Dolar zahajoval den slabší. Postupně ztráty umazává jak vůči euru, tak i v dolarovém indexu. Koruna spolu s polským zlotým navyšuje ztráty vůči euru. Patrně jde i o vliv koronavirové situace.

Co Francie opravdu potřebuje?

Včerejší oznámení francouzského prezidenta Francoise Hollanda ohledně plánovaných změn ve francouzské vládě v čele s odvoláním disidentního ministra financí vyvolalo ve světě velké pozdvižení.

Francouzská vláda podala demisi. Novou sestaví tentýž premiér

Arnaud Montebourd, odcházející ministr financí a „staromódní levičák“, již nějakou dobu vedl rozepři se svým kolegou a více centrickým premiérem v jedné osobě Manuelem Vallsem, jehož Hollande jmenoval do úřadu na začátku tohoto roku. Byl to právě Valls, pod kterým Hollandova vláda zdůrazňovala potřebu reforem na straně nabídky, tedy aplikaci obchodních daňových škrtů a regulatorních reforem, jako způsob oživení francouzské ekonomiky. Montebourg na druhé straně požadoval fiskální expanzi a během víkendu opovržlivě odsoudil politiky ze svých vlastních řad.

Hollande neměl jinou možnost než Montebourga propustit z úřadu. Na tom by nic zvláštního nebylo, háček je v tom, že Montebourg byl na rozdíl od prezidenta Hollanda vcelku populárním politikem a jeho hospodářské názory byly přijímány za správné velkou částí francouzské levice. Stejně jako velká část eurozóny, tak i Francie trpí chronickým nedostatkem agregátní poptávky. Ve střednědobém horizontu není pochyb o tom, že něco takového by mělo negativní vliv na tamní ekonomiku. Odpovědí Valla na ekonomický propad byl zamýšlený plán liberalizace ekonomiky způsobem, jakým ho navrhoval. Problémem však bylo a je jeho načasování. V momentě, kdy je poptávka slabá, reforma na straně nabídky nedokáže s velkou pravděpodobností stimulovat růst. Dokonce více pravděpodobný scénář než zamýšlený stimulus je prohloubení problémů ekonomiky a uvrhnutí Francie do deflace.

Jak pro Francii, tak pro celou Evropu by obecně mělo být prioritou oživení poptávky. Ale jak na to?

Jednou z možností jak oživit poptávku je scenář drastičtějších keynesiánských stimulů skrze kvantitativní uvolňování. O víkendu tuto možnost zmínil prezident Evropské centrální banky Mario Draghi při sjezdu centrálních bankéřů na konferenci v Jackson Hole. Přesto však, něčeho takového jsme byli svědky už před několika měsíci, kdy Draghi veřejně garantoval, že v případě potřeby, ECB přistoupí k dalším monetárním stimulům. Od té doby se v inflace eurozóně dostala na nebezpečné úrovně a hluboko pod cíle ECB.

Zajímavé je, že Draghi také zmínil fiskální politiku, jež by jak podle něj tak podle Montebourga mohla hrát větší roli v oživení poptávky. Pravdou je, že Draghi navíc uvedl, že prostor pro toto uvolňování by mohl být nalezen v rámci Evropské Unie a jejích dohodnutých fiskálních pravidel – jenž nařizují zpřísnění fiskální politiky – zatímco Montebourg poukazoval na samotná pravidla. Ti, jež vyznávají levicově zaměřenou politiku, by s Montebourgem jistě souhlasili. S úrokovými sazbami blízko nule a ECB, jež není ochotna nebo schopna dále uvolnit monetární podmínky musí přijít na řadu něco, co by mohlo tento problém vyřešit.

Francie již dávno nemá pod palcem svojí vlastní měnovou politiku, to však neznamená, že Hollande nemůže vyzvat ECB, aby začala jednat. A je stejně důležité, aby fiskální politika pomohla poptávku obnovit. To vyžaduje výrazné přehodnocení fiskálních opatření na úrovni eurozóny.

Vláda v rozporu sama se sebou, nepřináší nic dobrého nikomu a pokud Hollandova čistka přinese jednotu, tak to lze považovat jako správný krok. Tato jednota však musí být organizována kolem efektivního politického programu. Ano, v dlouhodobém měřítku jsou reformy na straně nabídky nezbytné. Momentálně by však hlavní Hollandovou prioritou měla být otázka monetárního a fiskálního nastavení.

Newsletter