V polovině září podepsal prezident Miloš Zeman novelu zákona o spotřebních daních. Potvrdil tím zvýšení daně z cigaret. Krabička může zdražit o tři až čtyři koruny a kuřáci cenové navýšení pocítí nejpozději v únoru příštího roku. Čeští zákonodárci zvýšením spotřební daně vycházejí vstříc požadavkům směrnice Evropské unie. Ta ukládá, že celková spotřební daň nesmí být nižší než devadesát eur na tisíc kusů cigaret (připouští se ovšem pětiprocentní „toleranční pásmo“). Kvůli loňské intervenci České národní banky za oslabení koruny ale hrozilo, že závazek, uvedený striktně v eurech, nesplníme. Proto dochází k navýšení, v jehož důsledku nyní celková spotřební daň činí 86,18 eura z jednoho tisíce kusů cigaret. Toto navýšení přitom zjevně není poslední. Další novelu zákona o spotřební dani už ministerstvo financí plánuje. Platit by mohla začít od ledna 2016. Už před tímto navýšením přitom celkové zdanění cigaret, které kromě spotřební daně zahrnuje i daň z přidané hodnoty, dosahovalo v ČR 76,6 procenta konečné ceny.
Bujení černého trhu
Pokud by vzpomínaná, letošní novela nezačala platit do konce září, zdražily by cigarety nejspíše ještě více než o zmíněné tři až čtyři koruny, a sice až o sedm korun. Vláda by totiž musela navrhnout ještě vyšší zdanění, protože by už vycházela z kurzu, který intervence ovlivnila. Zákonodárci se proto snažili vše stihnout „v termínu“, berouc si evidentně na srdce odůvodnění ministerstva financí, že je třeba zabránit růstu černého trhu s cigaretami, který by podle něj při citelnějším navýšení cen hrozil. Otázkou však je, zda tento trh již nějaký čas nebují. Výnosy z tabákové spotřební daně, které vykazuje ministerstvo financí, totiž poslední dobou klesají. V roce 2012 dosáhly 47 miliard, loni klesly na 46,8 miliardy korun. V letošním roce budou podle našich odhadů činit pouze 45 miliard, což je vrátí na úroveň roku 2011. V odhadu vycházíme z údajů ze reálný výnos do října letošního roku, přičemž odhad za listopad a prosinec je proveden podle hodnoty odebraných tabákových přelepek za září a říjen letošního roku.
V roce 2012, kdy výnosy z tabákové spotřební daně dosáhly své nejvyšší hodnoty, přitom minimální sazba daně činila pouze 2,10 koruny za kus. Loni to už bylo 2,18 koruny za kus. Letos, před tím, než 1. prosince začala v souladu se zmíněnou novelou platit nová sazba daně, pak 2,25 koruny za kus. Nyní činí minimální sazba daně 2,37 koruny za kus. Navzdory růstu sazby minimální daně tedy celkový výnos z tabákové daně klesá. Připomeňme, že minimální sazba daň představuje sumu, která musí být z krabičky zaplacena vždy. Jde o nejnižší možnou úroveň zdanění. Vypočtená spotřební daň může být pro tu či onu krabičku cigaret pochopitelně vyšší – pak do státní kasy putuje právě tato vyšší suma.
Z hlediska ekonomické teorie není klesající celkový výnos z daně při její rostoucí sazbě ničím neznámým, jakkoli se na první pohled může taková věc jevit neintuitivně. Při vyšší sazbě daně totiž vzrůstá motivace spotřebitelů přecházet k levnějším produktům, nebo se dokonce uchýlit na černý trh a daň tak zcela obcházet. Při určitém kritickém množství takto uvažujících spotřebitelů pochopitelně daňový výnos pro státní kasu významně klesá. Netřeba přitom připomínat, že rozvoj černého trhu s sebou přináší i další stinné stránky, které představují potenciální dodatečné náklady pro stát, například růst kriminality. Grafické znázornění vztahu mezi sazbou daně a celkovou výší výnosu z této daně nese název „Lafferova křivka“ a má přibližně tvar obráceného písmene „U“. Je totiž zřejmé, že při stoprocentní sazbě daně bude celkový výnos z ní nulový, protože ani největší asketa nepřenese přes srdce, aby veškeré plody jeho úsilí získával někdo jiný.
Nápad z ubrousku
Arthur Laffer, ekonomický rádce Ronalda Reagana či Margaret Thatcherové, „svoji“ křivku poprvé načmáral na ubrousek ve washingtonské restauraci Two Continents. Mladý ekonom se v ní tehdy, v roce 1974, sešel s Dickem Cheneym a Donaldem Rumsfeldem, pozdějšími ministry v administrativě George Bushe mladšího. Administrativy, s jejímž nástupem však podle Laffera skončila léta amerického rozkvětu. „Od Reagana po Clintona Spojené státy zažívaly období neuvěřitelné prosperity,“ řekl Laffer v létě v Londýně, kde představoval svoji novou knihu, právě na téma zdanění tabáku, Handbook of Tobacco Taxation: Theory and Practice. Lidé si prý podle něj brzy uvědomí, že více státu, více vlády a více regulací k podobné prosperitě nevede. Ve své knize varuje před nevhodně nastavenou daňovou regulací tabákového trhu. Daňové zatížení tabáku totiž nemusí mít za cíl pouze prosté zvýšení příjmu státní pokladny. Stát také zdaněním odrazuje od spotřeby zdravotně prokazatelně škodlivého produktu, a usiluje tak tedy i o snížení svých předpokládaných pozdějších nákladů spojených s veřejnou zdravotní péči. Zvolenou podobou zdanění ale pochopitelně může sledovat i další cíle.
