Co takhle zbavit banky práva vytvářet peníze?

Nedávno proběhla médii zpráva o tom, že se švýcarskému hnutí Vollgeld Initiative podařilo shromáždit dostatek podpisů k tomu, aby vláda vypsala referendum. Referendum, jež by mělo podle svých navrhovatelů zbavit komerční banky jejich výsady vytvářet nové peníze, a vložit toto právo pouze do rukou Švýcarské národní banky. Podobné iniciativy proběhly v několika posledních letech i jinde: například na Islandu, v Irsku či na Novém Zélandu. I když se v rámci legislativního procesu nedostaly tak daleko jako právě ve Švýcarsku, rozhodně získaly svůj díl pozornosti odborné i laické veřejnosti. Co přesně mají tyto iniciativy na mysli? Čeho chtějí dosáhnout, a proč vznikly?

O celém problému je dobré přemýšlet ve dvou rovinách. První rovinou je otázka, jaký problém chtějí vlastně tyto iniciativy napravovat. Druhou rovinou je pak, jaké konkrétní řešení k tomu navrhují.

Abychom pochopili obě dvě roviny, musíme dobře rozumět tomu, jak moderní banky a bankovní systémy fungují, což už jsme v této sérii z různých stran probírali (viz příspěvek O úvěrech a depozitech). Pro úplnost si dovolíme stručnou rekapitulaci hlavních tezí. Učebnicový model bank je založen na takzvaném peněžním multiplikátoru, který se dívá na banky jako na finanční zprostředkovatele. Střadatel přinese do banky svoje peníze a uloží je na depozitní účet. Banka tím získává dodatečné peníze (aktiva ve formě oněch „peněz“), přičemž jí zároveň vzniknou závazky vůči onomu střadateli (pasiva ve formě depozitního účtu). Z dodatečně získaných peněz si banka odloží stranou rezervy (v učebnicovém modelu se povětšinou vyskytují povinné minimální rezervy ve výši X procent depozit, přičemž X je předepsáno centrální bankou), které jsou k dispozici pro případ výběru z depozitních účtů. Zbytek může být následně půjčen někomu, kdo ten den přijde požádat o úvěr. Model se nazývá multiplikátorem, jelikož ten, kdo právě obdržel bankovní úvěr, pravděpodobně uloží obratem získané peníze opět na depozitní účet, buď u stejné, nebo u jiné banky, a vše začíná nanovo s tím, že v každém kole se částka snižuje o rezervy ponechané stranou. Postupně se tak vytvoří depozita a úvěry několikanásobně převyšující počáteční vklad.

Všimněme si nyní, že mechanismus multiplikátoru je založen na dvou důležitých principech. Za prvé, že dříve než mohou banky půjčit, musí čekat, až k nim někdo přijde a uloží u nich nějaké peníze. A za druhé, že tyto peníze, které mohou být do banky vůbec vloženy a nastartovat tak celý proces finančního zprostředkování, musí předem existovat.

Blíží se v Česku doba bezhotovostní?

Oba dva předpoklady ale ve skutečném světě tak úplně neplatí. Jak už jsme několikrát vysvětlovali, banky nepůjčují nutně peníze, které předtím obdržely od někoho jiného. Ve skutečnosti totiž celý proces začíná nikoliv v okamžiku uložení peněz, nýbrž v okamžiku, kdy banka poskytuje nový úvěr. Tím se prostřednictvím jednoduchých nových zápisů v účetních knihách vytvoří jednak úvěr samotný na straně aktiv a na straně pasiv depozitum na účtu vypůjčovatele. Vypůjčovatel má tedy okamžitě k dispozici zbrusu nově vytvořené peníze, a s tím i novou kupní sílu, vytvořenou doslova „z ničeho“, pouze stiskem několika kláves na počítači. Nečeká se na příchod žádného střadatele, žádné předchozí peníze nemusí existovat.

A přesně toto je ona magická schopnost bank vytvářet nové peníze. Schopnost, která je trnem v oku iniciativám jako Vollgeld. Mohou tedy banky nafukovat svoje aktiva a pasiva, jak se jim zlíbí? Nebo je tato jejich schopnost něčím omezena? V praxi existují dvě omezení, ovšem obě jsou v reálném světě dost prostupná.

První omezení se pojí se skutečností, že závazky mezi bankami samotnými musí být ze zákona vypořádány pouze specifickou formou „peněz”, které má právo vytvořit jen centrální banka. Tyto peníze mají poněkud matoucí název rezervní peníze, popřípadě ještě hůře bankovní likvidita, a vstupují do celého procesu následujícím způsobem. Vypůjčovatel většinou okamžitě použije svoje nově nabytá depozita (vytvořená v procesu udělování půjčky) pro zaplacení někomu jinému, kdo má hodně pravděpodobně účet u jiné banky. Aby k bankovnímu převodu mohlo dojít, musí mít původní banka dostatek rezervních peněz na straně svých aktiv a prakticky na svém účtu u centrální banky. Samotný převod pak proběhne tak, že původní banka si odepíše danou částku jak z pasiv (depozitní účet) tak z aktiv (rezervní peníze), a nová banka učiní opak.

Švédsko nejblíž bezhotovostní budoucnosti?

