Na výročním setkání centrálních bankéřů v Jackson Hole v srpnu prezident Evropské centrální banky Mario Draghi vyzval k aplikaci fiskální politiky napříč všemi členskými zeměmi eurozóny a přiznal, že trhy ztratily důvěru v jeho schopnosti oživení inflace. S velkou pravděpodobností byl zmiňovaný projev počátkem něčeho, co lze přirovnat k japonské Abenomice v evropském kontextu. Ať tak či onak, projev předznamenal pravděpodobný počátek nového programu kvantitativního uvolňování – rozsáhlého odkupu vládních dluhopisů centrální bankou. Otázkou je, zda něco takového opravdu pomůže vyřešit problémy evropského hospodářství.
Jak Mario Draghi ví (jistě lépe nežli většina ostatních) co se týče eurozóny ideální řešení jak ze šlamastiky ven, už dávno není k dispozici. Momentálně se jen můžeme dohadovat, zda ECB dosáhla bodu, kdy kvantitativní uvolňování ve velkém měřítku nenatropí více škody nežli užitku, a to nejen co se týče krátkodobého stavu ekonomiky ale i jejího dlouhodobého fungování. S velkou pravděpodobností celá situace dospěla do fáze, kdy poznámky pana Draghiho při shromáždění ve Wyomingu jsou předzvěstí jejich skutečné realizace. Vše tedy na čem teď záleží je načasování.
Proč Evropská banka vyčkávala se započetím programu QE? Nejlepší, ale pravděpodobně nejméně chápaný důvod proč ECB nejednala dříve je, že nízká inflace – v ekonomice, jež prochází reformami – nemusí nutně znamenat konec světa. Silné euro sice pustošilo ziskové marže evropských společností v minulém roce, ale také posílilo kupní sílu domácností v kritické době.
Dalším argumentem proti aplikaci programu kvantitativního uvolňování bylo a je, že tento stimul nedokáže vyřešit strukturální problémy ekonomiky eurozóny. Nákupy státního dluhu centrální bankou nemohou oživit růst italské produktivity, jenž prochází téměř dvěma desetiletími úpadku. Stejně tak nemohou snížit regulační zátěž mnoha francouzských firem. Japonská zkušenost ukazuje, že měnová politika nedokáže sama o sobě zvýšit růstový potenciál ekonomiky.
V neposlední řadě by nikomu nemělo uniknout, že v jinak ne až tak pozitivních údajích o HDP za eurozónu se našla i místa, jinými slovy země, jejichž ekonomika prochází určitým obrozením. Řeč je o zemích, které provedly nejhlubší strukturální reformy, tedy Španělsko, Řecko a Irsko. Každá ze jmenovaných zemí zaznamenala vcelku pozitivní růst ve druhém čtvrtletí tohoto roku.
Ač se tedy program kvantitativního uvolňování v momentálním rozpoložení jeví jako jediný a ideální způsob jak rozpohybovat nejen inflaci ale i celkovou ekonomiku, trpící kvůli momentální krizi na Ukrajině, nelze tvrdit, že QE s jistotou přinese kýžený efekt. V Japonsku je tento typ monetární politiky aplikován již delší dobu, pravdou však je, že stav tamní ekonomiky se tímto spíše zhoršuje a dostává se tak do nekonečné spirály dluhu a slabé měny, ze kterého lze jen těžko uniknout.
Je otázkou, zda aplikace monetární politiky v evropském měřítku nemůže natropit více škody nežli užitku a zda je na tom evropská ekonomika opravdu tak špatně jak se veřejně traduje. Na něco takového se těžko hledá odpověď, v případě že však Draghi a jeho kolegové tento týden opravdu oznámí spuštění nového programu QE tento týden, odpovědi na položenou otázku přinese čas.
