Doba je zlá a munice dochází. Přesně tak by se dala popsat současná situace globální ekonomiky. Neúprosný souboj s nuzným ekonomických růstem a především s minimální, v některých případech dokonce zápornou, inflací se, jak se zdá, neposunul vůbec nikam. Měnová politika tak jakožto vrchní lékař aktuálního stavu prokazatelně selhává.
Ať už jde o program kvantitativního uvolňování, intervenční devizové režimy či zavedení záporných úrokových sazeb kdekoliv na světě, centrální bankám se stále nedaří alespoň se přiblížit k vytyčeným (převážně) inflačním cílům. Nedostatek efektivních zbraní si tak žádá změnu bojiště. Nacházíme-li se v situaci, kdy většina důkazů hovoří v neprospěch zažitých teorií, které pouze potvrzují, že tradiční opatření hospodářské politiky již zkrátka nefungují, příležitosti se chopí dosavadní ekonomičtí „odpadlíci“.
Přesně to je případ tzv. Moderní měnové teorie (Modern Monetary Theory, MMT), jejíž baštou jsou Spojené státy. Tento ekonomický přístup je charakteristický tím, že boří vžitou představu tom, jak je zadlužení vlády nebezpečné. Gró tohoto myšlenkového proudu spočívá v tom, že v době, kdy centrální banky selhávají, musí se otěží chopit vláda. Její hlavní zbraní má být výdajová, tedy fiskální, stránka, v jejímž případě by „propadnutí“ do deficitu nemělo být nežádoucí, nýbrž právě naopak. Celý tento proces pak funguje na základě toho, že vláda funguje v prostředí vlastní národní měny a má možnost si potřebné peníze kdykoliv sama „vytisknout“.
Volání po změně přístupu směrem k fiskálu (pozor, ale ne vždy přímo k MMT) je čím dál tím hlasitější. Přidávají se k němu dokonce i ve finančním světě zvučná jména jako například Ray Dalio, zakladatel americké investiční firmy Bridgewater, či sám Bill Gross z Janus Capital, který tvrdí, že „politici jsou zahnáni do kouta, což je donutí uchýlit se k vyšším deficitům.“
„Existuje pevné přesvědčení, a to dokonce i mezi investory, že monetární politika přichází o tolik potřebnou munici,“ sdělil agentuře Bloomberg Thomas Costerg, ekonom newyorské pobočky banky Standard Chartered. „Pozornost se tak čím dál tím silněji upírá k politice fiskální.“
Peněžní monopol
Jak již bylo zmíněno, základy moderní měnové teorie jsou ukotveny ve vládě, která působí v rámci systému vlastní měny. Zastánci MMT argumentují, že státy odpovídající tomuto „zřízení“ nečelí hrozbě fiskální krize. Proč? Jednoduše proto, že sice mohou mít dluhy, v dolarech či jenech, ale zároveň jsou držitelem monopolu těchto měn. Možnost neustále „vytvářet“ potřebné množství peněz jim tak umožňuje to, že budou mít pokaždé tolik, kolik potřebují na splátku svých dluhů. Díky tomu tudíž nepotřebují financovat výdaje prostřednictvím daní či emisí státních dluhopisů.
Taková představa však mezi mnoha ekonomy budí rozpaky.
„Nemám problém s deficitním hospodařením vlády,“ řekla pro Bloomberg Aneta Markowska, hlavní ekonomka banky Societe Generale. „Ovšem představa o vládě „tisknoucí“ peníze, v neomezeném množství bez jakýchkoliv zábran či limitů, a neomezených deficitech je něco, co se může v krátkém čase krutě zvrhnout.“
Toto tvrzení by však zastánci MMT dementovali. Dle „jejich“ teorie není nikde dáno, že limity neexistují. Omezení mohou být dána reálnými veličinami. Daně pak fungují jakožto prostředek zajištění poptávky po penězích a rovněž jako nástroj „zchlazení“ ekonomiky, pokud se „přehřívá“. A toho všeho lze využít, aniž by vznikl jakýkoliv popud k vystřelení inflace.
V rámci historického příkladu lze jmenovat americkou vládu po krizovém roce 2008, kdy se deficit výrazně prohloubil až nad 10 % nominálního HDP. Od té doby, pravděpodobně i díky tehdejší podobě měnové politiky, se tato čísla ustálila na „pouhých“ 2,6 % produktu, což odpovídá zhruba 439 miliardám dolarů (viz graf č.1).
Během příštích desetiletí se však čeká, že se schodek opět prohloubí. Vinu na tom ponesou tzv. baby-boomers odcházející do důchodu, kteří na bedra americké vlády položí těžké břímě výdajů na sociální a zdravotní zabezpečení. Alespoň tak se na budoucnost dívají fiskální „jestřábové“.
„Holubice“ toto varování z dlouhodobého hlediska akceptují, ovšem jejich další argumentace se zaměřuje na rekordně nízké výnosy dluhopisů, které svědčí o investorské oblibě půjčovat své peníze americké garnituře.
