„Sociální záchranná síť je navždy ohrožena tím, že se snadno stane houpací sítí.“ Toť nezapomenutelná slova amerického republikánského politika Paula Ryana. Mnoho ekonomů je přesvědčeno o tom, že mezi pracovní aktivitou a sociálním zabezpečením existuje nevyhnutelný trade-off. Musí tomu tak ale být vždy?
Když v posledních desetiletích minulého století zažíval svět vystřízlivění z bezmezné víry ve spasitelskou keynesiánskou hospodářskou politiku, po Miltonovi Friedmanovi se proti ní jasně vymezil také Arthur Laffer se svou slavnou křivkou, kterou poprvé nakreslil kdesi v hospodě na ubrousek.
„Lafferova křivka“ zobrazuje závislost sumy vybraných daní na míře zdanění. Křivka není lineárně rostoucí, avšak nejprve je konkávní – suma vybraných daní roste pomaleji než míra zdanění – a poté se dokonce stává klesající, což vyjadřuje, že od určité výše sazby daně s jejím zvyšováním suma vybraných daní nejen neroste, ale dokonce klesá.
Laffer tím chtěl ukázat, jak je s růstem zdanění stále více lidí odrazováno od práce, případně se činnosti přesouvají do šedé ekonomiky, až nakonec nebude legálně pracovat téměř nikdo. Tímto se stal zakladatelem školy ekonomie strany nabídky, jejímiž principy se za dob své vlády inspiroval americký prezident Ronald Reagan.
Příběh americké ekonomiky. Růst potvrzen, trh práce už tak „růžový“ není – Roklen24.cz https://t.co/SFdWrV9q8t @roklen24 #USA #economy #Fed pic.twitter.com/gM7oDQn0KQ
— Roklen24.cz (@roklen24) 19. dubna 2017
Jak název napovídá, ekonomie strany nabídky stojí na myšlence, že hybnou silou hospodářské růstu je zejména strana nabídky, tedy pracovníci a firmy. To jsou totiž ti, kteří vytvářejí bohatství, a ty je nutno motivovat k aktivitě. Z tohoto tak namísto keynesiánských poptávkových stimulů podporujících bezbřehé utrácení a spotřebu vyvozují zástupci ekonomie strany nabídky jednoduchý požadavek – co nejnižší zdanění práce a podnikání.
Nabídkové podněty lze však vytvářet i „trochu jinak“. Například Jeffrey Grogger z Chicagské univerzity ve své studii zjistil, že díky americkému federálnímu programu „earned income tax credit“ (EITC, v USA poprvé zavedeno v roce 1975), který umožňuje získat část zaplacených daní zpět nízko až středněpříjmovým pracovníkům, a to zejména s dětmi (výhody jsou pak vyšší), vstoupila do pracovního procesu řada matek, které by jinak zůstaly v domácnosti.
Existuje celá řada dalších studií, které potvrzují úspěch programu EITC při zvyšování nabídky práce a zaměstnanosti. A jak uvádí NY Times, v zemích, kde vlády dotují péči o děti a poskytují štědrou rodičovskou dovolenou, pracuje více žen než v jiných zemích.
Dále například studie z Brown Univerzity zjistila, že chlapci z rodin zapojených do programu „Mateřská penze“ (dávka, která byla mezi léty 1911 a 1935 v USA vyplácena chudým rodinám, kterým zemřel živitel rodiny) měli v dospělém věku o 14 % vyšší příjmy než chlapci, kteří vyrůstali v obdobných podmínkách, ale jejich rodiny zapojeny nebyly.
Základní příjem? Letos ho testují hned v sedmi zemích
Ekonomie strany nabídky tak přinesla správnou myšlenku v tom, že je potřeba podpořit zejména tu stranu trhu, která bohatství vytváří, a nikoliv tu, která jej spotřebovává. Avšak dobře cílená sociální podpora může řadu slabších ekonomických subjektů motivovat k tomu, aby se vůbec součástí oné nabídky trhu staly.
Čím více slabších ekonomických subjektů se do procesu tvorby bohatství zapojí, tím méně na ně nakonec budou muset – prostřednictvím vysokých daní – doplácet silnější subjekty. I sociální zabezpečení si tak můžeme představit jako takovou Lafferovu křivku, avšak podle jeho vlivu na ekonomický potenciál – třebaže při velkém rozsahu může škodit, rozumná podpora těch nejslabších zase může být pro ekonomiku prospěšná.
