Málokdo lituje spekulanty, kteří přišli o peníze poté, co Švýcarská národní banka nečekaně ukončila intervenci na švýcarském franku. Nicméně, následující extrémně volatilní pohyby na měnových trzích naznačují, že centrální banky se potenciálně staly destabilizující silou na finančních trzích.
Krátce po oznámení zmiňovaného konce intervencí prezident SNB prohlásil, že firmy měly několik let na to, se na tento krok připravit. Opak je však pravdou: pouhá existence cenového limitu především odrazovala švýcarské firmy od zajištění jejich měnových rizik. Podle mnohých švýcarských občanů se jednalo o zradu ze strany SNB.
Je chybné se domnívat, že akce SNB je ojedinělou událostí: hrozby vycházející z centrálních bank jsou mnohem dalekosáhlejší. Co se týče investic, centrální banky učinily riziková aktiva alespoň na první pohled relativně bezpečnějšími. Je zřejmé, že investoři byli ochotni podstoupit riziko konce intervencí na švýcarském franku. Ale co rizikovost investic do akcií a dluhopisů po celém světě?
V posledních letech zaznamenaly obě třídy aktiv růst na pozadí nízké volatility. To znamená, že v momentě, kdy se centrální banky snaží vymanit ze svých mimořádně uvolněných politik, rizikové prémie by měly růst. Zvýšená volatilita sama o sobě indikuje návrat strachu na trhy, a její náhlý růst by měl sám o sobě vést k nižším cenám aktiv. To je však problémem, pokud je většina hospodářského oživení založená na inflaci cen aktiv.
Důsledky odkupu aktiv centrálních bank, jinými slovy kvantitativního uvolňování, ohrožují nejen investory, ale i sociální struktury a politickou stabilitu po celém světě. Ti, kteří vlastní majetek a vědí, jak se vypořádat s úvěry, mohou dopadnout dobře, ale ti bez majetku a znalostí mohou trpět. Jako taková, měnová politika je hlavní hybnou silou rostoucí mezery mezi nejbohatším procentem populace a zbytkem světa. Avšak fundamentální problém, a sice že občané a jejich vlády nebudou schopny vyrovnávat své hospodaření, se neřeší, protože aktivita centrálních bank tuto skutečnost maskuje.
Ve Spojených státech například, zvýšená politická polarizace bude dělat stále složitější, implementovat nutné reformy. V Japonsku, populistický premiér zavádí radikální politiku, jež zahrnuje masivní programy kvantitativního uvolňování. Jistě, měnová politika nemůže za všechny ekonomické problémy, nicméně poskytuje katalyzátor, umožňující hromadění nerovnováh. Jak ukázal švýcarský případ, nerovnováhy sice mohou být napraveny, ale oběti mohou být dalekosáhlé.
V tomto duchu, má tento týden podle všeho Mario Draghi, prezident Evropské centrální banky přijít s ohlášením spuštění programu QE v Evropě, a navýšit tak inflační očekávání, jež jsou v současné době proklatě nízká. V Německu, kde je již v plném proudu implementace strukturálních reforem, program QE nevyžadují – ba naopak, zatímco velká část Evropy, kde prahnou po záchranném lasu v podobě QE, se o strukturálních reformách zatím jen hovoří (pokud vůbec).
Strukturální reformy by mohly být hnacím motorem pro vůli podniků investovat mnohem více, než jsou v současnosti záporné úrokové sazby. Zvýšení inflace skrze QE bude velice obtížné, pokud budou banky i nadále disponovat pochroumanými rozvahami. Mimo to, nižší ceny ropy budou sloužit jako podpora ekonomiky mnohem více, než tomu bude u QE.
Bereme-li v potaz dlouhodobější obrázek, i když se současné rozpočtové schodky snižují, je naivní se domnívat, že USA budou schopny držet pozitivní reálné úrokové sazby po delší dobu, vzhledem k dluhovým závazkům. I když bude v USA docházet k postupnému zvyšování sazeb, v blízké budoucnosti se neočekává, že by reálné úrokové sazby měly být pozitivní. Není tak divu, že cena zlata v posledních několika týdnech míří výše.
Když tedy předsedkyně Fedu Janet Yellenová říká, že Fed bude v otázce zvyšování sazeb„trpělivý“, to co se nám vlastně snaží říci je: spěte dál na vavřínech.
