Lze si za peníze koupit štěstí? Věčná otázka. Ptejme se bohatých. „Peníze vás šťastnými neudělají,“ prohlásil jednou Arnold Schwarzenegger, „mám teď 50 milionů dolarů, ale jsem úplně stejně šťastný, jako když jsem měl 48 milionů.“ O pár kopečků, dolin a hor západněji od Arnoldova rakouského rodiště, ve Švýcarsku, se o víkendu konalo referendum o základním příjmu. Švýcarští občané základní příjem odmítli. Prokázali tím vyšší míru soudnosti než různí pokrokářští snílci – ano, i z řad ekonomů –, kteří myšlenku základního příjmu prosazují. Třeba i s poukazem na to, že základní příjem učiní lidi šťastnějšími.
Odhlédněme nyní od problematických aspektů základního příjmu typu fiskální udržitelnosti či toho, že základní příjem je několik století starý nápad, znovu a znovu oprašovaný, který se však navzdory mnoha pokusům nikdy nepodařilo uvést do praxe opravdu trvale a plošně. Zaměřme se čistě na to, zda tato idea má potenciál trvaleji zvýšit pocit štěstí obyčejných lidí.
Představme si, že by byl základní příjem uveden v ČR a že by každý dospělý Čech měsíčně dostával bezpracných deset tisíc korun (při zrušení stávajících sociálních dávek by daňové zatížení muselo stoupnout zhruba o třetinu, ale to nyní neřešme). Takové přilepšení je jistě fajn, zejména pro lidi s podprůměrnou mzdou. Zato lidé s vysoce nadprůměrnými mzdami by jej sotva postřehli.
Psychologové z řady výzkumů vědí, že nárůst finančního příjmu štěstí nepřinese, jestliže má absolutní charakter, tedy pokud si příjmově polepší všichni lidé v dané komunitě (může jí i celou zemi). Uvažme, že v roce 1990 činil podle dat OECD hrubý domácí produkt přepočtený na obyvatele ČR 12 680 dolarů. Loni už to bylo 32 671 dolarů, tedy téměř 2,6násobně více. Za celou tu dobu se spokojenost lidí – pomineme-li krátkodechou porevoluční euforii – prakticky nezměnila. V šetřeních naopak pětina až třetina Čechů opakovaně přiznává nespokojenost s vývojem od roku 1990. Příjmové nůžky ve společnosti se přitom v porovnání s rokem 1990 nijak zvlášť nerozevřely, stále zůstáváme jednou z nejvíce rovnostářských zemí světa.
Proč lidé nejsou šťastnější, když příjem na hlavu vzrostl téměř 2,6krát? Růst příjmu totiž zvyšuje naši spokojenost, i když pouze přechodně, jen tehdy, pokud má relativní charakter. Tedy pokud si příjmově polepšujeme v porovnání s ostatními v dané komunitě. Zmíněný skoro 2,6násobný růst příjmu na hlavu pocítili „z definice“ všichni Češi naráz, takže si ani pořádně neuvědomují, že vlastně zbohatli. Berou to jako samozřejmost. Mnozí z nich dokonce teskní za érou socialismu. Třeba proto, že mají pocit, že i když jsou absolutně bohatší, relativně si pohoršili.
Podstatou základního příjmu je jeho univerzálnost. O zmíněných 10 tisíc korun by si polepšil každý Čech, bohatý i chudý. Jedná se tedy o příjmový nárůst, jenž má absolutní charakter. Čistě kvůli základnímu příjmu si tedy nikdo relativně nepolepší.
Arnold výše přiznal, že dva miliony dolarů navíc nijak nepocítil, co se životní spokojenosti týče. Lze namítnout, že chudého člověka, živořícího na pokraji bídy, by trvaleji rozradostnil i nárůst bohatství třeba o dva, možná o tři řády nižší. To je pravda. Vskutku chudým lidem stačí k trvalejšímu vzestupu spokojenosti i poměrně malý nárůst příjmů. Mohou si najednou dovolit střechu nad hlavou bez obav, že je o ni někdo vzápětí připraví, výživnější stravu, pořádné ošacení. Ale těmto lidem vychází vstříc už stávající systém cílených sociálních dávek. Ani v rámci této vrstvy by tedy základní příjem nevedl k nárůstu životní spokojenosti.
Zkrátka a dobře, základní příjem není v zemích typu ČR nebo Švýcarska, v zemích s rozvinutým sociálním zabezpečením, klíčem ke štěstí.
Vyšlo v E15.
Tip: To nejlepší z Roklenu – Zaregistrujte si zasílání RoklenLetteru zde
