V roce 1961 přišel ekonom Robert Mundell s myšlenkou, že společnou měnu by měly mít pouze ty země, v jejichž rámci jsou výrobní faktory schopné se rychle a relativně bez problému přemisťovat přes hranice. Na toto tzv. Mundellovo pravidlo se začaly nabalovat další, a tak vznikla tzv. teorie optimální měnové oblasti. Je však takovou oblastí eurozóna?
Společná měna nese zemím, které ji přijaly, řadu výhod. Jde zejména o snížení transakčních nákladů, přičemž tyto úspory se zvyšují s tím, jak spolu dané země intenzivněji obchodují. Dalším pozitivem je eliminace kurzových rizik, proti kterým se již obchodníci nemusí zajišťovat. Se společnou měnou je však spojena také řada rizik. Své by o tom mohlo vyprávět Řecko a další jihoevropské ekonomiky, pro které se zdá být euro příliš silné. Pro silnější ekonomiky eurozóny, jako je třeba Německo, však naopak může být trochu slabé.
Společná pravidla nejen pro Evropu: Jak vlastně (ne)fungují?
Požadavek na mobilitu výrobních faktorů v rámci oblasti společné měny je důležitý z toho důvodu, že zatímco země, která má svou vlastní měnu, se může se změnami podmínek vyrovnávat pomocí hodnoty kurzu, země se společnou měnou se musí vyrovnávat pomocí změn cenové hladiny. Jinými slovy, pokud určitou zemi z oblasti společné měny postihne nepříznivý šok, bude trpět nezaměstnaností a deflací. Bez společné měny by však byl šok částečně absorbován depreciací kurzu měny oné postižené ekonomiky.
Teorie optimální měnové oblasti se tedy zabývá zejména tím, jak na měnovou oblast působí asymetrické šoky. Šok, který napadne pouze jednu zemi, případně skupinu zemí, by se měl ideálně rozlít do celé měnové oblasti, čímž by byl také patřičně zmírněn. Pokud to v oblasti společné měny takto funguje, lze ji nazvat optimální měnovou oblastí.
Kromě mobility výrobních faktorů postuluje teorie další dvě ekonomická kritéria, která zajistí lepší absorpci asymetrických šoků: mezi zeměmi by měl probíhat intenzivní obchod (1) a struktura výroby a vývozu by měla být hodně diverzifikovaná, případně velmi podobná (2). Teorie je také doplněna o tři politická kritéria, která se zabývají zejména sdílením nákladů hospodářských krizí. Tyto souvisí především se stupněm přerozdělování pomocí fiskálních transferů, například v rámci společného rozpočtu.
Zkáza starého kontinentu: Význam EU v globální ekonomice upadá
A jak je na tom eurozóna? Podle studie Evropské centrální banky (ECB), kterou citoval server Bloomberg, je ještě hodně co zlepšovat. Jak ukazuje následující graf, méně než 20 % specifických šoků, které potkají určitou členskou zemi eurozóny, je sdíleno se zbytkem měnové oblasti. Více než 80 % šoků pak zůstává „nevyhlazeno“ (světle modrá linie). Jinými slovy, postižená ekonomika se s problémy musí poprat víceméně sama.
K vyhlazování šoků v eurozóně lehce přispívá kapitálový kanál (tmavě modrá linie), který představuje efekt přeshraničního vlastnictví aktiv, cenový kanál (zelená linie) a úvěrový kanál (žlutá linie), který zahrnuje přeshraniční úvěry. Z hlediska politických kritérií teorie optimální měnové oblasti je žalostný především efekt fiskálního kanálu (červená linie), který byl výraznější pouze v letech značného hospodářského poklesu spojeného s globální finanční krizí. Není to však žádné překvapení, jelikož EU přerozděluje prostřednictvím společného rozpočtu zhruba kolem 1 % souhrnného HDP jednotlivých ekonomik.
Pro některé může být toto zjištění argumentem proto, aby EU začala přerozdělovat více. Avšak eurozóna příliš nesplňuje ani další požadavky na optimální měnovou oblast (o tom více například článek ekonoma Paula Krugmana). Nepozorujeme například intenzivní přesun obyvatel za prací.
Pokud tak eurozónu porovnáme například s USA, zde se zdá být společná měna mnohem více na místě. Podle studie z roku 2004 je zde absorbováno 65 % specifických šoků, pomocí kapitálového kanálu 36 %, pomocí úvěrového kanálu 14 % a pomocí fiskálního politiky pak 15 %.
Analýza: Proč stojí za to přijmout evropské politické riziko?
