Až přijde příští recese, budou rozvinuté ekonomiky muset čelit stejným dilematům jako během té poslední. A centrální banky nebudou mít příliš na výběr – budou muset opět sáhnout k nekonvenčním nástrojům měnové politiky, upozorňuje americký ekonom Nouriel Roubini v článku publikovaném na britském serveru The Guardian.
Na finančních trzích v rozvinutém světě to v poslední době začíná vřít – centrální banky pomalu začínají upouštět od nekonvenčních nástrojů měnové politiky, kterými se snažily popohánět ekonomiku stiženou poslední finanční krizí.
Americký Fed začal omezovat svůj program nákupu aktiv v roce 2014 a ve druhé polovině roku 2015 zahájil proces normalizace úrovně úrokových sazeb. Evropská centrální banka nyní zvažuje rychlost, jakou od příštího roku omezit svojí politiku kvantitativního uvolňování (QE), a kdy zase začít zvedat nyní negativní úrokové sazby. Bank of England (BoE) dokončila poslední kolo QE a zvažuje zvyšování sazeb. Blížící se růst sazeb signalizovala i Bank of Canada, která je nakonec minulý týden i zvýšila, a Reserve Bank of Australia.
Keynesův bod zlomu: Kdy stimuly přestaly fungovat?
Přijde to znovu
„Nicméně když dojde k další recesi nebo finanční krizi, budou muset všechny tyto centrální banky zavést nekonvenční monetární politiky znovu,“ upozorňuje Roubini. „Vezměte si například Fed, který je při opuštění nekonvenčních nástrojů měnové politiky v silnější pozici než kterákoli jiná centrální banka. I když se svou normalizační politikou úspěšně sníží úrokové sazby zpět na rovnovážnou úroveň, nebude tato hranice vyšší než 3 %,“ upozorňuje Roubini s tím, že ve dvou předchozích fázích restriktivní měnové politiky tato rovnovážná úroveň činila 6,5 %, respektive 5,25 %.
Moderní americká recese? Může za ni Fed
Centrálním bankám bude chybět manévrovací prostor
Po vypuknutí globální finanční krize a následné recese v letech 2007-2009 snížil Fed své sazby z 5,25 % na nulu. A když ani to ekonomice nepomohlo, začal využívat nekonvenční nástroje měnové politiky tím, že poprvé zahájil QE. Podle Roubiniho několik posledních cyklů ukazuje, že i když Fed do další recese zvýší rovnovážnou úroveň úrokových sazeb na 3 %, pořád nebude mít dostatečný prostor pro to, aby jeho politika byla účinná. Sazby klesnou rychle k nule, aniž by to nějak významně ovlivnilo ekonomiku a Fedu i dalším významným centrálním bankám zbydou jen čtyři možnosti, píše Roubini.
Kvantitativní uvolňování
První možností je podle ekonoma opětovné použití nástrojů kvantitativního či úvěrového uvolňování prostřednictvím nákupů vládních dluhopisů s dlouhou dobou splatnosti či soukromých aktiv, a to vše ve snaze zvyšovat likviditu a rozhýbat úvěrový trh. Tato opatření však, vzhledem k obrovsky narůstajícím rozvahám centrálních bank, rozhodně nebudou bez nákladů a rizik, upozorňuje Roubini.
Horečka centrální bank. Letos nakoupily víc, než si představíte
Negativní úrokové sazby
Další možností je podle něj návrat k politice negativních úrokových sazeb, tak jako to v minulých letech učinily ECB, BoJ, SNB a některé další centrální banky. Nevýhodou tohoto opatření jsou však náklady pro střadatele a banky, které je pak přesouvají na své klienty.
Zvýšení inflačního cíle
Za třetí mohou centrální banky změnit svůj inflační cíl z 2 % například na 4 %. Fed a ostatní se podle Roubiniho touto možností již neoficiálně zabývají, protože by mohla zvýšit rovnovážnou úrokovou sazbu na 5 až 6 % a v případě další recese snížit riziko dosažení nulové hladiny.
Tato možnost je však podle ekonoma kontroverzní. Centrální banky mají problém již s dosažením 2% inflačního cíle. Aby dosáhly 4 %, mohly by zavádět ještě více nekonvenční nástroje měnové politiky na ještě delší časové období. Navíc nemohou očekávat, že změna inflačních očekávání ze 2 % na 4 % bude probíhat hladce, upozorňuje ekonom s poukazem na sedmdesátá léta, kdy se inflace mohla zvýšit ze 2 % na 4 %, ale inflační očekávání se zcela vymkla kontrole a růst cen nakonec vylétl daleko nad 4 %.
Snížení inflačního cíle
Poslední možností, kterou již doporučovala také Banka pro mezinárodní vypořádání (BIS), je podle něj naopak snížit inflační cíl ze 2 % například k 0 %. Nižší cíl by snížil potřebu nekonvenčních nástrojů měnové politiky v případě, že by již úrokové sazby byly blízko nule a inflace stále pod 2 %.
Roubini však upozorňuje, že většina centrálních bank má pro sledování 2% inflačního cíle své důvody. Nulová inflace a trvalejší období deflace, kdy je cíl 0 % a inflace pod cílem, může vést k tzv. dluhové deflaci. To je situace, kdy v důsledku poklesu cen a příjmů roste reálná hodnota (očištěná o inflaci) dluhu podniků a domácností, což zvyšuje riziko bankrotů. V malých otevřených ekonomikách by podle Roubiniho navíc 0% cíl mohl posílit měnu a zvýšit výrobní a mzdové náklady jak domácím exportérům, tak sektorům potýkajícím se s konkurencí ze zahraničí.
Výběr ze čtyř zel
Až přijde další recese, nebudou tak mít podle ekonoma centrální banky v rozvinutých zemích jinou možnost, než znovu snižovat sazby k nule a zároveň volit mezi těmito čtyřmi ne zrovna lákavými možnostmi. Kterou z nich si zvolí, bude pak záviset na individuálním zvážení všech těchto rizik, které s nimi souvisí.
Politika centrálních bank? Vymyká se kontrole
