Geopolitické tenze v posledních týdnech představují novou úroveň ohrožení novodobé infrastruktury globalizace. Konflikty, ať už skutečné nebo potenciální, na Ukrajině, Blízkém východě i jinde jsou nyní reálným rizikem pro hospodářskou obnovu. Sestřelení malajsijského letadla MH17 v minulém měsíci lze považovat za symbol nuceného ústupu globalizace. Další řada ekonomických sankcí ze strany Evropy a USA a následná odezva z ruské strany v podobě embarga na dovoz potravin právě z těchto zemí staví Rusko čím dál tím více směrem k izolaci. Mezitím, svým způsobem tlumená reakce Spojených států na tyto výzvy oslabuje globální stabilitu a předvídatelnost a podrývá vzájemnou ekonomickou propojenost. V případě, že důvěra v infrastrukturu globalizace ubývá, rázem je i narušen volný pohyb kapitálu, zboží a služeb přes hranice.
Jednou otázkou v souvislosti s globalizací je, zda existuje bod zlomu, ve kterém narušení důvěry způsobuje, že lidé přestávají létat, vyhýbají se obchodům a rozhodnutím, zda investovat do nových strojů a strojních zařízení. Pokud se tak opravdu děje, výsledkem je v ekonomickém žargonu řada negativních poptávkových šoků. Světová ekonomika je v natolik špatném stavu, že se s tím jen těžce vyrovnává. Další otázka se týká politické podpory globalizace. Jak v 19. století, tak i v období před úvěrovou krizí z roku 2007 byl volný obchod podporován hegemonickými mocnostmi, resp. Británií a USA. V dnešním multipolárním světě trpí USA přepětím způsobeným svými vojenskými dobrodružstvími v Iráku a Afghánistánu a americký lid již nepodporuje intervenční zahraniční politiku. Zatímco události v Iráku a Afghánistánu tlačí prezidenta Baracka Obamu k posuzování skromných kroků proti Islámskému státu Irák a Levant (známé jako Isis), jeho zájmem i nadále zůstává stahování vojenských jednotek, čímž minimalizuje mezinárodní vměšování se a zvyšuje soustředěnost na sebe sama. To pochopitelně vede k nejistotě, která potenciálně zvyšuje náklady regionálního konfliktu.
Z toho plyne ponaučení pro všechny, kromě amerických občanů, zejména tedy pro Evropany. To ponaučení je, že parazitování na vojenském rozpočtu USA již nelze považovat za samozřejmost. Evropa bude muset věnovat více vlastních zdrojů k řešení situace nově asertivního Ruska, stejně jako třídění své nadměrné závislosti na ruské energii. Političtí činitelé budou muset čelit těmto výzvám z pozice vysokého zadlužení veřejného sektoru.
Zásadnějším ponaučením, podle Michaela Spence, nositele Nobelovy ceny za ekonomii, je, že hlavní ohrožení momentální prosperity, ta která naléhavě vyžadují mezinárodní spolupráci, jsou vedlejší účinky regionálních konfliktů a konkurenční nároky na sféry vlivu. Největší překážkou růstu je však ale ztráta důvěry v systémy, jež se zasloužily o rostoucí globální provázanost. To je samo o sobě silné prohlášení. Není však pochyb, že právě geopolitika nás přivádí, přinejmenším, na tenké ekonomické ledy.
