Daňové ráje stojí ČR miliardy. Evropa by z úniků zaplatila miliony zdravotních sester

Zdroj: Depositphotos

Českou republiku „stojí“ deset miliard korun ročně, a i to není konečné číslo. Celou Evropu pak v ročním vyjádření 184 miliard dolarů, z čehož by evropské státy mohly zaplatit roční mzdu pro více než 4,6 milionu zdravotních sester. Řeč je o daňových rájích. Jejich jediná a správná definice neexistuje. Jisté je, že výrazně přispívají k příjmovým a majetkovým nerovnostem, které se v poslední době už tak dramaticky zvětšují. V rozhovoru pro Roklen24 to řekl ekonom působící v organizaci Tax Justice Network a na IES FSV UK Miroslav Palanský.

Mirku, ve svém výzkumu i práci se věnuješ veřejným financím, především pak daňovým únikům a daňovým rájům? Co ti na tomto tématu přijde tak zajímavé?

Daňové ráje se v několika posledních desítkách let staly ohromně populárními mezi nadnárodními firmami i bohatými jednotlivci, kteří jejich služeb využívají k vyhýbání se placení daní ve státech, kde generují své příjmy. Nejnovější akademický výzkum, na kterém jsem se podílel i já sám, odhaduje, že vlády jednotlivých států kvůli těmto praktikám ztrácí nejméně 430 miliard dolarů ročně. Tyto nezaplacené daně zůstávají v kapsách těch nejbohatších, což je samozřejmě nejen velmi nespravedlivé, ale také to významně přispívá k příjmovým a majetkovým nerovnostem, které se v poslední době dramaticky zvětšují. Proto daňové ráje vnímám jako obrovský problém a snažím se proti němu bojovat.

Když se řekne daňový ráj, tak si lidé zpravidla představí země jako Panamu. Odpovídá taková představa realitě? A podle jakých kritérií jsou země vůbec hodnoceny jako daňové ráje?

Neexistuje žádná jediná a správná definice daňového ráje; státy se navíc mohou chovat jako daňové ráje jen v některých oblastech, například finanční tajemství či nízká korporátní daňová sazba. Jednotlivé daňové ráje se liší i tím, na jakou „klientelu“ míří, a tedy pro které státy jsou větší či menší problém. Nelze tedy určit, jestli daná země jednoduše je nebo není daňový ráj. Existují však ukazatele, které na číselné škále hodnotí, nakolik se jednotlivé státy chovají jako daňový ráj, a to i separátně pro jednotlivé oblasti. Takovým jednoduchým ukazatelem může být například daňová sazba, která je „nabízena“ jednotlivými daňovými ráji. Mezi komplexnější a nejvíce používané ukazatele daňových rájů pak patří dva indexy, které každé dva roky vydáváme v Tax Justice Network: Index korporátních daňových rájů (Corporate Tax Haven Index) se zaměřuje na nadnárodní společnosti a Index finančního tajemství (Financial Secrecy Index) na skrývání identity majitelů aktiv, která lidé a firmy v těchto státech ukrývají, aby se vyhnuli zdanění ve svých domovských zemích (případně ukryli své ilegální aktivity).

Podle Indexu korporátních daňových rájů jsou nejdůležitější daňové ráje země jako Britské panenské ostrovy, Bermuda či Kajmanské ostrovy, což odpovídá běžné představě lidí, že typický daňový ráj je teplý ostrov v Karibiku. To však není  celá pravda. Podobně důležité, a v některých oblastech dokonce důležitější, jsou daňové ráje u nás v Evropě: Holandsko, Švýcarsko, Lucembursko, Irsko, či Kypr. Panama je také relativně důležitým hráčem, nicméně určitě ne tolik, jako je jí občas připisováno kvůli uniklým dokumentům z právnické firmy Mossack Fonseca v kauze Panama Papers. Některé důležité daňové ráje by naopak někoho překvapily, například USA, jejichž některé státy mají velmi laxní zákony ohledně evidence skutečných majitelů, čehož lidé hojně využívají. K USA je však nutno dodat, že zrovna minulý týden zákonodárci navzdory vetu prezidenta Trumpa schválili zákon, který tyto praktiky omezuje.

Jaký význam v celém problému daňových rájů mají země z Evropy?

V Evropě najdeme celé spektrum aktérů tohoto problému. Máme tu vysoce agresivní daňové ráje, jako Lucembursko či Holandsko, a zároveň země, které kvůli daňovým rájům ztrácí ohromné množství peněz na daňových příjmech, například Německo či Itálie. Podle našich nejnovějších odhadů ztrácí evropské země přes 184 miliard dolarů ročně. Abych to číslo dal do kontextu relevantního pro tuto dobu, za tyto peníze by evropské státy mohly zaplatit roční mzdu pro více než 4,6 milionu zdravotních sester.

