Dolar pod výprodejním tlakem. Oslabuje v dolarovém indexu i proti euru a procyklickým měnám. Polský zlotý a maďarský forint nehledě na posilující euro proti dolaru oslabují. Jediná koruna se posunula pod dnešní otevírací cenu směrem k 25,90 za euro.

Evropské závody s časem

Šest let od hospodářské krize zaznamenává takřka celý starý kontinent rapidní nárůst popularity extremistických politických stran. Proti tomuto probíhajícímu trendu stojí evropská ekonomika, jejíž oživení dosahuje vyššího tempa, než v předchozích několika letech. Otázkou je, zda se však ekonomický optimismus stačí vrátit dostatečně rychle na to, aby zabránil rozšíření extremistické nákazy.

Známky politické hniloby jsou do očí bijící. Ve Francii tento víkend krajně pravicová Národní fronta získala takřka 25 procent hlasů v krajských volbách, což potvrzuje její silný výkon v loňských volbách do Evropského parlamentu. Premiér Manuels Valls varoval, že se Marine Le Pen, předsedkyně Národní fronty, může stát vítězkou příštích prezidentských voleb v roce 2017. V tom samém roce by v Británii mohlo proběhnout hlasování ohledně vystoupení země z EU. Přidáme-li k tomu potenciální odchod Řecka, které by mohlo být následováno Itálií, evropský společný projekt se může rázem octnout nad propastí.

Ale zatímco politické signály jsou bezútěšné, naděje pro hospodářské oživení pokračuje. Španělsko a Irsko, dvě země, které na tom byly během ekonomické krize pravděpodobně nejhůře ze všech evropských zemích, vyjma Řecka, se konečně zotavují. Španělsko očekává růst dosahující v letošním roce dvou procent, a nezaměstnanost v Irsku by mohla brzy klesnout pod 10 procent. Dokonce Řecko před nástupem Syrizy zaznamenalo návrat k hospodářskému růstu. Obecně by kombinace nižších cen ropy, padající měny a uvolněné měnové politiky ECB měla přinést značný stimul pro hospodářství EU v letošním roce.

Návrat k růstu by mohl dát Evropě prostor k manévrování a odvrácení rizika politické katastrofy. Potíž je, že i když existuje zjevná souvislost mezi ekonomickými potížemi a politickým extremismem, ne vždy tento vztah funguje i opačně. Zhroucení politického středu může být opožděnou reakcí na ekonomické problémy, která může přijít i v momentě ekonomického zotavování. Příkladem může být převzetí moci nacisty v roce 1933, kdy již byla německá ekonomika venku z nejhoršího.

Deprese, nebo velmi dlouho trvající recese mají za následek více než ekonomickou těžkost. Slouží také k diskreditaci hlavního proudu ideologie, a vybičování hněvu proti politickým elitám. Tyto účinky mohou mít trvání i v momentě, kdy ekonomické ukazatele ukazují na určité zlepšení.

Kromě toho, strach z hospodářské krize je pouze jedním zdrojem podpory politických extrémů ve Francii. Strach ohledně přistěhovalectví a hněv ohledně zkorumpovanosti elit nadále posilují pozici francouzské Národní fronty a řídí vznik okrajových politických hnutí v Itálii, Německu a Velké Británii.

Je nepravděpodobné, že návrat k růstu napříč zeměmi eurozóny vyřeší pocit celkové ekonomické malátnosti v EU. V Evropě existuje obava, že si celé národy žijí nad poměry a budou nuceni vystřízlivět. V zemích jako je Řecko, Portugalsko a Irsko bylo díky dluhové krizi toto vystřízlivění poměrně brutální a rychlé a mělo za následek snížení nominálních mezd a důchodů.

Dokonce i země, které unikly nejhoršímu v době krize, procházejí úpravou životní úrovně, obzvláště v případě mladých lidí. Míra nezaměstnanosti mladých lidí je v některých zemích děsivě vysoká; Ve Španělsku 50 procent, téměř 40 procent v Itálii, 23 procent ve Francii a 17 procent ve velké Británii. Ve všech těchto zemích existuje obava, že nastupující generace bude žít méně zabezpečený život než jejich rodiče.

I když se vlády chlubí relativně silným růstem, napříč eurozónou panuje deziluze ohledně politického estabilishmentu. Je pravděpodobné, že ve všeobecných volbách v Británii v měsíci květnu bude zaznamenán rekordně nízký počet hlasů pro strany, které dominovaly poválečné politice a naopak vysoké zisky pro nacionalistické strany ve Skotsku a Anglii.

Politické problémy v Británii jsou nicméně relativně mírné ve srovnání s problémy v sousedních zemích. V Itálii, se všechny hlavní opoziční strany momentálně staví ve prospěch opuštění eurozóny – pozoruhodný trend v zemi, která byla tradičně vroucně zavázaná k evropskému projektu.

Maďarsko je řízeno semi-autoritářskou správou a disponuje otevřeně rasistickou stranou zvanou Jobbik, jež se podle posledních průzkumů stává stále populárnější. Ale právě Francie je zemí, na které nejvíce záleží. Pokud Británie či Řecko opustí eurozónu, eurozóna by přetrvala. Ale zvolení Le Pen další francouzskou prezidentkou by mohlo skutečně předznamenat konec evropského projektu.

Ve snaze vyhnout se stupňujícímu politickému napětí v zemi, bylo v Bruselu před několika málo dny povoleno francouzské vládě porušit pravidla EU ohledně rozpočtových deficitů. Skutečnost, že Národní fronta neučinila rozhodující průlom ve víkendových volbách živí nadějí, že probíhající hospodářské oživení dorazilo právě včas, abych stabilizovalo zemi.

Ale nakonec Francie a ostatní členské státy potřebují více než skromné zvýšení růstu k obnovení zdraví politických systémů. Potřebují politiku hlavního proudu, jež bude schopna namalovat přesvědčivý a optimistický obraz budoucnosti. Zda se něco takového skutečně stane realitou se nyní můžeme jen domnívat. 

Newsletter