Nad očekávání nižší výsledek kvartálního vývoje amerického indexu výdajů na osobní spotřebu podpořil korekci dolarových zisků nad 1,0800 za euro. Z měn regionu je v zisku koruna a zlotý. Domácí měna se dostala pod 25,30 za euro.

Ekonomie a volby: Čtyři teorie, které vysvětlují, proč jsou zbytečné

„Volby už se dlouhou dobu podobají cirkusu, při němž jsou co čtyři roky občané vyburcováni k tomu, aby se zvedli z gauče ‚​​​​​​stiskli tlačítko a pak se zase vrátili domů a na všechno zapomněli,“ píše ve své knize o hnutí Occupy filozof Noam Chomsky. Co se týče volebního procesu, existuje spousta názorů, ovšem málokdo si myslí, že jde o demokratický mechanismus, který zajistí, aby nám vládli ti nejlepší z nejlepších. A co se stane, když na něj aplikujeme principy standardní ekonomické teorie?

Když neoklasičtí ekonomové zjistili, že střetávání zisku maximalizujících výrobců a užitek maximalizujících spotřebitelů na volných trzích nemusí v některých případech vést k efektivnímu výsledku, nezdráhali se k vyřešení těchto „tržních selhání“ povolat regulátory. Až představitelé tzv. školy veřejné volby je museli upozornit, že nejen spotřebitelé a výrobci, ale i voliči a politici se snaží maximalizovat svůj vlastní prospěch. A výsledek takového „politického trhu“, kde – na rozdíl od toho klasického – získává jedna strana moc nad druhou, pak může být všelijaký.

Volby do Sněmovny se blíží. Co trápí českou ekonomiku?

Racionální ignorance

Jelikož i volič je ve své podstatě neoklasický homo economicus, rozhodování o tom, komu přiřkne svůj hlas, věnuje pouze tolik času, dokud bude očekávat, že benefity z této činnosti budou převyšovat její náklady. A protože benefitem je v tomto případě možnost ovlivnit výsledek volby, která je u každého jednotlivého voliče takřka nicotná, nebylo by efektivní ztrácet příliš času se sáhodlouhým studováním programů jednotlivých stran. Racionální volič se tak – pokud k volbám vůbec půjde, což lze vzhledem k tomu, že jeden hlas nic neznamená, taktéž považovat za ztrátu času – rozhoduje víceméně podle toho mála, co náhodou viděl v televizi.

Politický cyklus

Protože voliči trpí racionální ignorancí a politici to dobře vědí, není divu, že se je snaží oklamat a že se jim to daří. Jednotlivým skupinám voličů tak mohou naslibovat protichůdná opatření a většině z nich to vůbec nebude divné. Ba co víc, racionálně ignorantní voliči mají potíže rozlišit krátkodobé a dlouhodobé účinky jednotlivých opatření, a tak úspěch jednotlivých politických garnitur posuzují jednoduše podle aktuálního stavu hospodářství. Nehledě tedy na to, zda se vláda považuje za levicovou, anebo pravicovou, přibližně dva roky před volbami je praktikována politika poptávkové expanze, aby se její pozitivní účinky stihly projevit v pravou chvíli. Po volbách pak může ke slovu přijít utahování šroubů.

 

Zájmové skupiny a dobývání renty

I kdyby voličům více záleželo na tom, koho volí, nebylo by jim to podle školy veřejné volby k ničemu, jelikož politik je spíše než morální autoritou toužící prosazovat veřejné blaho, hráčem, který maximalizuje svou politickou podporu, která se skládá z podpory jednotlivých zájmových skupin. Voliči jsou jakožto zájmová skupina příliš početní, než aby se dokázali sjednotit a vyvíjet patřičný tlak na schválení určitého opatření, z kterého má každý jednotlivec jen nepatrný prospěch.

Naopak malé zájmové skupiny, jako jsou například firmy v jednom odvětví, se dokáží domluvit a shromáždit zdroje daleko lépe a snadněji tak ovlivnit politický proces ve svůj prospěch. Začíná pak proces zvaný dobývání renty (rent-seeking), kdy se plýtvá zdroji na ovlivnění přerozdělovacího procesu místo toho, aby se jim dostalo produktivního využití.

Teorém středového voliče

Pokud by na každém rohu pláže stál prodejce zmrzliny, každý by obsluhoval přesně tu polovinu návštěvníků, která to k němu má blíže. Podle Hottelingova modelu prostorové konkurence by to však nebyl stabilní stav. Každý z obou zmrzlinářů by totiž mohl získat víc zákazníků tím, že by se posunul směrem ke středu pláže. A jak by se prodejci takto posouvali, nakonec by byli úplně vedle sebe a každý by obsluhoval půlku pláže stejně jako na začátku.

A podle Anthonyho Downse to stejně funguje i s politickými stranami. Ať už začíná nalevo, anebo napravo, každá se ve snaze zaujmout co nejširší skupinu voličů posunuje stále více a více do středu. Až jsou programy levicových a pravicových stran takřka totožné a mezi tím, co říkají, je jen nepatrný rozdíl. Opuštěné konce politického spektra pak však skýtají neodolatelnou příležitost pro extrémistické strany.

Německé volby na trzích? Žádné extrémy se (zatím) nekonají

Newsletter