Zatímco o přínosech a nákladech významné zahraniční majetkové kontroly českých podniků probíhá dlouhodobě intenzivní debata, výrazně méně pozornosti je věnováno opačnému směru – odchozím investicím z ČR zahraničí. To platí i přesto, že v posledních letech lze pozorovat výrazný útlum přílivu nových strategických investic, zatímco vnější přebytky a rostoucí ekonomická prosperita umožnily výraznější odliv kapitálu z ČR do zahraničí. V tomto článku se proto podíváme na dvě významné ekonomiky, které mají s odlivem kapitálu mnohaleté zkušenosti – Spojené státy a Německo. Tyto země jsou největšími investory na zahraničních trzích a dopad odlivu kapitálu na domácí aktivitu se v obou případech různí. Zahraniční majetkové investice proudící z německé ekonomiky jsou častěji motivovány přesunem koncových částí výrobního řetězce s cílem obsloužit tamní trh. Takové investice substituují německé exporty a mají tendenci spíše potlačovat tamní investiční aktivitu. Naopak, data naznačují, že americké nadnárodní společnosti využívají své zahraniční pobočky zejména k efektivní výrobě meziproduktů, které se zpětně integrují do domácí produkce, což má na americkou investiční aktivitu spíše stimulující efekt. Příklad německé ekonomiky navíc nabourává klasické smýšlení, při kterém je přebytek běžného účtu vnímán jako vždy žádoucí. Dlouhodobě vysoké přebytky totiž signalizují buďto příliš vysoké úspory, nebo nedostatečné investice, což může poukazovat na hlubší strukturální problémy v ekonomice.
Vyšlo v publikaci Globální ekonomický výhled – duben 2025 (pdf, 1,5 MB)
Měl by odliv kapitálu vyvolávat obavy?
V ČR dlouhodobě probíhá diskuze nad dopady významné zahraniční majetkové kontroly tuzemských podniků. Česko však již více než 10 let více kapitálu vyváží, než dováží. Dovoz zahraničního kapitálu byl v minulosti pro ČR stěžejní. Zahraniční investice, které směřovaly zejména do průmyslové výroby, informačních technologií, finančnictví a energetiky, dopomohly tvorbě nových pracovních míst, technologickému pokroku, rozvoji infrastruktury nebo zapojení ČR do globálních hodnotových řetězců. Když tento trend začal ustupovat, pozornost se přesunula k významnému odvodu zisků tuzemských společností zahraničním vlastníkům. Málo pozornosti je přitom věnováno narůstajícímu odlivu nových přímých zahraničních investic z ČR. Pohledem na celou vnější bilanci je ČR navíc čistým vývozcem kapitálu již více než 10 let[1] (Graf 1). Zatímco v ČR tento fenomén prošel takřka nepovšimnut, v Evropské unii již delší dobu probíhá širší debata.
Graf 1 – Vnější bilance a přímé zahraniční investice, roční klouzavý úhrn
(v % HDP)
Zdroj: výpočet autorů
Pozn.: Přímé zahraniční investice (PZI) zahrnují pouze nové účasti (bez reinvestic a dluhového kapitálu). Záporná vnější bilance znamená příliv kapitálu, kladná odliv. BÚ – běžný účet, KÚ – kapitálový účet
Současné priority Evropské unie – obranyschopnost, soběstačnost, konkurenceschopnost a klimatická neutralita – společně vytvářejí bezprecedentní potřebu nových investic. K těmto úkolům se přidávají výzvy v oblasti digitální transformace, reformy zdravotnictví, školství a mnoho dalších. Aby mohla EU na tyto výzvy reagovat, bude muset zajistit obrovské finanční zdroje. Jen na splnění emisních cílů a dosažení 2 % prahu výdajů na obranu vyčíslila guvernérka Evropské centrální banky Christine Lagardová potřebné roční prostředky na 875 miliard eur. Zároveň upozornila, že by tento úkol mohl být méně náročný, pokud by se EU dokázala vypořádat s masivním odlivem kapitálu. „Každý rok dochází k čistému odlivu 250 miliard eur, tedy 8 % evropského HDP, které směřují do zbytku světa, především do Spojených států“ (Pluralia, 2024). Opravdu ale odliv kapitálu snižuje finanční zdroje dostupné pro domácí investice, nebo může být tento odliv paradoxně katalyzátorem pro rozvoj domácí ekonomiky?
