Dekarbonizujeme účinně a globálně, nikoli rychle a lokálně

Evropská komise má ambice stát se lídrem dekarbonizace. Pokud je misí EU ekologická planeta, pak by měly vize a plán činnosti zahrnovat přesvědčení jiných zemí, mimo EU, aby se k tomuto úsilí připojily.

„The Green New Deal“ (angl. – Zelený nový úděl) – program reforem finančního, daňového a energetického systému Evropské unie – byl vyhlášen jako oficiální pracovní plán Evropské komise na příštích pět let. Ambiciózním cílem tohoto projektu je učinit z Evropy první klimaticky neutrální kontinent v horizontu do roku 2050. Podle názoru předsedkyně EK, Ursuly von der Leyenové, dekarbonizace může vytáhnout Evropskou unii z hospodářské letargie díky oživení evropského průmyslu a dlouhodobého povzbuzení hospodářského růstu a zaměstnanosti. Aby k tomu došlo, evropské hospodářství by muselo zůstat vysoce konkurenceschopné na globální úrovni, což nebude snadné tváří v tvář rostoucí konkurenci ze strany Číny a jiných velkých hráčů.

Jak dekarbonizovat unijní hospodářství a nepřijít přitom o konkurenceschopnost? V programu Zelený nový úděl je potřeba zbavit se známých slabin balíčku Evropa 20-20-20. Měli bychom se řídit nadřazeným cílem dekarbonizace, kterým je boj s globálním oteplováním. Tohoto cíle můžeme dosáhnout pouze redukcemi emisí v globálním měřítku. Úspěch globální dekarbonizace spočívá v tom, abychom nabízeli řešení, která přesvědčí ostatní země k jejich přijetí, protože jen tak lze omezit „úniky“ emisí. Vzhledem k tomu, že se země velmi liší z hlediska rozvinutosti a zdrojů, účinnost klimatické politiky závisí na kompenzačních mechanismech v EU a mimo ni. Při plánování těchto mechanismů můžeme přijmout zásadu stejného úsilí v oblasti dekarbonizace v různých zemích.

Dvanáct let se zabývám ekonomií klimatických změn s přesvědčením, že dekarbonizace je nutnost, protože je nezbytné omezit nepříznivý vliv všech hospodářských aktivit na klima a životní prostředí. To není nic zvláštního, protože totéž si myslí většina lidí na světě.

Proč je tedy pokrok v omezování globálních emisí tak nepatrný? Podle mého názoru je to z toho důvodu, že oxid uhličitý není vidět a není to látka, která by představovala přímé ohrožení. Nejvíc se bojíme toho, co nás přímo ohrožuje. Se smogem, který ničí naše zdraví „tady a teď“, je to jiné. Proto je snazší získat společenskou podporu pro místní boj se smogem a „při té příležitosti“ omezit emise oxidu uhličitého než pro boj s emisemi oxidu uhličitého, který se odehrává na globální půdě, daleko od nás, táhne se po desetiletí a vyžaduje vysoké finanční transfery do chudších zemí. Například plánované uvedení elektromobilů do center evropských měst je přemění v oblasti s nulovými emisemi, což nepochybně místně vyřeší problém smogu a emisí oxidu uhličitého z automobilových spalin. Programy elektrifikace dopravy získávají společenský souhlas, protože citelně zlepšují životní podmínky obyvatel měst a přispívají k omezení emisí z dopravy. Proto mají své místo ve státních programech dekarbonizace EU, včetně Polska.

Elektromobilů přibývá geometrickou řadou, ale jejich podíl v globálním vozovém parku osobních aut zatím stále nepřekračuje ani jedno procento. Když čekáme na výsledky dekarbonizace globální dopravy prostřednictvím elektrifikace, je vhodné se zaměřit na jiná dostupná řešení. Z globální perspektivy je rozumnou možností dekarbonizace napájení tradičních vozů palivem s nízkými emisemi, které pochází např. z biomasy (a v budoucnu ze syntetických paliv vyráběných ze zeleného vodíku a jímaného oxidu uhličitého). Biopaliva a syntetická paliva jsou v Evropské unii považovaná za paliva s nízkými emisemi, ale jejich používání není na seznamu řešení, které EK považuje za dekarbonizaci dopravy, protože neomezují emise oxidu uhličitého z výfuku, což nepochybně vylučuje jejich používání v městských oblastech, kde jsou žádoucí nulové emise, ale mohly by se používat mimo města a také v těžké dopravě.

Podle názoru organizace FuelsEurope kapalná paliva s nízkými emisemi mohou být jednou z nejvýhodnějších variant, jak omezit emise oxidu uhličitého z dopravy. Částečně to vyplývá ze stávající, rozsáhlé a spolehlivé distribuční infrastruktury, což představuje výraznou převahu ve srovnání s jinými energetickými řešeními, která vyžadují výstavbu nové infrastruktury – často z veřejných prostředků. Počítá se s tím, že pohon silniční dopravy palivy s nízkými emisemi přispěje k omezení emisí všech provozovaných aut na celém světě.

