Kterou nejchudší zemi jste navštívili? Za sebe bych nominoval asi Lesotho a některé odlehlé části Tibetu. Proč se na to ptám? Protože si myslím, že vybavení si toho, jak chudě se lidem žije v mnoha místech planety, umožní lépe porozumět tomu, o čem chci nyní psát.
Začněme pohledem na 20 nejlidnatějších zemí světa. V tom žebříčku nás ani nic nepřekvapí. První je Čína (1,4 mld. obyvatel), potom následuje Indie (1,4 mld.), USA (336 mil.), Indonésie, Pákistán a tak dále až k Thajsku na 20. místě s jeho 70 mil. obyvatel. Co je však zajímavé, jen tři z těchto dvaceti zemí je možné označit jako bohaté. Jsou to USA, Japonsko a Německo. Zbylých 17 se označuje jako země se středními nebo s nižšími příjmy. Jen poměrně malá část světové populace totiž žije v bohatých zemích. Většina lidí je středně bohatá nebo chudá.
Ještě markantněji rozdíly mezi jednotlivými zeměmi vyniknou, pokud se podíváme na jejich spotřebu energie. Z velkých celků jsou na prvním místě USA, kde roční spotřeba energie na osobu dosahuje 295 GJ. V Japonsku a EU je roční spotřeba na osobu asi 150 GJ, v Číně 90 GJ, v Brazílii 60 GJ, v Indii 20 GJ, v Nigérii 5 GJ a například v Etiopii 2 GJ. Nigérie, která má skoro dvakrát tolik obyvatel jako Japonsko, spotřebuje ročně jen 6 % jeho energie. Mezi bohatstvím země a spotřebou energie na osobu je poměrně těsná korelace. To je poměrně intuitivní a nepřekvapivý závěr.
Nyní si ale představme, že lidé v chudších zemích mají ambice a touhu žít pohodlnější, bohatší a kvalitnější život. Tyto ambice jsou zcela přirozené a my, lidé žijící v zemi, kterou je možné považovat za bohatou, jim musíme i fandit. Úspěšné naplňování těchto ambicí však s sebou ponese výrazné nárůsty spotřeby energie. Pokud by se Číně podařilo dostat se na stejnou životní úroveň, jakou máme my v EU a na stejnou úroveň by vzrostla i čínská spotřeba energie na osobu, potom by to představovalo takovou dodatečnou spotřebu, kterou dnes mají celé Spojené státy. Pokud by se třeba Indie chtěla se životní úrovní dotáhnout na středně příjmovou Brazílii, potom by to představovalo dodatečnou spotřebu energie rovnou dnešní spotřebě v EU.
Vyprodukovat toto dodatečné množství energie nebude vůbec snadné. Už dnes se totiž svět potýká s jejím nedostatkem. Odhaduje se, že asi 600 milionů lidí nemá vůbec přístup k elektřině a asi 3 miliardy lidí trpí chronickým nedostatkem energie všech typů, nejen té elektrické. Tyto 3 miliardy lidí přitom z hlediska spotřeby energie žijí na relativně primitivní úrovni se spotřebou energie na hlavu na stejné výši, jakou mělo Německo a Francie v roce 1860. Celou situaci navíc komplikuje globální demografický vývoj. Během příštích několika dekád se možná až 80 % všech nově narozených narodí v Africe, což je daleko nejchudší kontinent s nejnižší současnou spotřebou energie.
Realita je tedy taková, že svět trpí chronickým nedostatek energie. Budoucí poptávka po ní bude nejvíc ovlivněna rostoucí životní úrovní v chudších dvou třetinách světa. Rostoucí poptávka bude pravděpodobně narážet na neschopnost nabídky s ní držet krok, na nedostatečnou infrastrukturu a také na fakt, že zdroje energie nejsou na planetě rozděleny rovnoměrně. Některé části světa, jako například Kanada, USA nebo Austrálie mají přebytek zdrojů energie, jiné, především velké části Afriky a Asie jich mají nedostatek.
Když se podíváte na graf, kde osa x bude udávat HDP na osobu v konkrétní zemi a osa y spotřebu energie na osobu v téže zemi, potom velmi lehce zjistíte, že mezi těmito dvěma veličinami existuje velmi těsná přímá úměra. Jednotlivé země vytvoří v grafu krásný pás jdoucí od leva dole napravo nahoru. Čím bohatší země, tím větší spotřeba energie. V počátku pásu budou chudé státy jako Sierra Leone, Somálsko či Burundi, někde uprostřed středně příjmové státy jako Indonésie, Brazílie či Irán a na jeho konci potom ty nejbohatší země, jako je například Norsko. Navíc graf jasně ukáže, že neexistuje bohatá země s nízkou spotřebou energie.
Možná si říkáte, že na tom není nic překvapivého. Čím je nějaká země bohatší, tím větší spotřebu energie si může dovolit. Překvapivý skutečně není úzký vztah mezi bohatstvím a spotřebou energie, co když je ale kauzalita opačná. Jednotlivé sáty nespotřebovávají více energie proto, že jsou bohatší, ale jsou bohatší proto, že mají k dispozici více energie. Když se totiž ohlédneme zpět na vývoj civilizace a růstu jejího bohatství, potom zjistíme, že výrazně akceleroval někdy po roce 1800. A to především proto, že se začaly objevovat nové a levnější zdroje energie a také proto, že byly k dispozici čím dál širším vrstvám obyvatel. To by potvrzovalo domněnku, že základem pro růst bohatství ve společnosti a vůbec základem pro rozvoj lidstva je široká a běžná dostupnost levné energie. Pokud chceme chudým dvěma třetinám světové populace dát naději, že se svou životní úrovní budou postupně blížit té naší, potom svět potřebuje každý kousek energie, který je schopen vyprodukovat.