Zastánci MMT jdou mnohem dále. „Světová ministerstva financí jsou odříznuta od centrálních bank,“ řekl Joe Gagnon, člen Peterson Institute for Interantional Economics a bývalý ekonom Federálního rezervního systému. „Vzhledem k tomu, jak moc slabý je světový růst, bylo by dobré, kdyby i vlády měly v tomto směru dostatečně velký vliv.“
Pohled skrz prsty
I přesto, že se na MMT většina ekonomického světa dívá skrz prsty, jeden z jejích zakladatelů Randy Wray, ekonom na University of Missouri, pozoruje výrazné zlepšení. Zatímco v roce 1998, kdy napsal knihu „Understanding Modern Money“, se našlo pouze pár lidí, kteří jeho smýšlení chápali, dnes se díky expanzi „blogosféry“ a aktuální ekonomické situaci rozšiřují řady příznivců o tisíce. Především se tak děje ve státech, které byly nejvíce zasaženy evropskou krizí, tedy například v Itálii a Španělsku, stejně tak teorie nachází své fandy v řadách odpůrců jednotné měnové oblasti.
Dokonce i ve Spojených státech myšlenka MMT expanduje, a to dokonce na vysokých místech. Jeden z aktuálních prezidentských kandidátů minimálně naslouchá zástupci této ekonomické doktríny. Demokrat Bernie Sanders má ve svých řadách hned několik lidí, například advokátku Stephanie Keltonovou a Jamese Galbraitha, kteří mají k moderní měnové teorie velice blízko.
Spojení zmiňovaných dvou jmen s Bernie Sandersem dává smysl. Sám kandidát se profiluje jakožto zastánce masivních vládních investic do oblasti zdravotnictví, vzdělávání a infrastruktury. V takovém případě jsou ekonomové, obávající se fiskálního utahování mnohem více než uvolňování, jeho přirozenými spojenci, a to i přesto, že Sandersův tým přímou spojitost odmítá.
Utahování opasků?
Hlavním argumentem, který má jasné důkazy v reálném světě, je, že neomezené tištění peněz vládou vede k inflaci, v tomto případě je možné mluvit dokonce o hyperinflaci. Stačí se podívat do Zimbabwe, kde taková činnost vedla doslova k tomu, že se na jednotlivé bankovky nuly pomalu ani nevejdou. Stejný případ je i Venezuela, kde fiskální boom vyhnal růst cen až na 180 %, a to jen za minulý rok.
V tomto směru je pro Spojené státy charakteristický zvláštní zápal pro vyrovnané rozpočty. Potvrzuje to i politický analytik Jim Savage působící na University of Virginia. Jeho výzkum zmiňovaného nadšení prý sahá až do doby, kdy se Američané obávali „návratu centralizované politické moci podobné té, která panovala v Anglii.“
Stejně tak se v USA setkáte s tím, jak Američané tíhnou ke ztotožňování dluhu domácností s tím vládním. To je dokonce možné pozorovat i dnes. V roce 2010 to potvrdil sám prezident Obama, když prohlásil, že „americké podniky a domácnosti si utahují opasky, tudíž jejich vláda by měla udělat to samé.“
Tehdy to nebyly pouze zastánci MMT, kteří se stavěli proti. I další, kteří s teorií neměli nic společného, volali po tom, aby to byla právě vláda, jež by se měla nejvíce činit, když si domácnosti doslova „odtrhují od pusy“. Hlavním cílem této myšlenky bylo zabezpečení dostatečně velkého stimulu agregátní poptávky, který by zpomalení ze strany privátního sektoru totálně eliminoval.
I přes určitou snahu (viz graf č.2) tehdy hlavní otěže obnovy převzal Fed, a to z jednoduchého důvodu. „Pokud jde o rozhodování ohledně měnové politiky, provádí ho pouze skupinka několika lidí,“ tvrdí Markowska. „Pokud však chcete rozhodovat o vládních opatřeních, je celý proces mnohonásobně bolestivější.“
Wray, jakožto zapálený „MMT“ ekonom, tak věří, že se blíží doba zvratu. Sám poukazuje na fakt, že v rámci americké historie se objevují epizody, kdy nad mainstreamem převládl naprosto odlišný styl myšlení. Jmenovat lze například vzestup keynesiánství a programu New deal v době po Velké depresi či období během druhé světové války, kdy političtí lídři žili v představě, že „vždy budou existovat nepoužité zdroje, včetně pracovní síly, které bude možné zařadit do výrobního procesu.“
Pravdou je, že většina ekonomů nepočítá s okamžitým propuknutím recese americké ekonomiky. I tak ale platí, že silné propady finančních trhů doprovázené politickým vřením přispěly k tomu, že dosud nikdo nenalezl ten správný lék potřebný k ekonomické obnově. A právě to je možný důvod, proč bychom se brzy mohli dočkat vzestupu teorie, které teď mnohým přijde jako naprosto nemyslitelná, až „špatná“.
