Zhruba od 60. let minulého století je ekonomie nikoli vědou o ekonomice, ale vědou o veškerém lidském jednání. Jelikož hospodářská politika vyspělého světa byla v této době ovládána keynesiánstvím, povětšinou liberální ekonomové chicagské školy se rozhodli zúročit své nadání jinde a vytvořit z ekonomie univerzální společenskou vědu. A tak se zrodila ekonomie kriminality, ekonomie manželství anebo třeba ekonomie diskriminace.
Vůdčí osobností tohoto tzv. imperiálního období chicagské školy byl tamní profesor Gary Becker, který v roce 1992 obdržel Nobelovu cenu za ekonomii „za rozšíření sféry mikroekonomické analýzy na nové oblasti lidského chování a lidských vztahů, včetně chování netržního.“ Zdálo se, že pomocí ekonomie lze zkoumat jakýkoliv společenský fenomén a ostatních společenských věd, jako je sociologie a psychologie, tak již není potřeba.
Gary Becker patrně zůstane jednou z nejoslnivějších postav dějin ekonomické vědy. Ekonomie jakožto univerzální věda stojí v jeho pojetí na předpokladu, který byl předtím používán pouze k analýze chování na trhu. Podle Beckera se však člověk chová jako onen pověstný dokonale racionální homo economicus nejen na trhu, ale takřka v každé oblasti svého života.
Ekonomie štěstí: Proč šťastní lidé vydělávají více (nikoli naopak)
Z Beckerova pohledu maximalizuje svůj užitek prostřednictvím optimalizace nákladů a výnosů nejen spotřebitel a prodejce na trhu, ale i kuřák, který zvažuje, zda se svým zlozvykem přestat, pár, který se rozhoduje, zda si pořídit dítě, anebo zloděj, který přemýšlí nad tím, kde bude loupit. A racionálně se chová také zaměstnavatel, který maximalizuje užitek najímáním co nejlepších pracovníků. Becker tedy začal zkoumat, proč na trzích práce existuje diskriminace – proč různí lidé dostávají za stejnou práci jinak zaplaceno a proč mají rozdílnou šanci práci vůbec získat?
Ve svých úvahách pak došel k tomu, že diskriminovat pracovníky se stejnou produktivitou je pro zaměstnavatele neracionální. Za předpokladu, že mzda se utváří na trhu a někteří zaměstnavatelé diskriminují – například najímají pouze muže a nikoliv ženy – a jiní nediskriminují, budou náklady nediskriminujících firem v důsledku nižší a ty diskriminující jim tak nebudou schopny konkurovat.
Diskriminace však neexistuje jen mezi genderovými či etnickými skupinami lidí, ale i mezi méně a více atraktivními lidmi. Například podle studie Jeffa Borlanda a Andrewa Leigha provedené na datech z Austrálie mají lidé, na které je z pohledu atraktivity nahlíženo jako na „podprůměrné“, o 12 až 18 % nižší šanci, že budou zaměstnáni. Jiné studie zase dokazují, že existuje tzv. beauty premium – atraktivnější lidé v průměru pobírají vyšší mzdy.
Které země mají nejvyšší produktivitu práce? V ČR je co zlepšovat – Roklen24.cz https://t.co/CaqHNHilDh @roklen24 #economy #Productivity pic.twitter.com/2QjitE8pbX
— Roklen24.cz (@roklen24) 24. dubna 2017
Z Beckerovy teorie však plyne, že pokud existuje diskriminace, pak se zaměstnavatelé buď musí chovat neracionálně a podléhat svým předsudkům, což se z hlediska předpokladu maximalizace zisku zdá nepravděpodobné, anebo musí být tato diskriminace založena na produktivitě. Studie z italského prostředí například ukázala, že atraktivnější studenti v průměru dosahují lepších výsledků.
Zastánci tohoto vysvětlení pak tvrdí, že atraktivní lidé jsou sebevědomější a ambicióznější, což se v konečném důsledku projevuje na jejich produktivitě. V takovém případě se tak nejedná o diskriminaci, jelikož pracovníci zaměstnavateli neposkytují práci stejné hodnoty. Nicméně v empirické literatuře lze samozřejmě najít i studie, které tvrdí pravý opak.
