COVID-19 nás přiměl více nakupovat z druhé ruky

Spotřebitelé, zbystřete. Možná i vy začnete brzy kupovat použité zboží a nepřijde vám to neobvyklé. Pandemie totiž poněkud „překreslila“ naše vzorce chování a přiměla nás nakupovat více zboží z druhé ruky. Omezený výběr zboží během lockdownu povzbudil nakupování online. A použitému zboží to šlo k duhu. Konzumenti najednou neměli problém si koupit věci z druhé ruky, když si je nemohli „osahat“.

Covid ale samozřejmě není jediná příčina zvýšeného zájmu o secondhandové nakupování. Spotřebitelé začínají chápat, že nemá smysl si objednávat nové zboží z opačného konce planety. Zvlášť, když existuje možnost dostat ke kvalitním použitým produktům z okolí. Své o tom ví taky Dominik Gazdoš z Knihobot.cz. Jeho firma pomáhá vracet použité knihy dále do oběhu. Gazdošův tým se původně obával konce lockdownu, který opět otevřel obchodní centra s jejich velkými knihkupectvími. Zákazníci je však neopustili, naopak, Knihobot překonal svůj loňský obrat už letos v červnu.

Sám Gazdoš je velkým příznivcem využívání již použitých věcí. Jaké to je, řídit knižní secondhand od stolu vyrobeného ze dveří? Přečtěte si rozhovor.

O jaké knihy mají vaši čtenáři největší zájem?

Zákazníci hledají především tři druhy knížek.

Největší zájem je o zhruba deset až dvacet let staré knihy, které nemají aktuální dotisky a tím pádem je není možné koupit v knihkupectvích. Patří sem jak díla, která vyšla v malých nákladech a jejich ceny jsou dnes klidně na desetinásobku těch původních, tak knížky, které vyšly ve velkých nákladech, ale doma je chce mít každý. Tu druhou kategorii třeba hezky ilustruje série o Harry Potterovi nebo trilogie Pán prstenů.

Druhou skupinu pak tvoří aktuální tituly, které sice koupíte v knihkupectví, ale Knihobot je nabídne levněji. Zároveň roste počet čtenářů, pro které nákup nové knížky nedává smysl z environmentálního hlediska a snaží se před nákupem nejprve projít secondhandy nebo knižní bazary a koupit knížku, která má už něco za sebou. Mimochodem, každá pátá knížka, kterou nabízíme, je stará maximálně tři roky. Takže v této oblasti začínáme stírat rozdíl mezi secondhandem a knihkupectvím, což je ostatně jeden z cílů cirkulárního retailu obecně.

A třetí skupinou jsou pak odborné publikace, které mohou být sice staré, ale jsou stále platné a lepší ještě nikdo nenapsal. Takové knížky se dnes vyvažují zlatem a často stojí několik tisíc korun.

Uvádíte, že se na českém trhu ročně prodá přes dvacet milionů knih, přičemž vy byste chtěli získat deset procent trhu. Daří se vám tento plán naplňovat?

Těch deset procent je meta, kterou jsme si sami stanovili a u které intuitivně cítíme, že se jí dá dosáhnout. Sami ale nepopíráme, že to bude dlouhá cesta. Není to mise na rok, ale spíš pět let a víc, protože abychom si mohli ukousnout takto velký podíl trhu, musíme ho definitivně proměnit.

Je možné, že těch deset procent nepřipadne jen nám jako největší platformě, ale do secondhandu se pustí i další velcí hráči. Stačí se podívat na západ, kde se přes koronu ze zboží z druhé ruky stal atraktivní byznys pro maloobchodní řetězce. Takže bych se nedivil, kdyby u nás časem do hry vstoupila třeba běžná knihkupectví.

Také dozrává generace lidí, kteří už nepotřebují mít dojem, že si kupují něco nového a secondhand nepovažují za podřadný. Nové knížky navíc budou výhledově zdražovat, alespoň tomu vše nasvědčuje. Jsou dražší materiály, výroba, práce, energie… A v takový moment pak oblibu secondhandů potáhne i nižší cena, kterou dokážou zákazníkům nabídnout.

