Snad nejslavnější finanční karikaturou v americké historii je vyobrazení Federálního rezervního systému jako obří chobotnice, která parazituje na životě všech institucí v USA, stejně tak na volném trhu. V reakci na tuto karikaturu se dá říci, že naši předkové byli daleko moudřejší a mnohem vzdělanější než současná generace v otázce nebezpečí, které plyne z centralizovaného monopolního systému, pověřeného tvorbou a distribuci peněz. Současná společnost a ekonomika za to pravděpodobně zaplatí velmi vysokou cenu. Ani někteří současní kritici Fedu si nejsou vědomi toho, že americká centrální banka původně měla daleko méně pravomocí, než má dnes. Mandát, který má nyní je jeden z nejsilnějších a nejdestruktivnějších.
Ve Wall Street Journal byl zveřejněn sloupek, v němž autor tuto transformaci vysvětluje v několika krátkých odstavcích. Zde pár myšlenek z toho, co napsal:
Historie naznačuje, že jediný způsob, jak udržet na uzdě neustále rozpínající se Federální rezervní systém je ukončit peněžní monopol a obnovit možnost použití zlata jako „konkurenční měny“. Legislativní kompromis, který vytvořil Fed v roce 1913, na tisk peněz, nijak neomezený, může škodit jak vládě, tak ekonomice.
Regionálním pobočkám Fedu bylo původně zakázáno kupovat vládní dluh a museli držet 40procentní zlatou rezervu proti dolaru. Navíc, každá z rezervních bank byla povinna vykupovat dolary za zlato za pevně stanovenou cenu v neomezeném množství. V průběhu minulého století byly všechny tyto omezení zrušeny. Dnes má Fed centrálně řízenou rozvahy ve výši 4 bilionů dolarů a je největším účastníkem na americkém trhu vládních dluhopisů. Dolar není vázán na zlato a na IRS je uvalena 28procentní daň z realizovaných zisků, když se jako měna používá zlato .
K největšímu nárůstu moci Fedu došlo v dobách finančního stresu. Federální rezervní banky poprvé financovaly nákup státních dluhopisů v průběhu první světové války. Požadavky na zlaté rezervy se dramaticky snížily a během Velké hospodářské krize došlo k vytvoření měnového výboru centrální banky. Zlatý standart prolomil v roce 1971 prezident Richard Nixon, aby odvrátil hrozící „run“.
Stejná kombinace krize a účelovosti hrála roli v roce 2008. I tehdy vypomohl Fed řadě nebankovních finančních institucí a zahájil masivní expanzi označovanou jako „kvantitativní uvolňování“. Co bude dál? Na konci celého cyklu si Američané uvědomí, že potřebují alternativu k Fedu jako peněžnímu monopolu.
