Politika Federálního rezervního systému patří napříč všemi trhy tradičně k nejsledovanějším. Není tomu tak dávno, co americká centrální banka opustila trend uvolňování, aby tak nastoupila na dráhu pozvolného měnového utahování. Ještě předtím však aplikovala tzv. program kvantitativního uvolňování, který měl prostřednictvím dodatečné likvidity podpořit růst ekonomiky a trhů vůbec. Jak ale tzv. „QE“ ve skutečnosti ovlivnilo americké občany? Na to se zaměřil John Mauldin, finanční expert, komentátor a podle New York Times jeden z nejprodávanějších autorů knižních bestsellerů.
Jeho pohled na Fed? „Jakmile na Spojené státy udeří další recese, Fed se pravděpodobně vrhne do dalšího kola tištění peněz, aby ekonomice ušetřil její trápení. Bohužel, nikde neexistuje důkaz, že poslední experiment s QE ekonomice opravdu pomohl a já si nemyslím, že v tom dalším případě tomu bude jinak,“ přepisuje Mauldinova slova server Business Insider.
Kvantitativní uvolňování tak nebylo podle experta nic jiného, než zbytečné utrácení 4 bilionů dolarů ve prospěch bohatých a na úkor chudých. Všichni ti, co si myslí, že QE opravdu fungovalo, mají pravdu, ovšem pouze v tom smyslu, že pomohlo Wall Street a několika málo procentům nejbohatších Američanů, kteří profitovali z umělého navýšení cen cenných papírů.
Mauldin své tvrzení dokazuje na několika datech. To, že QE běžným Američanům nijak neprospělo, potvrzuje vývoj mediánu reálných příjmů domácností. Od roku 2000, kdy se průměrný příjem pohyboval kolem 56 800 dolarů jsme se postupem času dostali až na 51 939 dolarů, neboli domácnosti zchudly o 8,5 % (viz graf č.1).
V případě čistého jmění jsou na tom Američané rovněž hůře. Medián tohoto ukazatele od roku 1983 do 2007 rapidně vzrostl až na 137 955 dolarů. Poté však nastal propastný pád, který se zastavil až na 82 756 dolarech (viz graf č.2). Hůře je na tom i průměrná hodinová mzda rozdělená podle vzdělání. Od roku 2007 si všechny skupiny bez rozdílu dosaženého vzdělání pohoršily (viz graf č.3).
Kdo se naopak raduje? Přece ti bohatí. I přesto, že příjmy (v tom lepším případě) stagnovaly, reálné náklady zboží a služeb vzrostly více, než údajná míra inflace naznačuje. Náklady na bydlení, utility a regionální daně se podle Mauldina zvýšily výrazně nad úrovně uváděného tempa růstu cen.
Celou situaci pak podtrhuje fakt, že 90 % Američanů příjmy klesly, zatímco 10 % prudce narostly, a to právě díky nízkým úrokovým sazbám a kvantitativnímu uvolňování (viz graf č.4).
Podle Mauldina se tak politika Federálního rezervního systému minula svým cílem. Zatímco její fungování mělo ekonomiku podpořit, podařil se jí přesný opak. V příštích letech je tedy potřeba nastartovat ten „správný“ růst, který by zahrnoval nejen ty nejbohatší, ale především i „běžné“ lidi, kterých je, a vždy bude, naprostá většina.