Navíc ten podíl je závislý také na počtu knížek, které dokážeme vrátit zpátky do oběhu. Abychom měli co prodávat, musíme to umět od lidí získat do prodeje. A tady nás paradoxně čeká asi nejdelší cesta. Přestože většina lidí se shodne, že má v knihovně tituly, které už tam mít nechce, jen ta menší část s tím něco udělá. Běžná reakce je totiž stále taková, že prostě knížky vytřídíte a dáte do sklepa, kde vám překáží takovou dobu, že je pak vyhodíte. Ale tohle půjde postupně změnit a lidi naučíme, že knížku, o kterou nestojí, mají rovnou poslat dál a získat z ní své peníze zpátky.

Jaká je vaše průměrná marže na knihu?

Naše průměrná marže na knihu vychází kolem 80 korun. To je podobně jako mají knihkupectví při prodeji nových knih, ale my to máme složitější v tom, že všechny knihy musíme znova důkladně nafotit, aby měl zákazník nekupoval zajíce v pytli. To lehce i komplikuje cenotvorbu, která je složitější než u nových knih.

Z pohledu zákazníka to je to tak, že počká, až se kniha prodá a pak z výsledné ceny dostane šedesát procent, od kterých odečteme 29 korun. V tom zbytku, který je pro nás, máme započítáno vše od dopravy k nám přes focení a skladování až po distribuci k novým čtenářům. Lidem tak ušetříme spoustu času a práce, kterou by s tím měli, kdyby se knihy rozhodli prodat sami. Navíc zákazník nic neplatí předem a když se knihy prodají za nízkou cenu nebo neprodají vůbec, tak z toho nic nemáme.

Jak dlouho obvykle u vás kniha leží, než se znovu prodá?

Jedna věc, kterou je třeba zdůraznit – nebereme do prodeje všechny knížky. Součástí naší služby je i to, že poradíme s tím, co vůbec má smysl prodávat. Proto před samotným odvozem knížek k nám posuzujeme, jestli jsou to tituly, o které lidé mají zájem.

Pokud jsou knížky poškozené, ležely na půdě nebo ve sklepě v krabicích a jsou načichlé či mají flíčky od plísně, nemůžeme je zařadit. Stejně tak nemá smysl nabízet knížky, které má každý doma. To jsou ty, kterých jsou plné knihobudky nebo krabice před antikvariáty. Jinými slovy, nemá smysl prodávat něco, co se ve velkém vozí do sběrných dvorů.

Takže do nabídky už míří silný předvýběr knížek, které mají velkou šanci se prodat. Velká část z nich zmizí řádu dnů, protože je po nich opravdu velká poptávka a lidé na ně mají nastavené upozornění a kupují je, jakmile se objeví v nabídce. U jiných je to věc na pár týdnů, než se potká nabídková cena s tou poptávkovou, ale do tří měsíců už je většina knih u nových majitelů. A pak je tu malé procento titulů, u kterých se postupně cena propadne a tam pak často musíme přistoupit k vyřazení z nabídky.

Zavedli jste knihotaxíky. O co se jedná?

Zjistili jsme, že lidi občas potřebují postrčit, dát jasný termín, do kterého se mají se svými knížkami rozloučit a dávat je z ruky s pocitem, že je přebírá někdo, kdo jim najde kvalitní nový domov.

Knížka je hrozně specifická věc, máme k ní citový vztah a tím pádem nad ní neuvažujeme pragmaticky. Staré oblečení, které nechceme nosit, jsme se naučili dávat pryč. Nábytek doma klidně kompletně vyměníme, jakmile se nám omrzí. Ale u knížek s tím máme často problém.

A tak jsme lidem navrhli knihotaxík. Kolegyně vyjela v určené termíny po Praze a objela lidi, kteří si ho rezervovali. Plánování ale bylo náročné a došli jsme k názoru, že logisticky dávají pořád lepší smysl naši kurýři, které vysíláme každý všední den do desítek domácností po celé republice.

Aktuálně hledáme ještě lepší a flexibilnější způsoby, jak k nám knihy poslat. Pražáci mohou vždy dorazit od osmi do osmi na naše pobočky. Vyzvednout nebo poslat zásilku můžete i přes vaši nejbližší Zásilkovnu. Tam jste ale omezeni otevírací dobou obchodu, takže hledáme řešení, kde budete moci odeslat knihy opravdu kdykoli. Kdykoli si vzpomenete, že ty knihy už doma nepotřebujete.

