Země eurozóny a potažmo Evropské unie vykazují momentálně podle Eurostatu nejnižší hodnoty inflace, případně hlásí deflaci, za posledních pět let. V této souvislosti se nabízí přehršel otázek, na čtyři z nich, ty zásadní, hledáme dále odpovědi.
1) Co je hlavní příčina aktuálního výsledku? Ruské embargo na dovoz potravin z EU, a tedy vznikající přebytky?
Embargo situaci zatím pouze krátkodobě vyhrocuje, nelze v něm spatřovat podstatu problému. Tou je nedostatečná celková poptávka v eurozóně. Ta je výsledkem známých dlouhodobých neduhů evropské ekonomiky, její celkové nepružnosti, slábnoucí konkurenceschopnosti v globálním pohledu, stárnutí populace, přebujelého přerozdělování či vysoké míry přeregulovanosti a byrokratizace. Tyto neduhy – tam, kde je to možné – je třeba začít razantně omezovat. Ostatně na nutnost strukturálních reforem poukazuje i samotná Evropské centrální banka (ECB).
2) Je možné říci o politice ECB, která v září srazila sazby na rekordní minimum, že byla opět neúčinná, nebo je na to ještě brzy?
Je pravdou, že ke zhodnocení stávajících opatření ECB je třeba vyčkat do prosince, kdy proběhne druhé kolo poskytování likvidity v rámci programu známého pod zkratkou TLTRO. Koncem října také budou známy výsledky zátěžových testů bank v eurozóně. Pokud dopadnou dobře, je možné, že se banky skutečně přihlásí o mnohem objemnější porci likvidity než v rámci první vlny TLTRO, která trhy spíše rozčarovala. Zůstává ale stále poměrně vysoká pravděpodobnost, že stávající nekonvenční opatření ECB (program TLTRO, negativní sazby z depozit, program širokého odkupu aktiv a krytých dluhopisů, jejž ECB spouští tento měsíc) nebudou k nastartování trvalejšího růstu, včetně růstu inflace, stačit. Pokud se v citelnějším útlumu ocitne i Německo, a nyní už je vlastě v recesi, nelze vyloučit, že konečně kývne na možnost aplikace plnohodnotného kvantitativního uvolňování, s nímž má své zkušenosti americká, britská nebo japonská centrální banka. Ale ani toto uvolňování nebude patrně stačit, pokud monetární rozvolnění nebude doprovázeno strukturálními reformami a rozvolněním nejen v monetární, ale i fiskální oblasti.
3) Lze očekávat, že možný dopad sankcí (a tedy převis nabídky potravin nad poptávkou) v následujících měsících, v souvislosti s nástupem zimy, odezní?
Převis nabídky je výsledkem nejen sankcí, ale i poměrně dobré letošní úrody, což je například případ České republiky. V současné době lze přikládat vyšší pravděpodobnost tomu scénáři, že ukrajinsko-ruské napětí bude dále postupně polevovat, byť ukrajinské parlamentní volby, konané koncem října, mohou za jistých podmínek vést k opětovné eskalaci konfliktu. Ale i když se tak stane, a i když se „podaří“ zlikvidovat včas zásoby z dobré úrody, problém s deflací a nízkou inflací v eurozóně to stále neřeší, protože ten je dán v prvé řadě výše popsanými dlouhodobými neduhy.
4) Vzhledem k tomu, že se v případě deflace stále vedou diskuze, zda je tedy nebezpečná, či ne, lze u některých z těch osmi zemí, které ji nyní hlásí, říci, že s ní má už vážně problém (např. Bulharsko, které ji má už zhruba rok), nebo stále ne?
Deflace není tak nebezpečná, jak ji vykreslují politici, centrální bankéři a někteří ekonomové. Historická data ukazují, že v posledních více než sto letech doprovázela opravdu vážný hospodářský útlum pouze jednou – asi ze sedmnácti takových případů vážného útlumu. Nelze zpochybňovat možnost nastání ničivé deflační spirály, jen jde i historicky spíše anomální záležitost než pravidelnost. Ničivou deflační spirálu momentálně nikde v Evropě nepozorujeme. Naopak například Švýcarsko, které je v deflaci už dva roky, je jednou z nejvíce prosperujících ekonomik Evropy, s nezaměstnaností kolem tří procent a rostoucím hrubým domácím produktem.
