V posledních týdnech se ve veřejném prostoru objevilo hned několik návrhů vládní pomoci. Některé z nich mají podporu vládních či opozičních politiků, jiné zase mezi ekonomy. Která vládní pomoc je nejlepší? A jak jednotlivé nápady vůbec hodnotit?
Co ekonoma zpravidla zajímá jako první, je, zda vládní opatření mění motivace k chování a jak. Prominentním příkladem změn motivací jsou zásahy do tržních cen. Není to proto, že by ekonomové považovali trh za posvátnou krávu, na kterou se nesmí vztáhnout ruka. Tržní prostředí není nejdůležitější hodnota sama o sobě. Důvod, proč ekonomové tak rádi argumentují trhem, je jeho schopnost vést k efektivní alokaci. Budou tak preferovat opatření, která nemění tržní ceny a při kterých trh dále poskytuje motivace jednotlivým stranám chovat se efektivně. Zastropované ceny vysílají pokřivený signál. Lžou o vzácnosti statku a nevytváří tlak na šetření.
Pokud jsou kvůli drahým energiím skutečné náklady na výrobu skleněné vázy 1 100 Kč, ale trh si vázy cení pouze na 800 Kč, všichni souhlasí, že není ekonomicky efektivní ve výrobě pokračovat. Pokud ale po zastropování cen energií klesnou náklady placené sklárnou na 600 Kč, sklárna bude ve výrobě pokračovat. Neefektivní výrobu bude ale muset někdo dotovat. Pokud je zastropovaná cena energií kompenzována státem, pak neefektivní výrobu sklárně doplácí daňoví poplatníci. Pokud ne, tak pak jdou kompenzace na vrub akcionářům výrobců energií. V každém případě, pokroucení tržních motivací vede k ekonomicky neefektivnímu chování. Společnost chudne výrobou vázy. Navíc nedochází k omezení spotřeby energií, ke kterému by jinak vysoká cena vedla. Zvyšují se náklady na kompenzaci a i šance, že dojde na „přídělový systém“.
Může ekonomicky nesmyslné chování někdy dávat smysl? Může. Zatímco se ekonomové často soustředí na efektivitu, společnost a politická reprezentace si mohou považovat jiné hodnoty. Například nezavírat sklárny v chudých regionech bez možnosti jiného uplatnění. Jde o naprosto legitimní politický nástroj. Důležité je však znát cenu takového rozhodnutí. Místo podpory lidí v nezaměstnanosti, stát (akcionáři výrobců energie) dotuje sklárny, aby mohly vyrábět negativní ekonomickou hodnotu.
Vládní opatření ale mohou měnit motivace i jinak než jen skrz tržní ceny. Úsporný tarif na energie nemění tržní cenu, ekonomové i přesto upozorňují na nevhodné motivace. Poskytnout lidem 3 500 až 4 000 Kč na energie potlačuje motivaci šetřit na energiích. Domácnostem říkáme: tady máte 3 500 až 4 000 Kč, ale musíte je utratit za energie. To snižuje motivace domácností k úspornějšímu chování (omezit spotřebu, investovat do nízkoenergetických spotřebičů či alternativních zdrojů energie).
Nejlepší, čtěte nejefektivnější, pomoc je ta finanční. Poskytnout lidem přímé finanční prostředky nemění tržní ceny, a tedy ani tržní motivace domácností a firem ke změně chování, a ani nesměřuje spotřebu domácností žádným směrem. Domácnosti mohou dodatečné prostředky použít na jimi preferovanou spotřebu.
Zpravidla druhá otázka směřuje na distribuční dopady jednotlivých politik. V době vysokých schodků a nestabilních veřejných rozpočtů je namístě důsledně sledovat, jakým domácnostem veřejnou pomoc poskytujeme. Pomáhat vysokopříjmovým je neudržitelné. Z tohoto pohledu pramení důraz na zacílení poskytované pomoci a kritika plošných opatřeních. Poskytnout 5 000 Kč až 75 % dětí stojí přibližně 7 miliard korun. Jde o velmi drahou pomoc, která pro nízkopříjmové není dostatečná a pro středně a vysokopříjmové nijak zásadní.
Třetí sledovanou podmínkou je dlouhodobý efekt poskytnuté pomoci. I kdyby dvouciferná inflace odezněla do konce roku 2023, vysoké ceny s námi zůstanou. Celkem 20-30 % domácností s nejnižšími příjmy, které již dnes žijí od výplaty k výplatě bez úspor, čeká náročné období, které bez systematické pomoci není zvládnutelné. Jednorázová pomoc jako oněch 5 000 Kč na dítě jim pomáhá jen minimálně. Veřejné rozpočty se pouze vzdaly 7 miliard, které mohly využít na cílenou podporu těch nejzranitelnějších domácností.
Z jednotlivých hodnotících kritérií vyplývá, že pomoc, pro kterou by ekonom hlasoval, je dlouhodobá, systematická a cílená finanční pomoc, která neneguje tržní motivace. A vláda takové nástroje má. V dávkovém systému jich existuje celá řada: přídavky na děti, příspěvky na bydlení, podpora v hmotné nouzi. Není potřeba stavět nové silnice, když už existují dálnice, byť jsou zarostlé a neudržované.
K efektivnímu využití existujících nástrojů sociální politiky je třeba systém trochu promazat: rozšířit skupinu domácností s nárokem na podporu, valorizovat vyplácenou částku, zjednodušit žádosti a zrychlit vyplácení. Velkým problémem zůstává nedostatečný zájem o podporu. Například přídavek na dítě čerpá zhruba polovina dětí, které mají nárok, a příspěvek na bydlení ještě před několika měsíci čerpalo zhruba 30 % domácností s nárokem. Mimochodem, doporučení NERVu jdou ve stejném duchu. Je na vládě, zda vyslyší rady ekonomů, nebo se rozhodne pro své vlastní – neefektivní – návrhy.
Zdroj: vlada.cz, Bloomberg, Reuters, NERV