Odkud se však rezervní peníze berou? Může jich být nedostatek? A může jejich nedostatek omezovat schopnost bank vytvářet nová depozita? V kontinentální Evropě (kde převládají takzvané overdraft systémy) si banky půjčují rezervní peníze od centrální banky formou úvěru, nebo samy od sebe v rámci mezibankovního trhu. Tato transakce je naprosto oddělená od tvorby bankovních úvěrů, a většinou následuje posléze, nikoliv předem.

Centrální banka samozřejmě může omezovat množství rezervních peněz, nicméně to se v praxi děje spíše výjimečně a je popsáno jen pár epizod, kdy se množství rezervních peněz skutečně stalo nástrojem měnové politiky. Centrální banky to sice často tvrdily, ale v praxi stále spíše řídily úrokovou sazbu. Přímá kvantitativní regulace rezervních peněz totiž vede od velké volatility úrokových sazeb až k problémům platebního systému celé země. Centrální banky jsou proto doslova každý den připraveny dodat potřebné množství rezerv, neboli likvidity, do bankovního systému. Přesně podle toho, jaká je po nich poptávka při dané úrovni úrokových sazeb, stanovených právě centrální bankou.

Druhým omezením tvorby peněz bankami je takzvaná kapitálová přiměřenost. Ta předepisuje, že banky nesmí mít v bilanci více rizikových úvěrů, než je jistý násobek jejich kapitálu. Tato regulace zvýrazňuje roli kapitálu jako nárazníkového pásma, které pohlcuje ztráty z nepovedených úvěrů, a má za úkol předcházet často bolestivým bankrotům v bankovním systému.

Bezhotovostní platby v Británii předčily poprvé bankovky a mince

Ačkoliv regulace kapitálové přiměřenosti a její mezinárodní koordinace prodělala v posledním čtvrtstoletí ohromný vývoj, ne nutně to vedlo k omezení tvorby úvěrových peněz a někteří ekonomové a finanční experti ji považují za nedostatečnou pojistku proti finančním bublinám a systémovým krizím. Ti radikálnější z reformátorů pak ukazují prstem přímo na samotnou podstatu fungování bankovního sektoru, tj. tvorbu peněz a kupní síly „z ničeho“. Požadují, aby byly banky této výsady zbaveny, staly se skutečně pouhými finančními zprostředkovateli a mohly půjčit jen tolik peněz, kolik u nich někdo jiný předtím uložil.

Tím se dostáváme k otázce, jak takový plán reálně provést. Nejznámější teoretické návrhy vznikaly již během 30. let minulého století (a není rozhodně náhoda, že se podobné iniciativy objevují vždy po velkých ekonomických nebo finančních krizích), a stála za nimi jména některých tehdejších velikánů ekonomické teorie, jako např. Irving Fisher, Frank Knight, či Henry Simons. Jde jednak o tzv. Stoprocentní rezervy či Chicagský plán, a jednak o tzv. doktrínu suverénních peněz. Oba dva přístupy jsou technicky poněkud odlišné, ale snaží se jinak o to stejné: změnit bankovní sektor tak, aby centrální banka měla víceméně plnou kontrolu nad tím, kolik peněz může být v ekonomice v oběhu. Vollgeld Initiative vychází ideově zejména ze Stoprocentních rezerv, alespoň podle naší interpretace dostupných informací. Klíčovým prvkem tohoto návrhu je zavedení povinnosti 100% rezerv držených proti bankovním depozitům. Rezervní peníze, vytvářené centrální bankou, by nesloužily pro mezibankovní platby, ale především ke kontrole množství peněz v bilancích bankovního sektoru jako celku. Naproti tomu doktrína suverénních peněz je založena na principu existence pouze jednoho druhu peněz, a to peněz tisknutých centrální bankou, které by byly jediným legálním prostředkem k vypořádání závazků jak mezi nebankovními subjekty, tak bankami samotnými. V takovém světě by opravdu musely banky čekat na střadatele, kteří přinesou svoje úspory, předtím, než by mohly dát někomu úvěr.

Jsou podobné návrhy proveditelné v praxi? Přestože jsou reformy finančního systému v poslední době námětem mnoha politických debat i teoretického výzkumu založeném na simulačních metodách (příkladem může být článek Jaromíra Beneše a Michaela Kumhofa (2012) The Chicago Plan Revisted, IMF Working Paper 2012/202), je velká dávka skepse na místě.  Podobné iniciativy jsou však přínosné, neboť podněcují diskusi o finančním sektoru jako takovém, a zejména o fundamentálních příčinách vzniku úvěrových bublin, tak jak toho byl svědkem Irving Fisher před 80 lety, či tak jak jsme to zažili my před necelou dekádou. Stoprocentních rezerv se asi nedočkáme, ale například výrazné zvýšení kapitálové přiměřenosti bank bylo regulátory již odsouhlaseno, obdobný efekt měly i nové požadavky na kvalitu kapitálu. Řada dalších zpřísnění regulace v dané oblasti, týkají se třeba likvidity v bankovním sektoru, se diskutuje. 

Autoři článku děkují za spolupráci a podněty Jaromíru Benešovi, jednomu z mezinárodně uznávaných ekonomů zabývajících se touto otázkou.  

 

Tip: To nejlepší z Roklenu – Zaregistrujte si zasílání RoklenLetteru zde

Newsletter