Posledních pár měsíců se devizové trhy chovaly tak, jak se obecně předpokládalo. V reakci na oživení americké ekonomiky, byl dolar jednou z nejvíce posilujících měn vůbec. Oproti tomu euro již od července oslabilo o více než 6 procent, včetně 2 procentního poklesu pár dní poté, co Mario Draghi, prezident Evropské centrální banky, 4.září oznámil program odkupu aktiv. U japonského jenu, zdá se, že dochází k obnově poklesového trendu, jenž započal s příchodem Abenomiky a Japonská centrální banka tak může být tlačena do ještě radikálnějších akcí. S vyššími obchodními přebytky, jenž tlačily na čínskou renmibi, lidová banka Číny umožnila posílení čínské měny: ta tak smazala více než polovinu svých ztrát ze začátku tohoto roku.
Teoreticky vzato, slabost eura a jenu by měla být impulsem pro export Japonska a eurozóny. S deflací, jež je momentálně mnohem větší starostí než inflace, vyšší dovozní ceny nejsou problémem, na rozdíl od rozvojových trhů jako je Jižní Afrika a Turecko, které zaznamenaly velké odpisy, stejně jako schodky běžného účtu a inflační tlaky.
Přesto by však bylo nerozumné očekávat, že měny samy o sobě dokáží přimět makroekonomické přizpůsobení hlavních ekonomik. Zkušenosti z Japonska mohou být brány jako varovný příběh. Od zvolení Šinzó Abeho v prosinci 2012 se hodnota japonská měny propadla o více než 20 procent vůči americkému dolaru. Na první pohled se může zdát, že důsledkem bylo dramatické oživení japonské ekonomiky: japonský akciový index vzrostl o více než 50%.
Nicméně dopad na vývoz a reálnou ekonomiku je méně působivý. Například japonský export v červenci dosáhl jen o 3,9 procenta vyšších objemů než před rokem, a to navzdory značným množstvím světové poptávky v té době. V každém případě, další důvod, proč držet na uzdě očekávání, a to zejména pro eurozónu, je, že pohyby měn jsou zatím relativně malé. 2 procentní pád na základě oznámení pana Draghiho je jistě užitečný pro ekonomiku, ale ne rozhodující. Samozřejmě, plánovaný odkup aktiv centrální bankou by měl vyvolat větší reakce, ale některá očekávání jsou již jistě obsaženy v ceně.
Příliš mnoho pozornosti v poslední době, zejména na mezinárodních fórech, jako je G20, je věnováno měnám a jejich vlivu na růst. Navzdory řečem o globalizovaných ekonomikách, poměr vývozu a dovozu k hrubému domácímu produktu se ocital v poslední době na hranici 10 – 15 procent pro Japonsko a USA a méně než 20 procent pro eurozónu jako celek. U největších světových ekonomik, měnová politika stále funguje především prostřednictvím ovlivňování domácích měnových podmínek intervencemi centrálních bank, nikoli směnného kurzu.
A některé pohyby směnného kurzu spadají do kategorie „dávej pozor na to, co si přeješ“. Ty britské společnosti, jež si stěžovali na silnou libru, dostaly to, co chtěly v průběhu tohoto týdne, kdy britská libra utrpěla největší jednodenní pokles za více než rok v reakci na předběžné průzkumy naznačující vysokou pravděpodobnost odtržení Skotska. Současné trendy na měnových trzích se zdají být až neuvěřitelně vysvětlitelné. Bylo by však pošetilé věřit, že buď budou pokračovat, nebo že budou samy o sobě hrát významnou roli při zvyšování tempa růstu v rámci globální ekonomiky.