Současná snaha bohatého světa o rychlou náhradu fosilních paliv obnovitelnými zdroji tak může být úspěšná pouze tehdy, pokud se životní úroveň bohatých zemí sníží a pokud se chudým zemím upřou jejich ambice na lepší život. My, kteří žijeme v bohatých zemích, si můžeme dovolit snížit svou vysokou životní úroveň, pokud budeme chtít, nutit však chudé země nepřímo k tomu, aby zůstaly chudé, mi připadá nemorální a sobecké. Svět totiž není jen Kalifornie a Německo, ale především dvě třetiny jeho chudé populace. Ta trpí nedostatkem infrastruktury nutné pro její další rozvoj.
Český vědec žijící v Kanadě Václav Smil, jeden z předních světových generalistů, který se mimo jiné zabývá studiem v oblastech energetiky, životního prostředí a vývoje obyvatelstva, říká, že světová civilizace stojí na čtyřech základních pilířích. Nejsou jimi umělá inteligence, nanotechnologie, instant messaging nebo řeči o kolonizaci Marsu. Jsou jimi zcela prozaicky čpavek, cement, ocel a plasty. Mají několik společných věcí. Svět se bez nich neobjede, není pro ně adekvátní náhrada, jejich produkce je mimořádně energeticky náročná a neobejde se bez použití fosilních paliv. Toto je jednoduše realita. Pro bohatý západ, který si navykl na život v blahobytu, je běžné, že vůbec nezná potřeby chudé většiny světa, nebo je dokonce vědomě ignoruje. Pro mnoho z nás je těžké si představit, že hlavními problémy pro velkou část světové populace jsou věci jako chudoba, špatná výživa, malárie, tuberkulóza, nedostatečné vzdělání, chybějící zdravotní péče a léky, očkování dětí a podobně. Věci, na které jsme dávno zapomněli, že mohou existovat.
Aby se život v chudších dvou třetinách planety lepšil, bude potřeba spoustu investic, včetně investic do infrastruktury a investic do nabídkové strany produkce energie. Něco takového nebude možné bez použití fosilních paliv. Přesto jsme především v bohatých zemích svědky politického tlaku na ukončení jejich produkce. Těžařské firmy a jejich manažeři jsou zostuzování, je jim předkládáno, že jsou samotným ztělesněním zla a v některých případech dokonce i jejich samotní akcionáři tlačí na snižování produkce. Banky je odmítají financovat a pojišťovny je odmítají pojišťovat. Investoři jsou různými přímými i nepřímými formami nuceni do jejich akcií neinvestovat.
Přitom holým faktem je, že nikdo z nás není schopen přežít ani jeden den, aniž by využíval fosilních paliv a jejich produktů. Mimo jiné se odhaduje, že bez existence hnojiv (hlavní surovinou pro jejich výrobu je zemní plyn) by planeta nebyla schopná uživit více než 4 miliardy lidí. Fosilní paliva jsou bohužel pro život nezbytná, nemají a ani v dohledné době nebudou mít adekvátní náhradu. Aby tedy svět, a především jeho chudší dvě třetiny, uspokojil své potřeby, bude potřeba masivních investic do těžby fosilních paliv. Toto je závěr, ke kterému docházím pozorováním toho, jak svět funguje. Neříká nic o tom, co si o tom myslím, jak se mi co líbí či nelíbí a ani o tom, co bych si přál a představoval. Takové subjektivní úvahy jsou totiž pro investování zcela irelevantní. Investovat nelze podle toho, co by si člověk přál, aby se stalo, ale podle toho, co si člověk myslí, že se stane. To jsou většinu dvě zcela odlišné věci.
Z těchto úvah tedy objektivně vyplývají dvě hlavní investiční implikace. Ta první se týká investic do rozvoje těžby fosilních paliv. Pokud bude politický tlak na utlumování jejich těžby pokračovat, managementy těchto společností půjdou i nadále cestou nejmenšího odporu a do velkých investic nutných pro rozvoj těžby se nijak nepohrnou. Pokud jejich výše zůstane stejně nízká, jakou vidíme posledních asi 8 let, potom se dají očekávat vysoké ceny relevantních komodit, vysoké volné cash flow těžařských společností a mnoho z nich může být výbornou dlouhodobější investicí. Pokud by došlo k obratu a investice do rozvoje těžby fosilních paliv by výrazně vzrostly tak, aby nabídka postupně držela krok s rostoucí poptávkou, těžařským společnostem by bylo lepší se vyhnout a místo toho se soustředit na sektory, které profitují právě ze zmíněných kapitálových investic. První varianta mi připadá pravděpodobnější i snadnější z pohledu hledání atraktivních investic.
Ať už to bude tak nebo tak, druhá investiční implikace je taková, že dlouhodobou udržitelnou výhodu budou mít státy a společnosti, které mají levnější zdroje energie a mají ji dostupnou v potřebné kvantitě. Z hlediska hlavních regionů sem patří především USA, Kanada, Austrálie nebo Brazílie. V nevýhodě budou potom například některé země EU a většina Afriky. To je rovněž vhodně vzít při výběru investic v úvahu.
Investujte opatrně!
Zdroj: Vltava Fund, Bloomberg, Reuters
Autorem textu je zakladatel investičního fondu Vltava Fund SICAV Daniel Gladiš.
