Známé je schéma, kdy občané zemí s nižší kupní silou jdou za prací spíše západním směrem a snaží se poslat část úspor domů na přilepšenou. Stejným směrem často putuje i mezinárodní pomoc. Jak by asi vypadal dokonalý systém, který by dokázal cílit pomoc potřebným v přesných částkách, v pravidelných intervalech a dokázal by se vyhnout rukám zkorumpovaných třetích osob? Který z dvou zmíněných systémů je blíže ideálu? Pokud by takový systém existoval, nebylo by logické, že by ho většina zúčastněných chtěla?Pomoc uvnitř rodinného kruhu bude cílenější než plošné příspěvky, přijde v době, kdy je nejvíce potřeba, a velmi pravděpodobně se platba vyhne pochybným prostředníkům.
Halíř dělá talíř
Objem prostředků, které například Indové, Filipínci a Pákistánci posílají domů, z především evropských zemí, nejsou individuálně kdovíjak ohromné. V součtu jsou ovšem velmi významné. Světová banka, dle časopisu The Economist, odhaduje, že touto cestou letos poputuje 440 miliard dolarů, což je více než dvojnásobek mezinárodní pomoci. Přičemž ještě v roce 2000 poskytly oba zdroje zhruba 80 miliard dolarů.
Tyto peníze, vydělané ve večerkách, hlídáním dětí či programováním v „bohatších“ zemích, mají hned několik pozitivních důsledků. Příspěvky snižují chudobu a zvyšují spotřebu. Zejména ale dokáží dostat děti ze zajetí ubíjející práce do školních lavic.
Drahé posílaní (špinavých) peněz
V roce 2009 si země skupiny G8 vzaly za své snížit transakční náklady z 10 % na 5 % do roku 2014. V současnosti The Economist odhaduje náklady na 7,7 %. I to dalo vznik peer-to-peer platformám jako je TransferWise nebo CurrencyCloud. Například v Africe velmi dobře fungují transakce pomocí mobilních telefonů, které jsou v zásadě zdarma.
Přestože technologický pokrok a konkurence tlačí náklady směrem dolů, regulace staví v tomto směru překážky. Pod rouškou boje proti terorismu a praní špinavých peněz jsou všechny přeshraniční transakce bedlivě sledovány. To samozřejmě zvyšuje jejich náklady.
Jeden z největších hráčů tohoto trhu, Western Union, po nařčeních z napomáhání praní špinavých peněz v roce 2010 změnil na 73 vnitřních procesů. Například každý zaměstnanec v zahraničí musí mít určitou bezpečnostní prověrku, nemluvě o softwaru synchronizovaném se sezónností sklizně marihuany.
Regulační překážky donutily některé hráče odejít z trhu, což rozhodně zmíněné náklady nesnižuje. Efekt je pak mnohem horší v konfliktem zmítaných zemích jako třeba Somálsko, jehož obyvatelé příspěvky na přilepšenou nutně potřebují. A vysoké transakční náklady legální cesty pak dávají příležitost pro výdělek agentům, kteří dokáží peníze dostat na místo určení cestou nelegální.
Co s tím?
The Economist doporučuje řešit problém na dvou frontách; bohaté státy musí zacílit zákony proti praní špinavých peněz a banky my neměly být zastrašovány pokutami, budou-li dodržovat určitá pravidla.
Svou úlohu musí ale sehrát také státy přijímající tuto finanční pomoc. Například v Indii zavedli systém kontroly toků peněz pomocí biometrických údajů. Také by se rozvojové státy měly postarat o to, aby přítoky peněz, spíše než tlumily, podporovaly konkurenci.
Nejdůležitější ale je si uvědomit, že tyto prostředky, které převyšují pomoc západního světa, se nesnaží financovat terorismus nebo prát drogově zbarvené peníze. Jen reflektují snahu některých pomoci své rodině a blízkým. Nelze nesouhlasit, že jako takové by měly zůstat úzkoprsou regulací spíše nedotčené.