Nakupování z druhé ruky se podle vás daří. Proč lidé začínají více kupovat použité věci? Zůstane tento trend?

Daří. S možnostmi roste poptávka a sympatie k secondhandu jsou Česku vlastní. Myslím, že to zboží nevnímáme jako podřadné a je to dobře. A na rozdíl od západu je za tím víc přirozená šetrnost než ekomarketing, což našemu trhu pomůže v rozvoji.

A jak už jsem naznačoval, uvidíme, co udělá prodražování výroby. Myslím si, že právě dražší materiály, lidská práce i výroba budou pro secondhand obrovským impulsem. Je dobře, že tržní tlak na znovupoužívání přichází sám od sebe dřív, než se toho stihli pustit politici a instituce, kteří by to mysleli dobře a dopadlo by to jako vždycky. Ekonomické tlaky dávají rekomerce rozhodně stabilnější základ.

Jakou roli v tom sehrála pandemie?

Trávili jsme více času doma a možná kvůli tomu i víc uvažovali nad úklidem. U krabice nepotřebných věcí vás napadne, že by bylo fajn dát je jinam než do sklepa nebo popelnice. Proto zkoumáte, jaké jsou možnosti a případně rovnou využijete služby, jako je Knihobot.

Na západě pak pandemie celé řadě zemí způsobila ekonomické problémy a trh tu rostl především díky výrazně nižší ceně secondhandových výrobků. To je trend, který zatím v Česku nepozorujeme, ale neznamená to, že s inflací a zdražováním nepřijde.

Pro jaký typ zboží je second-hand nakupování nejvhodnější? Setkal jste se v tomto směru s něčím neobvyklým?

Cirkulovat může v podstatě cokoli. Často si ani neuvědomujeme, jak rozsáhlý ten trh je. Žijeme v domech nebo bytech, které často vlastnil někdo před námi. Jezdí u nás vlaky, které si jako nové koupili na západě a my je máme až jako druzí a zase je pošleme dál. Jezdíme v ojetých autech…

Už jen to, že kupujeme a prodáváme zboží na bazarech, je jeho přirozená cirkulace. Takže věřím, že brzy budou vznikat podobné projekty jako Knihobot jen pro jiné komodity – navážou na to, co se doteď přirozeně děje a jen k tomu přidají potřebnou škálu a zákaznický komfort. V USA je mimochodem secondhand s oblečením ThredUp, který je na burze, má robotický sklad a tržní kapitalizaci okolo dvou miliard dolarů. Sám se divím, že v Česku se do toho ještě nikdo pořádně neopřel.

Nejvíc tedy kromě knih věřím právě oblečení, domácím doplňkům a ověřenému luxusnímu zboží. Kdyby se do toho chtěl někdo pustit, tak rád poradím.

Snažíte se podporovat cirkulární ekonomiku i ve svém soukromém životě?

Když jsem se živil jako vetešník, naučilo mě to se na věci koukat jinýma očima. Kromě dětských věcí doma nemáme žádný nábytek, který bych někde nesplašil použitý za odvoz nebo za pár korun. V práci sedím jako jeden z posledních u stolu vyrobeného ze starých dveří.

Bohužel dnes není vždy snadné použité věci sehnat a objednat novou je někdy prostě jednodušší, takže s tím lidi kolem sebe někdy trochu štvu. Chtěl bych být racionální, ale má to u mě někdy až absurdní rozměry. Otrhanost mého oblečení už je legendární. Taky pořád někde zachraňuju staré pokojovky, což často vede květinové epidemii nějakého zákeřného škůdce.

Naštěstí se mi ale vyhnula jiná vetešnická nemoc, a to je hromadění. Rukama mi prošlo tolik zajímavých kousků, které jsem si chtěl nechat, až jsem si uvědomil, že nikdy nemůžu mít všechno. A podobné to mám i s knihami. Takže mě dnes rozčiluje vlastnictví čehokoliv, co nepotřebuju.