Co se týče hledání řešení, jedná se hlavně o snahy na úrovni mezinárodních organizací. Kromě OECD je široce zapojena i Evropská komise, která například vede seznam daňových rájů. Ten však dlouhodobě v Tax Justice Network kritizujeme, protože je silně politicky motivován (například Velká Británie silně lobbovala za vynechání svých zámořských teritorií, mezi které patří ty nejdůležitější daňové ráje světa) a je založen na bezzubých kritériích (například nulovou korporátní daňovou sazbu, kterou by mnozí oprávněně považovali za jasného kandidáta, mezi kritérii nenajdete). Tento seznam navíc ze své podstaty nesmí zahrnovat evropské daňové ráje, které jsou součástí EU. V současné době tedy seznam čítá daňové ráje, které jsou zodpovědné za pouhá 2 % globálních daňových ztrát.

Které země takto přicházejí o nejvíce daňových příjmů?

Naše výsledky ukazují, že zatímco bohaté země ztrácí více peněz v absolutních číslech, rozvojové země v průměru ztrácí větší částky v porovnání ke svým HDP či ke svým současným daňovým příjmům. Obecně se dá říci, že daňové ztráty všech zemí, které se nesnaží být daňovým rájem, jsou nezanedbatelné a boj s daňovými ráji by měl být jednou z priorit všech takových zemí. A to včetně České republiky, která ztrácí okolo 10 miliard ročně.

Takže na pozadí problémů zemí jižní Evropy, země jako Nizozemí či Irsko „odčerpávají“ daňové příjmy zemím, jako je Itálie nebo Španělsko?

Ano, přesně tak. Vezměme příklad Irska a firmy Apple. Evropská komise se již dlouhá léta soudí s irskou vládou a s firmou Apple o to, že irská vláda nabídla Applu velmi nízkou daňovou sazbu, na kterou samozřejmě žádná jiná firma v Irsku nemá šanci dosáhnout. Evropská komise tvrdí, že takové výhody nejsou v souladu s férovou hospodářskou soutěží; Apple navíc využívá této nízké daňové sazby tak, že do Irska přesouvá zisky vygenerované po celém světě a poté z nich platí pouze tuto nízkou daňovou sazbu. Tím krátí daňové příjmy státům, ve kterých generuje svůj zisk, což samozřejmě zahrnuje země jižní Evropy.

Jak si stojí Česká republika? Máme odhady o kolik procent HDP každoročně přichází?

Česká republika ztrácí 10 miliard korun ročně, což představuje okolo 0,2 % HDP nebo přibližně 1,1 % současných daňových příjmů. Tím myslím daňové úniky spojené pouze s využíváním daňových rájů; daňové úniky obecně jsou samozřejmě výrazně vyšší (například skrze nepřiznávání příjmů atd.). V porovnání s ostatními státy na tom nejsme nejhůř, ale ani nejlíp.

Důležité je, že existují nenákladná řešení, jak těmto daňovým únikům do velké míry zabránit. Některé kroky samozřejmě vyžadují mezinárodní spolupráci, ale ne všechny. K takovým krokům však často chybí trocha politické vůle a nebojácnosti vlády postavit se lobby velkých firem. Jedním ze snadných a potenciálně velmi efektivních kroků je zveřejňování dat o tom, kolik jednotlivé firmy zaplatily za uplynulý rok na daních. Česká daňová správa však nezveřejňuje ani tyto základní údaje.

Jak je vůbec možné, že k takovým daňovým únikům dochází, není to nelegální?

Jsou tři hlavní způsoby, které nadnárodní firmy využívají k přesouvání zisků. Tím prvním je tzv. strategický transfer pricing. Ten spočívá v tom, že si jednotlivé entity, které jsou součástí stejné nadnárodní společnosti, mezi sebou prodávají zboží a služby za ceny, které neodpovídají normálním cenám na trhu, a to umožňuje přesunout část zisku do jiné země. Druhým způsobem je registrace movitých aktiv v daňových rájích. Při tomto postupu si nadnárodní společnost vytvoří dceřinou společnost například na Bermudách (kde je nulová korporátní daňová sazba) a přesune do této své dceřiné společnosti své intelektuální vlastnictví, například své patenty. Zbytek nadnárodního koncernu pak platí této dceřiné společnosti vysoké poplatky za využívání těchto patentů a tím se přesune zisk právě na Bermudy (aniž by se tam přesunula jakákoliv reálná ekonomická aktivita). Třetím způsobem je tzv. debt-shifting, při kterém si jednotlivé entity nadnárodní společnosti mezi sebou půjčují peníze (přestože nic takového nepotřebují) a poté za to platí úroky, které patří ve většině zemí mezi daňově odečitatelné položky.