V prostředí nedokonalých finančních trhů má odliv kapitálu negativní vliv na domácí investice. Podle jednoduché intuice omezuje odliv kapitálu finanční zdroje dostupné pro domácí ekonomiku. Tento efekt však stojí na klíčovém předpokladu – relativní vzácnosti kapitálu v domácí ekonomice. Pokud je kapitál vzácný a finanční trhy nedokonalé, přesun části domácích úspor do zahraničí může snižovat dostupnost domácích finančních prostředků a zvyšovat úrokové sazby. Domácí podniky a firmy tak mohou čelit horším výpůjčním podmínkám v porovnání s globálním trhem. Tento problém se proto týká nejen rozvíjejících se ekonomik, které trpí omezenou dostupností kapitálu, ale i těch vyspělých, pokud jejich kapitálové trhy nejsou dostatečně rozvinuté.[2] Naopak, když se situace na finančních trzích blíží ideálním podmínkám[3], volný pohyb kapitálu zaručuje, že nové prostředky ze zahraničí plynule nahradí chybějící zdroje. Úrokové sazby v takovém případě zůstávají stabilní, protože trh efektivně vyrovnává nabídku a poptávku po kapitálu, což zajišťuje dostupné financování pro domácí firmy.
V prostředí volného pohybu kapitálu může odliv investic stimulovat i omezovat domácí ekonomiku. Záleží na motivaci, která za samotnou investicí stojí. Jinými slovy, kam a proč investice domácích subjektů směřují. Literatura přitom rozlišuje tři klíčové motivace, které stojí za expanzí firem a podniků do zahraničí (Hejazi a Pauly, 2003). První je vyhledávání nových trhů, kdy je cílem získat přístup k novým zákazníkům a rozšířit geografický dosah podnikání. Druhou motivací je vyhledávání efektivit, kdy firmy usilují o snížení nákladů, například přesunem části výroby do zemí s levnější pracovní silou nebo příznivějšími regulačními podmínkami. Třetí motivací je vyhledávání strategických produktů a přírodních zdrojů, což zahrnuje získávání klíčových surovin, technologií nebo know-how, jež nejsou dostupné na domácím trhu. Dopad odlivu kapitálu na domácí investice se přitom i v rámci těchto kategorií může různit.
Zda je domácí investiční aktivita podnícena nebo tlumena, závisí na motivaci firem expandovat na zahraniční trhy
Dopad zahraniční expanze na domácí investice závisí na tom, zda substituuje obchod. Pokud firma expanduje do jiné země s cílem pokrýt tamní poptávku (tzv. „horizontální“ investice[4]), dopad na domácí investice závisí na tom, zda taková expanze nahrazuje export domácí produkce, nebo zda skutečně nalézá nové zákazníky. Pokud zahraniční investice substituují obchod s hotovými produkty, může dojít k oslabení domácí výroby, protože se snižuje poptávka po produktech vyráběných v domovské zemi. Naopak, pokud firma expanduje za účelem obsloužení trhů, které dříve nebyly pokryty, například kvůli vysokým obchodním bariérám nebo přepravním nákladům, může být domácí ekonomická aktivita stimulována. Přesun části výroby do zahraničí totiž zvyšuje poptávku po domácích meziproduktech a výrobním zboží, které jsou nezbytné pro zahájení a podporu zahraničních operací, což vede k růstu investic v domovské zemi. To lze chápat jako vytváření vnitropodnikových exportních příležitostí. V literatuře se horizontální investice často rozlišují na obchodovatelné a neobchodovatelné statky. Odliv přímých zahraničních investic (PZI) v oblasti služeb má spíše pozitivní dopad na domácí ekonomiku, protože služby jsou především neobchodovatelné, takže v případě neexistence PZI by zahraniční trh jednoduše nebyl obsloužen (Hejazi a Pauly, 2003).
