Pokud existuje jedna věc, na které se evropští politici dokáží shodnout, tak je to je to fakt, že pochybnosti ohledně přežití eura již dávno nejsou na pořadu dne. Podle většiny se ekonomice sice nedaří nikterak skvěle, ale hrozba krize byla úspěšně odvrácena.
Proti tomuto konsensu se však staví komentátor FT Wolfgang Münchau. Ačkoliv prý nemá ponětí, jaká byla pravděpodobnost rozpadu eura během dluhové krize v roce 2012, je si téměř jist, že ona pravděpodobnost je vyšší dnes. Před dvěma lety ekonomové doufali v silné hospodářské oživení. Nyní však vědí, že nic takového nepřišlo a ani nic takového v dohledné době s velkou pravděpodobností nepřijde. Za něco takového děkujme hlavně Rusům na Ukrajině a rigidním evropským politikům neschopným aplikovat strukturální reformy. Dva roky zpátky sice eurozóna nebyla připravena na finanční krizi, nicméně alespoň však tvůrci politiky reagovali vytvořením mechanismů pro řešení akutní hrozby. Dnes však již eurozóna nemá žádný mechanismus, s jehož pomocí by bylo možno zabránit táhlé depresi. A na rozdíl od situace před dvěma lety, nemají politici ani vůli vytvořit takovýto mechanismus.
Tak jako častokrát v životě, a tak jak Nassim Taleb varuje ve svém ekonomickém bestselleru Černá Labuť, momentální hrozba nepochází z místa, kde bychom to nejvíc očekávali – z dluhopisových trhů. Hlavní protagonisté dnes nejsou zahraniční investoři, ale spíše nespokojení voliči, u nichž je větší pravděpodobnost, že budou hlasovat pro novou generaci politických lídrů a ochotněji tak podporovat regionální hnutí za nezávislost.
Ve Francii, Marine Le Pen, šéfka Národní fronty může očekávat výhru v přímém souboji o prezidentský post s dosavadním neoblíbeným prezidentem Fracoisem Hollandem. Beppe Grillo, lídr hnutí Pět Hvězd v Itálii, je jedinou věrohodnou alternativou k Matteo Renzimu, současnému předsedovi vlády. Oba dva, jak Le Pen, tak Grillo chtějí, aby jejich země opustily eurozónu. V Řecku, Alexis Tsipras a jeho strana Syriza vede průzkumy veřejného mínění. A to samé platí i o straně Podemos ve Španělsku, s jejím impozantním mladým vůdcem Pablem Iglesiasem, píše Financial Times.
Na rozdíl od situace před dvěma lety, nyní máme jasnější představu o dlouhodobější politické reakci na hrozbu ekonomické krize. Tou reakcí jsou úsporná opatření (a Keynes se jistě otáčí v hrobě). Zatímco členské státy budou i nadále plnit své povinnosti podle nových evropských fiskálních pravidel, fiskální politika bude i nadále procházet zúžením. Německý „stimulační program“ jenž byl oznámen minulý týden, je nynějším fiskálním maximem: 0,1 procenta hrubého domácího produktu v mimořádných výdajích, počínaje rokem 2016 je vrcholem nynější rozpočtové politiky, jež má pomoci nastartovat růst napříč eurozónou. Ač nejsem přílišným zastáncem keynesiánství, momentální zdrženlivost evropských politiků, v době kdy deflace klepe na dveře a ekonomický růst se blíží nule, se zdá být až příliš viditelná.
Co se týče monetární politiky, Mario Draghi řekl, že očekává, že rozvaha Evropské centrální banky během následujících dvou let vzroste asi o 1 bilion eur. Prezident ECB nestanovil toto číslo jako formální cíl, ale jako očekávání – ať už to znamená cokoliv. Nejoptimističtějším výkladem je spuštění malého programu kvantitativního uvolňování (nákup vládního dluhu). Pesimističtějším výkladem je, že se nestane vůbec nic a že ECB nedostojí svému očekávání co do výše objemu rozvahy 1 bilionu eur, stejně tak jako není ani nebude schopna dostat svému inflačnímu cíli.
A co strukturální reformy? Neměli bychom přeceňovat jejich účinek. Německem pochvalované reformy trhu práce a sociální péče sice měly za následek vyšší konkurenceschopnost Německa vůči ostatním zemím eurozóny, avšak nedokázaly zvýšit domácí poptávku. Pokud budou aplikovány na eurozónu jako celek, jejich účinek bude ještě menší, protože ne každá země bude schopna současně zvýšit svoji konkurenceschopnost
Před dvěma měsíci vyzval Draghi eurozónu ke snaze dosáhnout tří cílů současně – uvolněnější měnové politiky, zvýšení investic do veřejného sektoru, a zavedení strukturálních reforem. Něco takového by se dalo přirovnat k ekonomickému ekvivalentu kobercového bombardování. Odpovědí je spíše ekonomický ekvivalent sedláků u Chlumce.
Tato sériová zklamání sice nenaznačují blížící se rozpad eurozóny. Nicméně naznačují pravděpodobný příchod sekulární stagnace. A to je něco, co lze považovat za skutečné selhání eurozóny. Zda něco takového povede k jejímu zániku, ukáže až čas, s určitostí lze však tvrdit, že to nepřidá na spokojenosti obyvatelstva regionu.
