Čína disponuje mimořádně vysokou mírou úspor. V porovnání s ostatními zeměmi spoří jednoznačně nejvíce. Pravděpodobným důvodem je neobvyklá kombinace tří hlavních faktorů, a to politiky jednoho dítěte, špatně fungujícího sociálního systému a rychlý růst produktivity v posledních letech.
V roce 2015 dosáhla v Číně míra úspor měřeno jako část příjmu, který byl použit na pořízení finančích a nefinančních aktiv, úrovně 47 procent HDP. To ve svých statistikách uvádí OECD. Druhé nejvyšší úspory, kterými disponuje Chile, dosahují pouze 20 procent HDP a například ve Spojených státech je ten samý ukazatel na úrovni tří procent.
Za tendencí obyvatel Čínské lidové republiky spořit stojí pravděpodobně kombinace tří důvodů. S výjimkou začátku 90. let roste již řadu let produktivita čínské ekonomiky stabilně a vysokým tempem. To motivuje domácnosti zvýšit míru úspor a investic. To není nikterak překvapující. Růst míry úspor vinou zvýšené produktivity je běžný ekonomický mechanismus, který dokázal vysvětlit nárůst úspor v jiných asijských ekonomikách. V případě nárůstu čínských úspor však samotný růst produktivity k vysvětlení nestačí.
Zásadní vliv na míru úspor má netradiční kombinace sociálních politik, která vede domácnosti k větším úsporám pro případ nutnosti, například v momentě ztráty zaměstnání, špatné úrody nebo jako podpora v důchodovém věku. Sociální síť fungující v Číně je značně specifická, zásadně se liší ve městech a na venkově, ale obecně platí, že nenabízí stejné jistoty jako sociální stát tak, jak ho známe z Evropy.
Číňané odchází z práce a vydělávají miliony na bitcoinu
V případě nutnosti jsou staří lidé odkázáni na podporu rodiny. Pomoc v rámci kruhu rodiny, kde se děti starají o své rodiče, byla v čínské společnosti dlouhou tradicí. V poslední době však trpí především v důsledku generací zasažených politikou jednoho dítěte. Pokud dnes rodič ze zdravotních či starobních důvodů skončí „na krku“ svému synovi či dceři, jde o velmi komplikovanou finanční situaci. Zdá se tak, že tato obava, spolu se špatně fungující sociální politikou a nárůstem produktivity, vede ve výsledku k růstu úspor.
Zatím je těžké vyčíslit důležitost jednotlivých efektů, ale vypadá to, že všechny tři aspekty hrají zásadní roli. Za toto vysvětlení mluví i fakt, že v žádném jiném státě nefiguruje v takové míře efekt nedostatečné sociální podpory ze strany státu v kombinaci s politikou jednoho dítěte, a tedy žádný jiný stát nemá potřebu spořit v takové míře jako Čína.
Je nutné zdůraznit, že způsob života, možnost výdělku, bydlení, sociální a lékařské péče či dostupnost vzdělání se v čínských městech a na venkově dramaticky liší. Z toho důvodu může jedno ucelené vysvětlení fungovat pro „průměrnou domácnost“, nikoliv na venkovskou a městskou společnost zároveň. Vláda již ukončila politiku jednoho dítěte, ale vliv na případnou míru úspor by se mohl a měl dostavit nejdříve za 15 let. Zůstává otázkou, jak se na míře úspor projeví poslední vládní „pětiletka“, která klade důraz na domácí spotřebu, a tedy přirozeně pokles míry úspor.
