu pětinu. Zastáncem horšího scénáře je ekonom Daniel Solomon, který očekává pokles 16 procent jen v prvním roce po grexitu. Jde ale jen o předběžné predikce, většinou ničím nepodložené. A především u nich nikdo neuvádí druhé číslo: o kolik se ekonomika Řecka propadne, pokud v eurozóně zůstane a bude třeba pár desetiletí svázána variací na dodnes reálně nefungující úsporná opatření.

Nikdo dnes přesně neví, kdy se grexitu dočkáme. Zkracuje se ale horizont očekávání – dříve se o něm hovořilo v rámci let, nyní už se mluví o týdnech. Něco napoví 20. červenec, kdy má Řecko zaplatit 3,5 miliardy eur ECB. Bude mít z čeho?

Newsletter