Všechny tyto tři způsoby jsou nelegitimní a na hraně či často za hranou zákona a mezinárodních daňových pravidel. Nicméně je těžké proti těmto způsobům efektivně bojovat v současném zastaralém systému mezinárodního zdanění.

Pokud jsou ty mechanismy známé, jak je možné, že se nedaří jim zabránit?

Současný systém mezinárodního zdanění vznikl v první polovině 20. století a je založen na principu tzv. arm’s-length pricingu. To v podstatě znamená, že jednotlivé firmy v nadnárodním koncernu platí daně zvlášť, je na ně totiž nahlíženo jako na separátní entity. To však samozřejmě neodpovídá chování a přemýšlení majitelů nadnárodních firem, kteří maximalizují globální zisk celé společnosti. Současný systém diktuje, že pokud si spřízněné firmy v rámci nadnárodní firmy mezi sebou vyměňují zboží a služby, mají tak činit za ceny na trhu obvyklé. Určování těchto cen se věnuje obor, který nazýváme transfer pricing. Tyto ceny je však v mnoha případech velmi složité, až nemožné určit. Příkladem může být firma Nike, která si založila dceřinou společnost na Bermudských ostrovech a přesunula do ní ochrannou známku své známé „fajfky“. Nike prodává boty s fajfkou po celém světě a za využívání této ochranné známky platí své dceřiné společnosti poplatky. Má tak činit za cenu na trhu obvyklou – tu je však nemožné určit, protože je těžké najít srovnatelné transakce. Firma Nike pak tvrdí, že za ochrannou známku musí platit hodně peněz (například celý zisk dceřiné společnosti v Česku). Tím je zisk přesunut na Bermudy, kde žádná korporátní daň neexistuje, a dceřiná společnost v Česku vykáže nulový zisk.

Existují velmi dobré návrhy na změnu tohoto systému a my se snažíme bojovat za jejich implementaci. Tyto návrhy však vyžadují mezinárodní spolupráci a harmonizaci pravidel napříč všemi státy, a to včetně daňových rájů. Není divu, že daňové ráje jsou proti. Například v Evropské Unii, kde v daňových otázkách uplatňujeme princip jednomyslnosti (tedy že s návrhem musí souhlasit všechny státy), jsou tyto návrhy blokovány evropskými daňovými ráji. Zároveň se těmto snahám snaží zabránit mocná lobby nadnárodních společností, kterým jde o velké peníze.

Jak vidíš budoucnost daňových systémů? Může současná situace dojít až k tomu, že státy sníží daně, aby se jim firmy méně vyhýbaly? Nebo bude větší tlak sjednotit daňový systém v rámci vetší geografických celků jako třeba na úrovni EU?

Určitě se zvětšuje tlak na zavedení nového systému, který by znamenal, že nadnárodní firmy budou platit daně tam, kde vzniká jejich zisk. Konsolidovaný globální zisk celé nadnárodní firmy by se v tomto systému rozdělil mezi země, kde má firma ekonomickou aktivitu – zaměstnance, prodeje, aktiva. Jednotlivé státy by pak měly právo zdanit korespondující část globálního zisku. Snažíme se dělat vše pro to, abychom přesvědčili politiky na mezinárodní úrovni, že se jedná o závažný problém a je třeba s ním skoncovat.

Apelujeme i na české politiky, aby udělali alespoň několik základních, nenákladných a jednostranných kroků ke zvýšení transparentnosti, které povedou ke snížení mezinárodních daňových úniků, a tím ke zvýšení daňových příjmů České republiky. Mezi tyto kroky patří zveřejnění dat o placení korporátních daní v Česku, zveřejnění dat z tzv. country-by-country reportingu nadnárodních firem (Česko je jednou z mála zemí EU, která tato data stále nezveřejňuje) a co nejrychlejší zavedení veřejného rejstříku konečných vlastníků všech firem (včetně svěřenských fondů). Akademická literatura poskytuje dostatek přesvědčivých důkazů o tom, že tyto reformy mají smysl a velký pozitivní dopad na spravedlivější daňový systém.

Miroslav Palanský je ekonom a výzkumník na IES FSV UK, zároveň pracuje v Tax Justice Network. Na konci loňského roku obhájil svou disertační práci s názvem Corruption, Tax Abuse, and Financial Secrecy.

 

Newsletter