Investice, které vzájemný obchod doplňují, domácí aktivitu spíše stimulují. Motivace zahraniční investice označovaná jako vyhledávání efektivit (také „vertikální“ investice[5]) spočívá ve snaze firem zvýšit zisk přesunem částí výrobního řetězce do zemí s levnějšími vstupy. Velká část produkce realizované v zahraničí je potom dovážena zpět do domácí ekonomiky, kde se tyto vstupy využívají pro konečnou výrobu. Hotové produkty se pak exportují z tuzemské ekonomiky pro obsloužení zahraničních zákazníků. Vertikální investice tak slouží jako komplement obchodu. Podobně jako u horizontálních investic zde přesun části výrobního řetězce do zahraničí podněcuje export meziproduktů a výrobního zboží z domácí ekonomiky. Zvýšená efektivita práce a lepší alokace zdrojů zároveň podporují růst ziskovosti mateřské společnosti, což uvolňuje další finanční prostředky využitelné v domácí ekonomice. Tento motiv tedy spíše podporuje domácí investiční aktivitu.
Získávání nových technologií, znalostí a inovací ze zahraničí posiluje domácí ekonomiku. Třetí motivací zahraničních investic je snaha získat aktiva, která nejsou v domácí ekonomice běžně k dispozici, avšak mohou být klíčová pro dlouhodobou strategii firmy, například patenty, know-how nebo přírodní suroviny. Tento typ PZI může pozitivně ovlivnit domácí investiční prostředí, jelikož přístup k novým technologiím a znalostem zvyšuje produktivitu, posiluje konkurenceschopnost a může přispět k rozvoji výroby v nových odvětvích. Uvedené technologie a inovace se přitom neomezují pouze na podniky přímo zapojené do přeshraničních investic, nýbrž se šíří napříč celou ekonomikou díky spill-over efektům.
V praxi nám běžně dostupná data neumožňují podrobně zkoumat, co stojí za rozhodnutím firem expandovat na zahraniční trhy. Z výše popsaného je zřejmé, že dopady zahraniční expanze na domácí produkci a investice jsou nejednoznačné a záleží na více faktorech. V praxi je náročné určit přesnou motivaci, která stojí za rozhodnutím firmy proniknout na zahraniční trhy. Jednotlivé firmy navíc rozhodují dle vlastních optimalizačních strategií. Na makroekonomické úrovni lze však empirickými postupy odhadovat agregovaný dopad odlivu kapitálu na domácí ekonomiku.
Zatímco odliv kapitálu z USA domácí aktivitu spíše stimuluje, v Německu ji dlouhodobě snižuje
K určení, jaký dopad má odliv majetkových investic na domácí investiční aktivitu, využijeme kointegrační analýzu. ARDL model (Pesaran a spol., 2001) je vhodným nástrojem pro odhad dlouhodobého vztahu mezi oběma veličinami.[6] Ve Spojených státech i Německu registrují významný odliv kapitálu již od 70. let minulého století. Výsledky kointegrační analýzy v obou případech podporují hypotézu dlouhodobého statisticky významného vztahu mezi odlivem kapitálu a domácí investiční aktivitou, a to ve všech sledovaných časových úsecích.