Je hojně rozšířeným mýtem, že ekonomie je věda o penězích, kde se studují výhradně tržní vztahy, ve kterých se pak jedna strana snaží obrat o co nejvíce peněz stranu druhou. Ekonomie je ovšem věda o alokaci vzácných zdrojů a jak ve své nobelovské přednášce vysvětlil americký ekonom Gary Becker, podle ekonomických principů se rozhodujeme nejen na trhu, ale takřka v každé oblasti našeho života.
Avšak je docela dost dobře možné, že ekonomii studují hlavně lidé, kteří milují peníze a především pak milují sami sebe. Tím se pak nápadně přibližují onomu neoklasickému modelu ideální lidské bytosti, kterého tak důkladně studují – člověku ekonomickému (homo economicus), který je ve veškerém svém jednání tažen výhradní touhou maximalizovat svůj vlastní užitek. Ekonomie tak jako by byla věda nikoli o lidech, ale o samotných ekonomech.
Je koneckonců dokázaným faktem, že svět peněz ve značné míře přitahuje zejména psychopaty. Ve vrcholném managementu velkých firem, kde se obvykle vydělává peněz opravdu hodně, se podle výzkumu soudního a klinického psychologa, který citoval The Guardian, nachází 4-8 % psychopatů. Ve finančním sektoru jich pak podle statistiky citované CFA Magazine pracuje kolem 10 %. A to je oproti výskytu v rámci běžné populace ve výši zhruba 1 % slušný rozdíl.
Proč ekonomii vládnou muži? Je příliš sexistická
A pokud se chcete dostat do světa velkého byznysu, který je zároveň světem velkých peněz, nejpřímočařejší cestou je začít studovat ekonomii. Jak přitom napovídá série experimentů a výzkumů, které zmiňuje psycholog Adam Grant ve svém článku na serveru Psychology Today, studenti, absolventi či vyučující ekonomie vykazují výrazně vyšší míru sobectví než studenti jiných oborů.
V jednom experimentu studenti dostali určitou částku peněz a bylo jen na nich, zda si peníze nechají, anebo je dají do „placu“, přičemž částka se pak rovnoměrně rozdělí mezi všechny účastníky, anebo se obě možnosti zkombinují. Výsledky hovoří jasně. Zatímco v průměru se studenti vzdali 49 % částky ve prospěch kolektivu, u studentů ekonomie to bylo pouze 20 %.
Podobně skončil i experiment, který využil známou hru na diktátora. Ta spočívá v tom, že jeden účastník dostane určitou částku peněz a má ji rozdělit mezi sebe a druhého účastníka – pokud druhý účastník toto rozdělení přijme, částka se tak skutečně rozdělí, pokud ovšem odmítne, nikdo nedostane nic. Hra na diktátora v tomto případě ukázala, že studenti ekonomie si oproti ostatním chtěli ponechat sami pro sebe v průměru o 13 % vyšší částku.
Na amerických datech se pak ukázalo, že profesoři ekonomie přispívají na charitu daleko méně než jejich kolegové z jiných oborů. V rámci tohoto oboru byl navíc výrazně vyšší podíl těch, kteří za sledované období přispěli na charitu přesně nula dolarů. A když se ekonomů a studentů ekonomie zeptáte, co si myslí o „chamtivosti“ (greed), častěji než běžní lidé vám odpoví, že je „obecně dobrá“, „správná“ či dokonce „morální“.
Štěstí za peníze nekoupíš? Musíte jich mít víc než ostatní, tvrdí studie – https://t.co/5I09iNDDcb https://t.co/FMaOSmolIR prostřednictvím @roklen24 #BehavioralEconomics pic.twitter.com/A6yDpwKC3W
— Roklen24.cz (@roklen24) 6. března 2018
„Že se můžeme naobědvat, to není z dobré vůle řezníka, sládka nebo pekaře, nýbrž proto, že dbají svých vlastních zájmů. Nedovoláváme se jejich lidskosti, nýbrž jejich sobectví, a nikdy jim nevykládáme o svých potřebách, nýbrž o výhodách, které z toho budou mít,“ zní jedna z nejoblíbenějších pasáží z knihy Bohatství národů, kterou slavný Adam Smith položil základy moderní ekonomické vědy.
A jelikož o Smithově „neviditelné ruce trhu“, která dokáže sladit tisíce zdánlivě protichůdných zájmů v jeden společenský, a tak je vlastně v nejlepším pořádku, pokud jednotlivci sledují své vlastní sobecké tužby, musel při studiu ekonomie slyšet každý, není žádnou náhodou, že ekonomové se tímto poselstvím skutečně řídí. Jak však naznačuje Grant, může zde jít také o „samovýběr“ (self-selection). Jinými slovy, není to ekonomie, co dělá z lidí sobecké homo economicus, ale jsou to sobečtí homo economicus, kteří ekonomii sami touží studovat.
Ať už je to tak či tak, podle Granta existuje několik řešení. Jedním z nich je například dát více prostoru behaviorální ekonomii. Ta navzdory neoklasickému modelu ideálního člověka, který neustále optimalizuje náklady a výnosy, dokazuje, že lidské jednání je motivováno nejen maximalizací užitku, ale často také emocemi a morálními hodnotami, což následně ústí ve snahu o férové, nesobecké až altruistické chování.
Konec racionální ekonomie: Co říká hypotéza adaptivních trhů?
