Nový řecký premiér Alexis Tsipras zatím zůstává věren své předvolební rétorice. Zrušil plánovanou privatizaci přístavu v Piraeus. Oznámil znovuzavedení minimální mzdy. Dá opět práci vyhozeným státním zaměstnancům. To vše jsou však jen „drobné“. Zatím jej stále čeká splnění toho zdaleka nejtěžšího – ulevit Řekům od tvrdých úsporných programů a zároveň setrvat v eurozóně.
Že jde tak trochu o úkol hodný královny Koloběžky I., už dobře pochopili Rusové. Nechali se ústy svého ministra financí slyšet, že rádi zváží případnou pomoc Řecku. Není to přitom tak dávno, zhruba měsíc a půl, co se podobně vyjadřovali Číňané. Prý zváží pomoc Rusku. Bylo to v době volného pádu rublu. Od té doby je ticho po pěšině.
Zdá se, že sliby finanční pomoci jsou novou vyjednávací taktikou na geopolitické šachovnici. Peking se zaklíná, jak pomůže Moskvě, Moskva zase, jak uleví Athénám. Zatím však zůstává jen u proklamací. Ostatně ona pomoc Pekingu Moskvě byla notně nafouknutou mediální bublinou. Čína má podobné swapové kontrakty, jaký loni uzavřela s Ruskem, nasmlouvané s mnoha dalšími zeměmi, včetně Británie, Švýcarska, nebo dokonce Ukrajiny. Nicméně mediálně to jistě zapůsobilo. Celosvětově. Některá média se dokonce rozepsala o takřka „bratrské“ pomoci Pekingu Moskvě. Dojemné.
Nyní se uprostřed geopolitické přetahované ocitá z globálního hlediska zcela nevýznamné Řecko. Co se týče objemu hrubého domácího produktu, taková Čína je s to „vyrobit“ celé jedno nové Řecko každých několik týdnů.
Tsipras, mladistvě vyhlížející politik, který v životě nedělal nic jiného, než že rebelsky řečnil často jen pro pár desítek fanoušků či túroval svůj milovaný motocykl na řeckých okreskách, se najednou stává zásadní postavou geopolitických dějů. Jejich hybatelem však pochopitelně není. Jeho ministr financí Yanis Varoufakis, inspirativní akademický ekonom, je sice bystrým čtenářem Marxe, Keynese i Hayeka, ale na geopolitické šachovnici mu načtená moudra moc platná nebudou.
Nechoď, Vašku, s pány na led…, říkáme u nás. Nechoďte, Alexisi a Yanisi, s pány na led, mohli bychom říci. Ale pozdě, už se stalo. Tsipras zpochybnil nejnovější vlnu sankcí EU proti Rusku. A Moskva, sama se zmítající v ekonomické křeči, hned vyrukovala s onou potenciální nabídkou finanční pomoci – kterou možná „pokryje“ Peking.
Ale… Tsipras je sice rebel, nikoli však blázen. Nic jiného než politiku neumí. Pokud by Řecko vypadlo z eurozóny, je to jeho politický konec. Země by se minimálně krátkodobě ocitla v hlubokém rozvratu, proti kterému je nynější krize ještě čajíček. Ruské ani čínské peníze by to nezachránily. Tsiprase by nahradili ještě větší radikálové (buď z ultralevicového křídla Syrizy, nebo z jiných radikálních partají a hnutí, třeba Zlatého úsvitu) a on by přišel o svůj jediný slušný zdroj obživy i o svoji reputaci. Tu má zatím u řecké veřejnosti – která si skoro z 80 procent přeje setrvání v eurozóně – evidentně slušnou.
I přes ostrá slova je to právě Tsipras a spol., kterým jde o víc. Nikoli Bruselští. Pokud nejsou v Bruselu jako vyjednavači úplní žabaři a strašpytlové, budou jim vlastně nakonec stačit pouze kosmetické ústupky, aby dostali Tsiprase tam, kam potřebují. Tsiprasova role v geopolitickém ději, byť vlastně jen pasivní, tím skončí.
Stále jde o nejpravděpodobnější variantu. Hovoří pro ni ostatně i teorie her. Konkrétně takzvané Rubinsteinovo negociační modelování. Zjednodušeně jej lze popsat tak, že vítězem vyjednávání se stává ten trpělivější. Respektive ten, kdo si může více trpělivosti dovolit. A tím je nyní Brusel, resp. Berlín.
Ekonom Paolo Manasse prostřednictvím aplikace Rubinsteinova přístupu shledal, že Bruselu budou nakonec stačit jen docela nepatrné ústupky, aby Tsiprase vskutku dostali do kýžených mezí. Bez ohledu na jeho nynější rozehrávání ruské karty, které je však možná jen odrazem jeho určité nervozity či zmatečnosti plynoucích z nedostatku zkušeností.
Ústupek bude podle Manasseho spočívat v tom, že Řecko redukuje svůj současný primární strukturální přebytek (přebytek, který ekonomika generuje bez ohledu na momentální fázi hospodářského cyklu) z 5,4 na zhruba 3,75 procenta hrubého domácího produktu. Tato kosmetická změna postačí k tomu, aby Tsipras a spol. „zmoudřeli“. Žádné rozsáhlé restrukturalizace dluhu, o jejich odpouštění ani nemluvě, nebude třeba. Ale pochopitelně, negociace to nebudou jednoduché, teprve začínají. A možná si na nich bude snažit přihřát polívčičku ještě někdo další než Moskva.
Řecká vláda odmítá plnit podmínky mezinárodní finanční pomoci, chce novou dohodu