[7] Měřítkem tohoto vztahu je multiplikátor, který vyjadřuje, o kolik se v delším časovém horizontu změní domácí investice jako reakce na odliv kapitálu (Graf 2). Dlouhodobý multiplikátor má v případě Německa zápornou hodnotu -1. To znamená, že odliv PZI ve výši 1 % HDP je v delším období doprovázen poklesem domácích investic také o 1 % HDP. V případě Spojených států má tento dlouhodobý koeficient kladnou hodnotu 2,2. Tedy, odliv PZI ve výši 1 % HDP vede ve Spojených státech k nárůstu domácích investic o 2,2 % HDP. I přes silný kointegrační vztah mezi oběma veličinami, který přetrvává až do roku 2023, se dlouhodobý multiplikátor v případě Spojených států postupně snižuje, až se stává statisticky nevýznamným. To může indikovat změny v povaze odchozích investic na počátku tohoto století. Je možné, že nově odchozí kapitál přestal být investičně stimulující. Naopak v případě Německa setrvává dlouhodobý multiplikátor v blízkosti -1 po celý sledovaný horizont. Odliv kapitálu z Německa je tak dlouhodobě doprovázen nižší domácí investiční aktivitou.[8] Odlišné dopady v obou sledovaných zemích mohou vycházet z rozdílných motivací, které stojí za realizacemi zahraničních investic. Větší vhled do odchozích investic nám přitom může poskytnout dataset pravidelně sestavovaný OECD, který obsahuje informace o aktivitách nadnárodních podniků (MNEs)[9] a jejich začlenění do globálních hodnotových řetězců.[10]
Graf 2 – Dlouhodobý multiplikátor
Zdroj: World Bank a vlastní kalkulace
Pozn.: Barva indikuje konec vzorku, na kterém byl odhadnut dlouhodobý multiplikátor. Transparentní (průhledná) barva indikuje nevýznamnost dlouhodobého multiplikátoru
Němečtí investoři přesouvají koncové části výroby, zatímco americké firmy outsourcují výrobu meziproduktů
Zahraniční pobočky, které jsou pod kontrolou Spojených států a Německa, dominují světové produkci. Graf 3 znázorňuje podíl jednotlivých států na celkové produkci všech zahraničně vlastněných poboček. Zahraničně vlastněná pobočka je společnost, jejíž vlastník nebo kontrolující mateřská společnosti sídlí v jiné zemi. Na příkladu Německa je Volkswagen AG nadnárodní tuzemský podnik a Škoda Auto je její zahraniční pobočkou (sídlo je v ČR, ale vlastnictví je německé). Jak ukazuje Graf 3, podíl německy vlastněných zahraničních poboček (např. Škoda Auto, Seat, BASF) na celkovém produktu všech zahraničních poboček je lehce přes 10 %. To znamená, že Německo po celém světě vlastní společnosti, které dohromady vyrábějí 10 % celkového produktu všech zahraničních poboček s různými vlastníky. Před Německo se na první místo staví Spojené státy, jejichž zahraniční pobočky vyrábějí téměř čtvrtinu celkového produktu všech zahraničních společností.
Graf 3 – Podíl zahraničních přidružených společností na celkové produkci, dle vlastnictví
(v %, 2019)
Zdroj: OECD AMNE databáze
Pozn.: Zahrnuje pouze podnikatelský sektor (bez veřejné správy a obrany), bez daňových rájů (Irsko, Švýcarsko, Singapur, Holandsko, Lucembursko, Belgie)
Při pohledu na relativní význam zahraničních poboček v domácí ekonomice je obrázek opačný. Americké zahraniční pobočky sice dominují světové produkci (Graf 3), ale v americké ekonomice hrají o poznání menší roli – k celkovému národnímu produktu[11] přidávají pouze 10 % (Graf 4). V případě Německa je to více než 2,5krát tolik.
Graf 4 – Rozklad národního produktu dle vlastnictví
(v %, 2019)
Zdroj: OECD AMNE databáze
Pozn.: Zahrnuje pouze podnikatelský sektor (bez veřejné správy a obrany), bez daňových rájů (Irsko, Švýcarsko, Singapur, Holandsko, Lucembursko, Belgie).
