I když českou politickou scénou rezonují poněkud jiná témata, velkou výzvou, které nyní čelí vlády v řadě vyspělých zemí, je otázka dobře nastavené důchodové reformy, která by vyřešila nebo alespoň zmírnila problém, kvůli němuž jsou dnes moderní důchodové systémy označovány jako Ponziho schéma, které se co nevidět zhroutí.
Tomu napovídá i nová analýza vycházející z dat Světového ekonomického fóra (World Economic Forum, WEF), kterou publikoval server Bloomberg. Ta odhaduje, kolik peněz bude ve vybraných vyspělých zemích na účtech důchodových systémů chybět v roce 2050. Konkrétně jde o důchodové účty v USA, Velké Británii, Kanadě, Austrálii, Nizozemí, Japonsku, Indii a Japonsku.
Fakt, že je něco špatně, naznačuje už jen to, že největší důchodové systémy světa byly v deficitu už v roce 2015, což je zároveň rok, který je výchozím bodem prezentovaných výpočtů. Chybějící částky v roce 2015 ovšem nejsou nic proti těm, které jsou odhadovány o 35 let později.
Zpráva Národní rozpočtové rady: České veřejné finance jsou i nadále dlouhodobě neudržitelné
Přesvědčit se o tom můžete sami při pohledu na grafiku níže. Odhadováno v cenách roku 2015, ve zkoumaných osmi světových důchodových systémech by v roce 2050 mělo dohromady chybět více než 400 bilionů dolarů. V roce 2015 to přitom bylo „pouze“ 70 bilionů dolarů.
Ze zkoumané osmičky zemí je na tom nejlépe Nizozemsko, kde bude podle odhadu důchodový systém v roce 2050 v deficitu 2 biliony dolarů, dále pak Austrálie, kde půjde zhruba o 9 bilionů dolarů či Kanada, kde budou chybět kolem 13 bilionů dolarů.
Naopak největší „mezeru“ už v roce 2015 vykazovaly Spojené státy, konkrétně 28 bilionů dolarů, ta by se však do roku 2050 měla zvýšit na 137 bilionů dolarů. V těsném závěsu za USA je pak Čína, kde v roce 2015 bude v důchodovém systému deficit kolem 119 bilionů dolarů. Dobře na tom není ani Indie, kde je budoucí chybějící částka odhadována na 85 bilionů dolarů.
Pět extrémních způsobů, jak řešit populační krizi
Za predikovanými vážnými problémy, které by se měly objevit v následujících pár desetiletích, byť jejich náznaky pociťuje řada důchodových systémů již nyní, přitom stojí neúprosné demografické trendy, které si příliš nerozumí s modelem průběžného financování, na kterém v drtivé většině zemí tradičně stál základní pilíř systému důchodů.
Důchodový systém založený na průběžném financování, nebo také PAYG („pay as you go“), funguje na principu, že dnešní lidé v produktivním věku platí na důchody dnešních seniorů. Až dnešní lidé v produktivním věku odejdou do důchodu, bude je svými odvody živit zase nastupující mladá generace.
Stejně jako v případě Ponziho schématu je tedy nutné stále doplňovat nové účastníky, které budou do systému přilévat nové peníze. Nicméně vzhledem k chabé porodnosti ve vyspělých zemích nepřibývají tak rychle, jak bychom potřebovali, zatímco plynule se prodlužující délka života způsobuje, že staří účastníci zůstávají v systému stále déle a déle. Důchodová Ponziho hra se tedy pomalu, ale jistě začíná hroutit.