Svět se vrátí k volnému trhu, říká otec Lafferovy křivky
Sledovaný cíl daňové regulace tabákového trhu je reflektován strukturou zdanění. Spotřební daň z tabáku, cigarety nevyjímaje, je v různých zemích různá, ale zejména v těch hospodářsky vyspělejších se zpravidla skládá ze dvou složek zdanění (např. Evropská unie vyžaduje užití obou dvou druhů zdanění – takzvaný smíšený model – ve všech svých členských státech, včetně ČR), a sice zdanění specifického a zdanění valorického. Specifická (neboli pevná) daň představuje peněžní částku odváděnou za určité množství tabákových výrobků, například za krabičku nebo karton cigaret. Při použití tohoto zdanění tedy platí stejná daň pro dražší i levnější značky cigaret. Naopak valorická (neboli procentní) daň se vypočítává jako procento z ceny výrobku, a to buď ceny výrobní, nebo maloobchodní. Dražší značky cigaret tedy pochopitelně podléhají vyššímu valorickému daňovému zatížení než značky levnější.
Výsledná spotřební daň je pak součtem dvou položek. A sice součinu procentní části daně a ceny pro konečného spotřebitele (který je vydělen stem) a součinu pevné části sazby daně a počtu kusů cigaret v prodávaném balení (standardně 20 kusů). Jak už je zmíněno výše, pokud tento součet nepřevýší minimální sazbu spotřební daně, uplatňuje se právě tato minimální sazba.
Valorická složka spotřební daně tedy poskytuje jisté zvýhodnění levnějším značkám. V České republice je nyní tato procentní část sazby spotřební daně nastavena na 27 procent. Řadíme se mezi ty členské státy EU se spíše vyšším vlivem valorické složky. Nejčastější výší procentní složky je v EU úroveň 23 procent (Slovinsko, Slovensko, Bulharsko), resp. 25 procent (Malta, Lotyšsko, Litva). Nejvyšší valorickou složku mají Itálie, Finsko a Estonsko. Ve všech těchto zemích její úroveň přesahuje padesát procent. Naopak nejnižší sazbě valorické daně – nižší než 2,5procentní – čelí spotřebitelé v Nizozemsku, Dánsku a Švédsku.
Vysoká daň ničí zdraví
Nabízí se tak další zásadní otázka. A sice, zda je v evropském kontextu poměrně vysoká tuzemská sazba valorické daně z cigaret opravdu nejlepším možným řešením. Ministerstvo financí se rádo zaklíná, jak je třeba zlepšit výběr daní. Přitom, jak ve své zmíněné knize uvádí Laffer, specifická spotřební daň z cigaret představuje stabilnější a lépe kontrolovatelný zdroj daňového příjmu. Tento příjem totiž v případě specifické daně není závislý na tom, jakou cenu producent nebo obchodník danému výrobku, té či oné značce cigaret, určí. Nezávisí ani na tom, jaké značky cigaret mezi spotřebiteli momentálně „letí“ – například z docela pomíjivého důvodu typu úspěšné reklamní kampaně. Ze všech cigaret, nejlevnějších i těch nejdražších, se zkrátka odvádí ta samá suma.
Z dlouhodobé perspektivy je silnější preference specifické spotřební daně, než jaká je realitou v současnosti, kýžená i z dalšího podstatného důvodu, jejž rovněž Laffer připomíná. Při specifickém zdanění je totiž celkové daňové zatížení cigaret rozprostřeno zcela rovnoměrně, stejně je zdaněna jedna každá cigareta. Je tedy pravděpodobnější, pokračuje Laffer, že spotřeba cigaret klesne spíše při zvýšení specifické sazby daně než při zvýšení sazby valorické. Pokud se totiž zvýší sazba valorická, která, jak je uvedeno výše, znevýhodňuje dražší značky cigaret, spotřebitelé mohou na vzniklou situaci reagovat nikoli snížením své spotřeby, nýbrž jednoduše přechodem k levnějším značkám cigaret. Celková spotřeba cigaret tedy klesnout nemusí, naopak se ve vyšší míře konzumují cigarety levnější s nižším daňovým zatížením. Při jasném upřednostnění specifické složky zdanění před tou valorickou je zato pravděpodobnější, že spotřeba cigaret při zvýšení spotřební daně klesne a tedy že se dlouhodobě sníží i nemocnost obyvatelstva spjatá právě s kouřením, ať už aktivním či pasivním (sníží se tedy zátěž na systém veřejné zdravotní péče).
Dvě výzvy
Shrneme-li, ministerstvo financí a zákonodárci čelí dvěma základním výzvám. Zaprvé, je třeba prověřit, jakkoli je takový úkol prakticky značně náročný, v plné míře zřejmě nerealizovatelný, zda se celková míra zdanění cigaret nenachází již v pásmu Lafferovy křivky, které Laffer sám označuje jako „prohibitivní“. Tedy zda už vláda dalším zvyšováním daně v podstatě jen nevytváří podmínky pro bujení černého trhu (jehož potírání značí dodatečnou zátěž pro „erár“), a to navíc při klesajícím výnosu pro státní kasu. A zadruhé, je třeba nastolit debatu nejen o samotné výši zdanění, nýbrž i o jeho struktuře. Podstatné indicie ukazují na to, že v českém kontextu může být kýženější redukovat valorickou složku daně – a tento krok kompenzovat odpovídajícím zvýšením specifické složky nebo minima spotřební daně. Evropská unie nic takového nezapovídá. Vždyť zmíněné Dánsko či Švédsko mají tuto valorickou sazbu stanovenou na jednom procentu.