Data naznačují, že Německo přesouvá koncové fáze výrobního řetězce, zatímco USA spíše vyhledává zahraniční dodavatele. V německém národním produktu tedy zahraniční pobočky figurují vyšší vahou oproti Spojeným státům. To může být důsledkem vyššího podílu investic, které do zahraničí míří s cílem obsloužit tamní trh. Přesouvání koncových fází výrobního řetězce z Německa (například přesun výroby některých modelů aut do východní Evropy[12], nebo přesouvání chemických koncernů do Číny), vede k relativně vyššímu produktu zahraničních poboček, neboť se v zahraničí registruje konečná hodnota vyrobeného produktu včetně všech vstupů. Naopak, při přesunu různých částí výrobního řetězce ze Spojených států registruje zahraniční výroba pouze hodnotu vyrobených surovin a vstupů. Tyto meziprodukty se potom exportují zpět do domácí ekonomiky, kde se hotový produkt finalizuje (příkladem může být přesun výroby čipů do Číny nebo na Tchaj-wan, odkud pak čipy putují zpět do USA, kde se teprve stávají součástí hotového výrobku). Jelikož je finální výroba realizována v domácí ekonomice, hodnotu celého finálního produktu si připíše americká společnost. To potvrzují i data, která sledují, co a odkud nadnárodní společnosti dovážejí. V roce 2021 činil podíl tzv. intra-importů (tedy importů v rámci vlastnicky provázaných podniků) amerických společností na jejich celkových dovozech 86 %. Tedy naprostá většina toho, co americké nadnárodní společnosti dovážejí ze zahraničí, pochází z jejich vlastních dceřinných společností umístěných v jiné zemi.[13]
Vyšší účast Německa v horizontálních investicích podporují i data, která monitorují přidanou hodnotu tuzemských nadnárodních podniků. Pokud v rámci PZI dochází k přesunu vyšších částí výrobního řetězce nebo finálních fází produkce do jiné země, pro domácí ekonomiku to znamená ztrátu produkce s vyšší přidanou hodnotou. Zatímco ve Spojených státech přidají tamější nadnárodní podniky jejich výrobkům až 50 % hodnoty, v Německu tento podíl dosahuje pouze 36 %. Graf 5 potom poskytuje průřez vybranými odvětvími. Je zřejmé, že zatímco Spojené státy si v klíčových oblastech jako je výroba farmaceutik, počítačů nebo elektroniky drží vysoký podíl přidané hodnoty, Německo výrazně zaostává. Největší rozdíl je u výroby počítačů a elektroniky – nadnárodní podniky ve Spojených státech přidávají celkovému produktu 75 % hodnoty, zatímco v Německu je to pouhých 47 %. Naopak, Německo přidává vyšší podíl ve výrobě motorových vozidel, rozdíl však není příliš vysoký.
Graf 5 – Podíl přidané hodnoty tuzemských nadnárodních podniků na celkovém produktu (vybraná odvětví)
(v %, 2019)
Zdroj: OECD AMNE databáze
Americké firmy cílí relativně více na rozvíjející se trhy. Na zahraniční produkci přitom neobchodovatelné statky tvoří vyšší podíl v porovnání s Německem. Geografické členění nám nabízí další pohled na rozdílnou strukturu přeshraničních investic ve Spojených státech a Německu. Podíl výroby zahraničních poboček nám odhaluje, že americké společnosti svou výrobu relativně více koncentrují do rozvíjejících se zemí, zatímco Německo investuje více do zemí Evropské unie a dalších vyspělých ekonomik (Graf 6). Investice do rozvíjejících se regionů, jako jsou státy BRIIC[14], státy jihovýchodní Asie nebo Latinská Amerika, nabízejí bohaté přírodní zdroje, nízké výrobní náklady a vyšší růstový potenciál, což umožňuje americkým firmám posílit svou globální konkurenceschopnost a generovat dodatečné zisky, které mohou být reinvestovány zpět v domácí ekonomice. Americké společnosti se také více zaměřují na investice do sektoru služeb, které jsou obecně hůře obchodovatelné (a tedy mají tendenci méně vytlačovat domácí exporty), a i v jejich rámci se produkce více soustředí do oblastí, které poskytují vyšší knowledge-spillover efekty (informace a komunikace, odborné a vědecké činnosti) (Graf 7).
Graf 6 – Podíl produkce zahraničních poboček dle regionu, Spojené státy (vnější), Německo (vnitřní)
(v %, 2019)
Zdroj: OECD AMNE databáze
Graf 7 – Podíl služeb na celkové produkci zahraničních poboček
(v %, 2019)
Zdroj: OECD AMNE databáze
Závěr
V ČR se v posledních letech významně změnila struktura vnější bilance – příliv nového kapitálu ve formě přímých zahraničních investic téměř ustal, zatímco zájem českých subjektů o investice v zahraničí naopak výrazně vzrostl. Přestože zatím nemáme dostatek dat k jednoznačnému vyhodnocení dlouhodobých dopadů tohoto trendu, zkušenosti z jiných ekonomik nám mohou poskytnout cenný vhled.
