Radotínské Primoco posílá bezpilotní letouny do celého světa a jeho zakladatel, Ladislav Semetkovský věří, že stojíme na prahu boomu těchto zařízení. Současnou příležitost srovnává s nástupem internetu. Co dalšího řekl v rozhovoru pro Zdravka Krstanova z Monty Rich?
Naše kroky vedou do Radotína, zapomenuté části Prahy, kde se zastavil čas. Výjimku tvoří průmyslový komplex, kde sídlí více než desítka různých firem. Mezi nimi má svou nenápadnou, téměř neoznačenou budovu také firma Primoco. Přesto se na tomto místě potkávají lidé z Ruska, Číny, Afriky či Blízkého východu. Pro nás, co jsme nikdy předtím v Radotíně nebyli, může být nalezení sídla Primoca výzvou. Říká se, že co člověk, to názor. To samé bohužel platí také v případě tázání se na cestu, a tak na místo dorážíme nikoli ve smluvenou dobu o půl desáté, ale téměř ve čtvrt na jedenáct. K našemu překvapení s námi Ladislav Semetkovský stále tak trochu počítal a čtyřicetiminutové zpoždění v něm negativní emoce nevyvolalo.
Sedáme si do konferenční místnosti, kde nám je nabídnuta káva. Primoco je všude, kam se podíváme. Na hrnečku, na propisce, na zdi… dokonce se na stole vedle nás nachází zmenšený model firemního dronu. V hlavě mi zní, že v tomto místě sídlí nadšenci. Ladislav nám na úvod zapáleně ukazuje nové produktové video a dodává, že pokud budeme mít zájem, můžeme se po skončení rozhovoru podívat do výrobny. Museli bychom být skutečnými diletanty, abychom takovou nabídku odmítli. Zde skutečně sídlí nadšenci.
Míříme k nebesům
Fotograf se začíná zaobírat svou technikou a my začínáme rozhovor. „Jak se vůbec stal z mediálního podnikatele člověk, vyrábějící a prodávající drony?“ ptám se na začátek. Ladislav vysvětluje, že podobně jako někdo našel zálibu v golfu, tak on v létání, které provozuje již více než patnáct let. „Vždy mě ale přitahovalo něco vyrábět, myslím tím fyzicky. Vydávat média a vyvíjet software je sice kreativní, ale stále virtuální služba.“ A protože je amatérským pilotem, který tuto komunitu dobře zná, nebylo pro něj takovým problémem najít inženýry a zbytek týmu, jenž zhmotní vize ve skutečnost. Celé týdny a měsíce diskutoval s hlavním konstruktérem, jak by měl výsledný produkt vypadat. V červenci roku 2015 pak vzlétl první dřevěný prototyp. A protože šlo vše velmi dobře, začali připravovat výrobu.
Za všechno zkrátka může záliba a jedinečná byznysová příležitost, kterou dle Ladislava bezpilotní letouny nepochybně jsou. Tuto příležitost porovnává s dobou, kdy začínal s internetem, tedy v roce 1997, kdy byl internet v plenkách. „Když jste tam byli v začátcích, dokázali jste zbohatnout. To samé dnes vidím v oblasti dronů.“ Ačkoli se počet výrobců dronů vyjadřuje ve stovkách, Primoco zaujímá poměrně jedinečné místo. Na jednom pólu totiž najdeme elektrické vehikly firem DJI nebo GoPro, které slouží především k zábavě nebo natáčení videa. Jejich doletová vzdálenost je minimální a nejsou schopny nic přepravit. Z hlediska bližší specifikace rozdílu mezi drony, s nimiž létají lidé pro zábavu nad loukami, a těmi z Primoca Ladislav vysvětluje, že se jedná o dvě zcela odlišné disciplíny. A není to jen přítomnost benzinového motoru. „Elektrické drony mají spoustu limitů. Nesmí se vám ztratit z dohledu a vydrží létat třicet minut nebo hodinu. My vydržíme ve vzduchu kolem dvanácti hodin a vzdálenost počítáme ve stakilometrech.“
Na straně druhé jsou velké vojenské letouny, které jsou extrémně drahé a řízené přes satelit. „Jsme někde uprostřed a nepochybně patříme mezi největší civilní bezpilotní letadla na světě. Troufám si tvrdit, že technologicky patříme k úplné špičce… naše letadlo obsahuje to nejlepší, co kdy člověk vyrobil,“ tvrdí Ladislav a dodává, že vyloženě přímou konkurenci hledá Primoco jen stěží. „Na světě existuje zhruba patnáct firem, které dělají něco podobného, ve všech případech se ale jedná o drony pro vojenské užití.“ Musíme také zmínit, že všichni tito vojenští výrobci mají v podstatě jednoho zákazníka – armádu – a té dodají několik kusů ročně. V Radotíně se pouze v příštím roce vyrobí padesát až sto letadel.