Protože jde o zbrzdění globálního oteplování, EK by měla nabízet řešení, která budou omezovat emise v globálním měřítku. To je jediný a konečný cíl klimatické politiky, globální a vzdálený zároveň, proto je ho tak těžké uskutečnit. Je potřeba jednat „hned“ a nést náklady lokálně. Veřejné mínění vyžaduje, aby slova byla přeměněna v činy, a to i v Polsku. Problém je v tom, že účinná řešení obvykle nejsou ta, o nichž si to společnost myslí.

Evropská komise má ambice stát se lídrem dekarbonizace. Pokud je misí EU ekologická planeta, pak vize a plán činnosti by měly zahrnovat přesvědčení jiných zemí, mimo EU, aby se k tomuto úsilí připojily. Řešení problému globálního oteplování vyžaduje mezinárodní spolupráci. Vedení EU bude mít smysl pouze tehdy, když se k členským zemím přidají i další velké země, nejen ty evropské. Uskutečnění plánu intenzivní dekarbonizace samostatně přináší víc ohrožení než zisků. Zvyšuje náklady na hospodářskou činnost, což snižuje konkurenceschopnost regionu a přitom nijak nepřispěje k omezení globálních emisí kvůli útěku „nejšpinavější“ výroby do zahraničí. Nejlepším způsobem, jak zastavit „úniky“ emisí je zapojit do procesu dekarbonizace ostatní země a koordinovat společné činnosti.

Účinná řešení v oblasti dekarbonizace musejí být založena na vědeckých faktech, nikoli na emocích. Diagnózu problémů dekarbonizace a znalosti o technologiích a možných postupech má k dispozici především věda a průmysl. Veřejné instituce jako vlády nebo EK jsou potřebné k efektivnímu využití těchto znalostí. K určení směru a přesvědčení průmyslu o změnách. Ale neměly by rozhodovat o tom, jak by k nim mělo dojít. Věda je také nejlepší neutrální komunikační platforma mezi vládou, která program dekarbonizace vytváří, průmyslem, který ho uskutečňuje, a společností, které v konečném důsledku nese jeho náklady. Řešení založená na znalostech (evidence based policy – angl. „politika založená na důkazech“) jsou proveditelná (tzn. možná) a předvídatelná. Proto jsou levnější.

Stát nemá lepší znalosti o perspektivách inovativních technologií než podnikatelský sektor. Podnikatelský sektor zase bude lákat, aby technologii, na níž pracuje, využil ve vlastní prospěch. Proto je rolí vlády diskuse s podnikatelským sektorem o souvislostech a podmínkách dosažitelnosti (nákladů, systémů podpory) navržených cílů a ne o výhodách a nevýhodách konkrétních technologií.
Protože různé firmy si budou volit různé metody (technologie) realizace zadaných úkolů, legislativní řešení a vládní podpora by měla být technologicky neutrální. Vynucená eliminace určitých technologií zvyšuje náklady na přizpůsobení a soustředění podpory na konkrétní technologie obvykle vede k přehnanému investování, které systém podpor kazí. Když se po čase ukáže, že jsou administrativní technologická řešení příliš drahá, stát je nucen změnit zásady podpory (regulace). Tato změna představuje pro podnikatelský sektor regulační riziko, které nelze řídit, což má přímý vliv na náklady realizace hospodářské politiky.

 
Uskutečňování hospodářské politiky by mělo probíhat od příčiny k následku, tzn. od nástroje k cíli a ne naopak, jako to bývá v případě klimatické politiky EU. Přirozený směr realizace každé politiky totiž snižuje regulační riziko. V dlouhém časovém horizontu je nevyhnutelné, že se objeví nepředvídatelné pozitivní nebo negativní události, které změní pravidla hry (angl. game changers). Podnikatelský sektor toto riziko zohledňuje ve svých strategiích rozvoje a naučil se ho řídit (rozšířením a diverzifikací vystavení tomuto riziku). Nečekaná změna předpisů kvůli těmto událostem (tedy regulační riziko) se těžko řídí, protože se týká všech subjektů. V praxi hledáme řešení, tedy dlouhodobou politiku, odolnou vůči nečekaným událostem, nikoli optimální.

 
Na závěr jedna úvaha týkající se klimatické solidarity. Při navrhování klimatických politik je potřeba brát v potaz počáteční podmínky na státní úrovni a přizpůsobit jim tempo změn. Dekarbonizace stejného podniku umístěného v různých zemích EU by vyžadovala různé finanční náklady. Účinnost klimatické politiky záleží na kompenzačních mechanismech v EU a mimo ni. Při plánování těchto mechanismů můžeme přijmout zásadu stejného úsilí v oblasti dekarbonizace v různých zemích. Je známo, jak citlivá je tato politická otázka. Ale bez jejího vznesení na příslušnou adresu můžeme sice hovořit o dekarbonizaci nejbohatších zemí EU, ale těžko o ochraně klimatu. Pokud se má „The Green New Deal“ stát programem ochrany klimatu, pak by měl být navržen jako velký pochod, který budou moct absolvovat všichni, a ne jako závod, ve kterém ti nejslabší odpadnou.

Newsletter