Investice orientované na zahraniční trhy mohou být přínosné, pokud stimulují inovace, sdílení know-how a vytváření globálních hodnotových řetězců. Naproti tomu přesměrování klíčových fází výroby mimo domovskou ekonomiku může oslabit přidanou hodnotu produkce a zpomalit rozvoj klíčových sektorů. Tento problém je patrný zejména v Německu, kde vysoká míra úspor nevede k adekvátním reinvesticím do domácí infrastruktury a dalších klíčových odvětví.
Autorkou je Anna Drahozalová. Názory v tomto příspěvku jsou její vlastní a neodrážejí nezbytně oficiální pozici České národní banky.
Zdroje
Al-Sadiq, Ali J (2013): „Outward Foreign Direct Investment and Domestic Investment: The Case of Developing Countries,“ IMF Working Papers 2013/052, International Monetary Fund.
Andersen, Palle S. a Hainaut, P. (1998): „Foreign direct investment and employment in the industrial countries,“ BIS Working Papers 61, Bank for International Settlements.
Cadestin, C. et al. (2018): “Multinational enterprises and global value chains: New Insights on the trade-investment nexus”, OECD Science, Technology and Industry Working Papers, No. 2018/05, OECD Publishing, Paris. (Externí odkaz)
Cadestin, C. et al. (2018), “Multinational enterprises and global value chains: the OECD analytical AMNE database”, OECD Trade Policy Papers, No. 211, OECD Publishing, Paris. (Externí odkaz)
Devadas, S., Loayza, N. (2018): „When Is a Current Account Deficit Bad?“, Research & Policy Briefs, World Bank, 17. 10. 2018.
Desai, M. A., Foley, C. F., & Hines, J. R. (2005): Foreign Direct Investment and the Domestic Capital Stock. The American Economic Review, 95(2), 33–38. (Externí odkaz)
Dunning, J.H. (1993) Multinational Enterprises and the Global Economy. Addison Wesley, New York.
Feldstein, Martin S., (1995): „The Effects of Outbound Foreign Direct Investment on the Domestic Capital Stock,“ NBER Chapters, in: The Effects of Taxation on Multinational Corporations, pages 43-66, National Bureau of Economic Research, Inc.
Hejazi, W., & Pauly, P. (2003): Motivations for FDI and Domestic Capital Formation. Journal of International Business Studies, 34(3), 282–289. (Externí odkaz)
Herzer, D., Schrooten, M. (2008): „Outward FDI and domestic investment in two industrialized countries“, Economics Letters, Volume 99, Issue 1, Pages 139-143, ISSN 0165-1765. (Externí odkaz)
OECD (2024): „Analytical AMNE database“. (Externí odkaz)
Pesaran, M. H., Shin, Y., & Smith, R. J. (2001): „Bounds Testing Approaches to the Analysis of Level Relationships.“ Journal of Applied Econometrics, 16(3), 289–326. (Externí odkaz)
Pluralia (2024): EU Raises Money, Complains About Capital Flight to USA, Press Review 23. 2. 2024.
Rodriguez-Palenzuela, a kol. (2016): „Savings and investment behaviour in the euro area,“ Occasional Paper Series 167, European Central Bank. (Externí odkaz)
World Bank Database (2024): „World Bank Open Data – Current account balance (% GDP), Foreign direct investment, net outflows (% GDP), Gross fixed capital formation (% of GDP)“. (Externí odkaz)
Klíčová slova
odliv PZI, domácí investice, kointegrace
JEL Klasifikace
F21, F41, C22
[1] S výjimkou jednorázového efektu energetické krize v letech 2021 a 2022.
[2] Například ekonomiky s mělkými kapitálovými trhy, které jsou závislé na bankovním financování, mohou být citlivější na odliv kapitálu v porovnání s ekonomikami, jejichž kapitálové trhy jsou hluboké. Další překážkou na ne zcela dokonalých trzích může být nedostatečný vstup na kapitálové trhy, kdy se vysoké domácí úspory koncentrují spíše v likvidních, či nízkovýnosových aktivech, jako je hotovost, či bankovní depozita.
[3] Dokonalý finanční trh je teoretický koncept, kde všichni účastníci mají úplné informace, neexistují transakční náklady ani bariéry vstupu a zdroje jsou alokovány efektivně. Kapitál volně proudí přes hranice, ceny plně odrážejí všechny dostupné informace a neexistují žádné arbitrážní příležitosti ani neefektivity. Tento koncept zajišťuje optimální alokaci zdrojů.
