Letos v září si připomeneme třicáté výročí tzv. dohody z hotelu Plaza, která vedla k silnému oslabení amerického dolaru a naopak k posílení německé marky a japonského jenu. Jak ve svém sloupku píše William Pesek, komentátor serveru Bloomberg, „přispělo toto opatření k vyřešení problému nerovnováhy amerického, japonského a německého běžného účtu, ale především se stalo základem ekonomické spolupráce, která však v dnešní chaotické a deflační době naprosto chybí.“
Minulý týden jsme byli svědky, možná až panického, kroku singapurské centrální banky, která se rozhodla oslabit svou domácí měnu ve snaze podpořit růst cen. Stalo se tak třináct dní potom, co švýcarská monetární autorita náhle ukončila intervenční režim a nechala frank volně posílit. Oba tyto kroky se nesly v duchu posledních několika měsíců, kdy dochází k všeobecnému uvolňování měnové politiky.
I přesto, že jsou výše zmiňovaná opatření v podstatě divergenční, obě jsou důsledkem stejného problému, kterým je celosvětový přebytek likvidity. Doposud se otázka kvantitativního uvolňování řešila především v souvislosti s největšími ekonomikami, jako je eurozóna, Japonsko či USA. Avšak podle slov Eswarda Prasada, profesora ekonomie na Cornellově univerzitě, jsou tyto „akce světově největších centrálních bank vždy předzvěstí silného pohybu kapitálových toků a vysoké měnové volatility“, jejíž dopady nejvíce pocítí rozvojové trhy a menší otevřené ekonomiky, mezi které můžeme zařadit i Singapur a Švýcarsko.
Během minulého roku přiteklo do zámořských ekonomik, jako je Indonésie, Filipíny či Thajsko, více jak 14 miliard dolarů. Jen do tchajvanských akciových burz loni připlul kapitál o velikosti přes 5 miliard dolarů. „Všechny tyto zdroje však mohou snadno změnit směr,“ upozorňuje Pesek. Důvodem může být to, že Federální rezervní systém ohlásí zvýšení úrokových sazeb či současná řecká situace způsobí další eurokrizi.
Všechny tyto události silně znesnadňují malým ekonomikám jejich proces řízení rizik, což je nutí jednat mnohem dříve, než tak udělají jejich konkurenti. Celkovou nervozitu úředního aparátu jasně dokazuje příklad Singapuru, jehož monetární politika je jedna z historicky nejkonzervativnějších na celém světě. I tak ale vedení centrální banky ze dne na den rozhodlo o jejím neohlášeném uvolnění.
Faktem je, že čím více zemí bude snižovat své sazby či oslabovat měny ve snaze podpořit konkurenceschopnost exportních podniků, tím více bude vytvářen tlak na pokles výnosů. Jakmile se jednotlivé země, resp. jejich centrální banky, budou snažit svou politikou předehnat všechny ostatní, může se stát, že se naprosto minou cílem. Příkladem budiž samotné kvantitativní uvolňování, jehož vedlejší efekty (zvýšená volatilita, bubliny na trzích a nemožně nízké výnosy dluhopisů) silně předčily tolik cílený ekonomický růst.
Podle Peska by tato situace měla taktéž znepokojovat i velké ekonomiky. Zmiňuje přitom své setkání s Karlem Pöhlem, bývalým šéfem německé Bundesbanky. Ten v roce 1985 reprezentoval západní Německo při jednání o dohodě z hotelu Plaza. Pöhl tehdy během rozhovoru použil výstižné přirovnání k pěstování vinné révy. Vinice bývají často obklopeny růžovými keři, které fungují v podstatě jako systém včasného varování. Je tomu tak proto, že tyto keře jsou náchylné k různým nemocem, které posléze mohou ohrozit i samotnou révu. Jakmile jsou napadeny růže, vinaři mají jasný signál toho, že bude zasažena i jejich vinice. Podle Pöhla mají malé otevřené ekonomiky, v našem případě Singapur a Švýcarsko, přesně tu samou funkci, jako měly růžové keře.
Pesek je přesvědčen, že „požadavek spolupráce jednotlivých zemí ve snaze odvrátit potenciální měnové války by bylo velice těžké prosadit, přesto však by určitá koordinace a spolupráce měla být neustále na místě.“ Centrální bankéři by díky tomu byli schopni napravit veškeré trhliny na trhu, především pak narůstající hrozbu celosvětové deflace. Pesek navrhuje, že v rámci spolupráce by mohly být použity ne zcela konvenční nápady, jako například „navázaní vývoje kurzu japonského jenu na americký dolar či vytvoření společného systému směnných kurzů pro oblast jihovýchodní Asie.“
Peskův názor pak potvrzuje i Russel Green, ekonom působící v Baker Institute. „Určitá mezinárodní koordinace by byla na místě, obzvláště v dnešní situaci, kdy jsme svědky narůstající vlny konkurenčních devalvací.“ Green pak upozorňuje na výsadní roli Mezinárodní měnového fondu, jehož úkolem je i dohled nad konkurenčním prostředím mezinárodních měnových kurzů. „MMF by měl vystoupit a zavést alespoň některá základní pravidla. Jeho vedení by tak mohlo být hlavním faktorem, jenž by stmelil jednotlivé země světa.“
Díky vzájemné spolupráci by tak centrální bankéři byli schopni donutit politiky k tomu, aby začali řešit nápravu všech trhlin na trhu. „Zásadním problémem dnešního světa je fakt, že ta nejtěžší břemena jsou vždy kladena na bedra centrálních bankéřů.“ Podle Peska jsou to pak oni, kdo svou politikou musí zajistit ekonomický růst a adekvátní inflaci s vědomím, že veškerá opatření měnové politiky mají vždy mezinárodní přesah. Přitom by stačilo, pokud by začal být uplatňován takový mix politik, který by nebyl natolik závislý na činnosti monetárních autorit.
