Prezident Zeman, premiér Sobotka i ministr financí Babiš se vyjadřují proti poskytnutí záruk za řecký dluh. Nutno však říci, že pravděpodobnost, že by ČR opravdu musela dluh za Řeky „zatáhnout“ ze svého, je mizivá.
Ale pěkně popořadě. Ministři financí zemí Evropské unie dnes v Bruselu jednají o tom, jak zajistit Řecku překlenovací úvěr. Řecko totiž tento měsíc potřebuje sedm miliard eur a v srpnu dalších pět miliard, aby bylo schopno uhradit své závazky. Nedá se totiž úplně počítat s tím, že ze třetího záchranného programu, jehož základní půdorys byl dohodnut teprve včera, bude země moci rychle čerpat.
Půdorys totiž musí ve středu projít řeckým parlamentem (je pravděpodobné, že projde, byť s pomocí opozice). Pak o něm budou také hlasovat některé národní parlamenty členských zemí eurozóny. Už na základě řeckého odsouhlasení by se však měla rozběhnout detailnější a techničtější jednání, která budou na půdorysu stavět a která by teprve měla vést k samotné dohodě o poskytnutí třetího sanačního programu ve výši až 86 miliard eur. Všechny zmíněné procesy si ovšem mohou vyžádat dlouhé týdny. To vše v situaci, kdy jsou řecké banky již třetí týden v řadě zavřené.
Překlenovací úvěr v souhrnném objemu celkem dvanácti miliard eur (sedm v červenci a pět v srpnu) je pro Řecko – a jeho bankovní sektor – životní nutností. Už v pondělí musí země uhradit pohledávku Evropské centrální banky ve výši 3,5 miliardy eur. Od konce června také „dluží po splatnosti“ Mezinárodnímu měnovému fondu, a to půldruhou miliardu eur.
Dnes se v Bruselu jedná o šesti variantách zajištění překlenovacího úvěru. Jednou z možností jsou dvoustranné půjčky, další možností pak ta, že by překlenovací úvěr zajistila Evropská centrální banka, a to ze zisku z řeckých dluhopisů, které v minulosti nouzově odkoupila. Jednou ze šesti variant je pak i ta, že by překlenovací prostředky šly z Evropského finančního stabilizačního mechanismu (EFSM), což je fond zřízený v roce 2010. V něm nyní zbývá 13,2 miliardy eur. Do budoucna už se s činností tohoto fondu nepočítá. Garanci těmto půjčkám představuje rozpočet Evropské unie. Za půjčky z fondu EFSM tedy ručí všechny státy evropské osmadvacítky. A sice v poměru, který odpovídá jejich příspěvku do evropského rozpočtu. Česko by tak ručilo za 1,13 procenta výše případné půjčky.
Pokud by ČR ručila na 1,13 procenta půjčky, znamená, že ručí za plus minus čtyři miliardy korun. To je necelá desetina celkové ceny tunelu Blanka.
Co vše by se ale muselo stát, aby tyto nějaké čtyři miliardy ČR ze svého rozpočtu opravdu „zatáhla“?
- Ministři financí by se dnes museli usnést, že k zajištění překlenovacího úvěru použijí opravdu fond EFSM. Lze říci, že šance na toto řešení je už nyní nižší než jedna ku šesti, neboť proti se staví třeba i Británie, která rovněž není členem eurozóny (ke schválení použití fondu ale postačí kvalifikovaná většina).
- Pokud by se ministři takto usnesli, museli by se také usnést na tom, že prostředky z fondu EFSM nebudou později nahrazeny prostředky z Evropského stabilizačního mechanismu (ESM). To je trvalý evropský záchranný fond, jehož prostřednictvím bude – pokud bude schválen – zajištěn výše zmíněný třetí záchranný program pro Řecko. Pokud by byly prostředky z EFSM nahrazeny třeba již v řádu týdnu těmi z ESM, celá debata o českém ručení za Řecko je rovněž bezpředmětná. Za půjčky ESM totiž ručí pouze země eurozóny (pro ČR to začne být aktuální, pokud euro přijme, což však bude nejdříve ve dvacátých letech).
- Pokud tedy budou splněny první dvě podmínky, ČR opravdu bude vystavena finančnímu riziku v případě řeckého bankrotu. Avšak ani pravděpodobnost, že Řecko zbankrotuje, není stoprocentní. Pokud by opravdu zásadně reformovalo svoji ekonomiku a své instituce, věřitelé mu zřejmě nakonec část dluhu odpustí. Navíc už nyní je Řecko zadluženo velmi „velkoryse“ (dluží totiž převážně veřejným evropským a mezinárodním institucím, které srazily úroky z dluhu na naprosté minimum, a nikoli soukromým věřitelům, kteří by tak velkorysí jistě nebyli). Ačkoli Mezinárodní měnový fond (MMF) nedávno publikoval studii, poole níž je řecký dluh neudržitelný, objevují se i analýzy kritické k těmto závěrům (viz např. zde). Udržitelnost řeckého zadlužení nelze prý posuzovat podle tradiční metodiky, jak tak činí MMF, protože řecké zadlužení je vysoce specifické právě v tom, že věřiteli jsou v tak vysoké míře veřejné instituce, a nikoli ty soukromé.
- I pokud však budou splněny předchozí tři podmínky, ještě z toho automaticky neplyne, že by ČR musela zaplatit záruku ze svého. Pokud by totiž Řecko vyhlásilo platební neschopnost (bankrot), odstartují tím vyjednávání s věřiteli, která se mohou táhnout léta (pravidla nejsou v případě státních platebních neschopností stanovena zdaleka tak jasně jako v případě osobních či podnikových platebních neschopností). Během těchto jednání se dosáhne shody ohledně toho, jak velké části dluhu se bude neschopnost týkat, tedy jak velká část dluhu, případně kterým věřitelům, nebude splacena. Pravděpodobným vyústěným by bylo, že by ČR nakonec hradila pouze určitou, možná i jen zlomkovou, sumu z oněch zhruba čtyř miliard. Možná by dokonce nemusela hradit nic, pokud by byl řecký bankrot jen částečný a pokud by sdílela přednostní právo výplaty dílčí částečné dlužné sumy.
Zkrátka a dobře, jde opravdu o bouři ve sklenici vody. Pravděpodobnost, že by ČR za Řeky něco platila, je asi 0,01 procenta. I tak by platila, zopakujme, maximálně jen zhruba desetinu celkové ceny tunelu Blanka.
Pikantní je přitom obojakost prezidenta Zemana. Českou republiku by v eurozóně rád viděl, ale odmítá platit Řecku jedno jediné euro. Kdybychom však eurem už teď platili, bude výrazně vyšší jak pravděpodobnost, že za Řeky nakonec budeme platit, tak samotná finanční suma, kterou za ně „zatáhneme“. Dokonce i Slováci, kteří se ještě z prvního záchranného programu pro Řecko dokázali vyvázat, by už nyní za Řeky platili v porovnání s námi jako mourovatí.