[4] Horizontální PZI se v hostitelské zemi zaměřují na vytvoření nebo získání podobných obchodních činností, které investor již provozuje ve své domovské zemi. Cílem může být nejen expanze na nové trhy, ale i snížení přepravních nákladů nebo překonání obchodních bariér jako jsou cla nebo kvóty. Typicky se jedná o sektory spotřebního zboží, automobilového průmyslu nebo elektroniky.
[5] Vertikální PZI zahrnují investice do různých fází výrobního řetězce. Investor může rozšiřovat činnosti směrem „nahoru“ (těžba surovin, výroba vstupů) nebo „dolů“ (finalizace hotových výrobků, distribuce, prodej). Cílem je zajištění zdrojů surovin nebo komponentů za nižší náklady, větší kontrola nad výrobním řetězcem, či optimalizace logistiky a efektivity. Typicky se jedná o sektory energetiky, těžby, zemědělství a logistiky.
[6] Na rozdíl od tradiční kointegrační analýzy nevyžaduje tento přístup předem testovat řady na stejný stupeň integrace. Časové řady tedy mohou být stacionární na úrovni, první diferenci nebo jejich kombinaci. Tuto metodu lze zároveň využít i u malých vzorků dat. Pro naše účely využíváme jako závislou proměnnou tvorbu hrubého fixního kapitálu, abychom vyloučili tvorbu zásob, které jsou volatilní v čase a reagují spíše na aktuální ekonomickou situaci. Vysvětlující proměnnou je odliv PZI, který je založen na A/L přístupu. Zdrojem dat pro obě časové řady je World Bank a využíváme data od roku 1970 do roku 2023. Trend byl zahrnut pouze v případě Spojených států, jelikož pro Německo není daty podporován. Dále bylo v modelu zahrnuto několik impulzních dummy proměnných po vzoru Herzer a Schrooten (2008).
[7]v F-statistika Waldova testu pro unrestricted error correction model (UECM) je vyšší než horní hranice definovaná v Pesaran (2001) pro hladinu významnosti 1 %. Jarque Bera test, Lagrange Multiplier, ARCH a SC test potvrzují, že rezidua modelu jsou normálně rozdělená, nezávislá v čase a jejich rozptyl je konstatní. Navíc byl proveden SC test pro identifikaci strukturálních změn.
[8] Kauzální efekt směrem od odchozích investic je potvrzen zahrnutím reziduí z dlouhodobého rovnovážného vztahu do jednoduchého ECM modelu, který je následně podroben testu Grangerovy kauzality (Granger, 1988).
[9] Jako MNE je definován podnik, který vykonává ekonomické aktivity ve více než jedné zemi, buď přímo prostřednictvím svých zahraničních poboček nebo dceřiných společností, nebo nepřímo prostřednictvím smluvních vztahů a partnerství v rámci globálních hodnotových řetězců.
[10] Dataset mapuje, jak se různé fáze produkce – od surovin po finální výrobky – rozprostírají napříč zeměmi. Sleduje zapojení podniků do mezinárodní spolupráce na produkci zboží a služeb.
[11] Zde je nutno podotknout, že produkt v tomto smyslu neodpovídá klasické definici HDP, ale sčítá hodnotu výrobků včetně mezispotřeby. Slovem národní se potom myslí zboží a služby vyrobené podniky pod domácí kontrolou. Může tedy jít o nadnárodní společnosti (ať už jsou umístěny doma nebo v zahraničí) nebo ostatní tuzemské podniky. Ostatní tuzemské podniky jsou firmy, které se buď nepodílejí na mezinárodních investicích, nebo drží pouze menšinové nekontrolní podíly v zahraničních firmách. Nejsou zde tedy zahrnuty společnosti, které sice vyrábějí na území daného státu, ale jsou vlastněné zahraničními subjekty.
[12] Dle německého svazu automobilového průmyslu VDA vyrábí německé automobilky pouze třetinu své celkové produkce v Německu.
[13] Pro Německo tato data nejsou dostupná.
[14] Skupina BRIIC zahrnuje Brazílii, Rusko, Indii, Indonésii a Čínu.