Kdo má zájem?
Abychom si to shrnuli. Máme relativně veliký dron s rozpětím křídel bezmála pět metrů. Tělo má celokompozitové a uvnitř se nachází jednopístový benzinový motor. Letoun plní úkoly na základě extrémně sofistikované elektroniky a unese několik desítek kilogramů. Létat může i pět set kilometrů daleko a cestu zachytit na kameru s vysokým rozlišením. Dopíjím kávu z firemního hrníčku a zvídavě se tážu, kdo konkrétně čeká na taková zařízení.
Vojska ani nadšenci totiž cílovou skupinou nejsou. „Našimi klienty jsou velké firmy, mnohdy úplně nebo částečně vlastněné státem. Pro lepší představu – velikostně se jedná o společnosti typu ČEZ, Čepro a další.“ Častým příkladem využití je pak hlídání ropovodů na místech, kde tisíce kilometrů není živé duše, a monitorování státních hranic nebo rozlehlých továren. Z pohledu geografie se jedná o klienty doslova z celého světa. „Největší příležitostí je pro nás v dnešní době trh Ruska, Afriky a Blízkého východu.“
Velice zajímavý je samotný průběh takového kontraktu. Zákazník se o produktu dozví (nejčastěji z internetu) a následně chce stroj vidět osobně. A protože Primoco necílí, respektive nemá lokální zákazníky, znamená to tedy, že si koupí letenku do Prahy a zamíří do Radotína. „Potenciální klient běžně skočí do letadla a letí přes půl světa se na náš dron podívat,“ konstatuje Ladislav s úsměvem. Samotná negociace pak ale ani zdaleka nepřipomíná klasický nákup. „Kontrakt od A do Z je záležitostí zhruba jednoho roku. Rozhodně to nevypadá tak, že přijedete, zaplatíte fakturu a odjíždíte s novým dronem.“ Zákazník se také musí naučit dron ovládat, což vyžaduje určitou dobu. Tento proces se ne vždy zdaří. „Může se klidně stát, že zákazník je z Afriky a nikdy nic podobného neviděl. V tomto případě můžeme pomoci tak, že mu seženeme nebo doporučíme zkušené piloty.“ Zkušenosti jsou skutečně nasnadě. Jenom kamera, již stroj obsahuje, stojí řádově padesát tisíc eur. A to už je škoda, kterou rozhodně nechce nikdo zavinit. „Doporučím jednu věc – pryč od amatérismu!“ dodává Ladislav.
Později zamíříme k tématu bezpečnosti. Mnoho lidí se obává, že se podobná bezpilotní zařízení dostanou do nesprávných rukou. Jinými slovy se jich například zmocní nějaká teroristická organizace a spáchá za jejich pomoci útok. V případě, že se k podobnému činu uchýlí samotný pilot, tak zde riziko přirozeně existuje. Jen těžko ale prý někdo unese letoun za provozu. „Komunikace mezi dronem a pilotem je velmi sofistikovaná a šifrovaná… pravděpodobnost převzetí řízení za letu odpovídá zhruba tomu, že spolu vyhrajeme sportku.“ Pro teroristy je dnes stále snazší unést dopravní letadlo než obdobný dron.
Otázka vzdušného prostoru
Každá země, a to i v rámci EU, si určuje provoz bezpilotních letounů do sto padesáti kilogramů sama. „U nás je to tak, že když máte dron do dvaadvaceti kilogramů, můžete s ním létat svobodně. Nesmíte s ním však na určitá místa, jako například na letiště.“ Pakliže dodržujete tato pravidla, nemusíte znát nic o leteckém zákoně. Pro užívání letounů nad dvacet kilogramů, tedy i pro Primoco, platí pravidla zcela jiná. Zde vás již musí přezkoušet úřad pro civilní letectví a částečně se začínáte stávat amatérským pilotem. Přesto nemůžete, minimálně v Evropě, zdaleka létat, kde se vám zachce. „Bezpilotní letoun by byl ideální mimo jiné pro hlídání dopravy, třeba na dálnicích. Tohle vám ale zatím nikdo nedovolí, poněvadž by případná havárie mohla mít naprosto fatální důsledky.“
