Každý, kdo chce investovat prostřednictvím podílového fondu, si dříve či později přečte známou formulku. „Dosavadní výkonnost není indikátorem výkonnosti budoucí“. Odborný výzkum ale přesto dokládá, že dosavadní výkonnost fondu je tím nejdůležitějším kritériem, podle něhož se investor rozhoduje, kterému fondu dá své peníze ke zhodnocení. Dopadá to pak mnohdy tak, že investoři „honí“ vysoké výnosy, jenže těch už vybraný fond nedosáhne – a investoři v průměru končí s méně penězi než před investicí. Hlavním důvodem je fakt, že tíhnou k záměně obyčejného štěstí za nadprůměrnou schopnost manažera fondu. Zákony pravděpodobnosti mluví jasně: čím více fondů na trhu působí, tím spíše některé z nich dosáhnou nadprůměrného výnosu čistě díky štěstí, nikoli umu daného fondového manažera. I v České republice, kde existují zhruba dvě stovky podílových fondů, může být ona „muška jenom zlatá“ zásadním příspěvkem výnosnosti mnohých z nich.
Psychologové dobře znají mentální zkreslení, označované v anglosaské literatuře jako „self-attribution bias“. To vede lidi k tomu, že svůj úspěch přisuzují vlastním schopnostem, kdežto selhání svádějí na okolnosti, které nemohli ovlivnit. A tak si i fondový manažer, který uspěl čistě na základě štěstí, s klidným svědomím sám sobě namluví, že je vlastně výjimečně talentovaný. Pokud má štěstí delší dobu, třeba i dlouhé roky (nezapomeňme, zákony pravděpodobnosti zvláště při větším počtu fondů nic takového nevylučují), upevňuje se v něm až narcistické přesvědčení o vlastní neomylnosti. Možná, že Bill Gross, donedávna šéf největšího dluhopisového fondu na světě, Pimco, opravdu umí. Možná, že měl po celé ty dlouhé roky, kdy fond vedl, jen z pekla štěstí. Ostatně, skutečnost, že ve svých sedmdesáti letech je s to předstoupit před investory a novináře ve slunečních brýlích a s mantrou o své dobrosrdečnosti a tvrdit chvíli, že je jako Justin Bieber, a pak zase jako generál George Patton, možnost narcistické osobnosti podporuje.
Úspěch, zejména ten trvalejší, tedy posiluje narcistické sklony a vede k přebujelému sebevědomí. A to i tehdy, když je dán náhodným štístkem, a nikoli objektivními schopnostmi. Jenže příčinnost běží oběma směry – narcistické sklony a přebujelé sebevědomí jsou také jedněmi z nejzaručenějších determinant úspěchu v životě. Nyní už jde o úspěch, který není dán štěstím, ale třeba prostým faktem, že, jak uvádí Michael Maccoby v knize The Productive Narcissist, narcističtí lidé mívají hroší kůži, jsou mentálně odolnější při překonávání životních překážek, a dokážou tak za svým cílem jít urputněji než lidé, kteří se vidí „jen“ realisticky.
Zmíněný Gross tak vlastně nemusel mít štěstí po celé ty roky, nějakých 43 let, kdy v Pimcu působil. Třeba měl štěstí jen kdysi dávno, když s fondem začínal. Prvotní štěstí, možný spouštěč závratné kariéry, v něm mohlo upevnit pocit vlastní neomylnosti, který mu následně výrazně pomáhal k dalším a dalším úspěchům. K těm už štěstí nepotřeboval, stačil narcismus. V životě, a zdaleka to neplatí jen pro fondové manažery, zjevně často stačí kapka štěstí, podaná ovšem ve správný okamžik, která zažehává neustávající vzlet k hvězdám.
Vyšlo v Euru.
