Vyhlášení řeckého referenda – „greferenda“ – o dalším pokračování úsporných opatření je pro věřitele studenou sprchou. Nemělo by být. Vždyť principálně jde o akt ryzí demokracie. Nechť rozhodne lid. Lze souhlasit s ministrem financí Janisem Varufakisem, který říká, že k tak zásadnímu rozhodnutí je třeba přikývnutí od více než padesáti procent řecké populace. Proto referendum. Na druhou stranu, situace je tak komplikovaná – a s přehršlí potenciálních nezamýšlených důsledků ať už ve variantě „ano“ nebo ve variantě „ne“ –, že lze objektivně rozhodnout jen stěží.
Konec záchrany Řeků. Na stole budoucnost eurozóny
Ve své podstatě se tak v Řecku řeší zcela fundamentální otázka: dokáží principy demokracie obstát ve stále složitějším a komplexním světě? K demokracii vždy bude patřit i více emocionality či subjektivity (a, ano, i neinformovanosti) než k technokracii, kterou v tomto případě symbolizuje strana věřitelů. Fundamentálně jde tedy o test, zda technokratický koncept správy věcí veřejných dokáže obstát ve vyhrocené společenské situaci, do níž prostě chtě nechtě vstupují i emoce, neinformovanost a neodbornost.
Hrozí chaos
Dlouho se zdálo, že se technokratem stane nakonec i sám řecký premiér Alexis Tsipras. Volby vyhrál s těžko splnitelným slibem: zmírní úsporná opatření a zároveň zemi udrží v eurozóně. Po pěti měsících jednání mu došlo, že královna Koloběžka I. z něj opravdu nikdy nebude. Uvědomil si, že nejspíše může mít to, nebo ono, ale ne oboje najednou. Odmítl se však stát technokratem. Technokrat by nakonec kývl na dohodu s věřiteli, byť by to mělo být za minutu dvanáct. Tsipras, zdá se, volí demokracii, ne technokracii. Se vším, co k tomu patří. Hlavně však s rizikem, že zemi uvrhne do ještě hlubšího ekonomického chaosu, který jej dost možná smete. Na druhou stranu, vždy bude moci říkat, že rozhodl lid, ne on. Historii píší vítězové. To oni určí, zda bude Tsiprasův akt vyhlášení referenda interpretován jako slabošství, skrývání se za vůli lidu, spíše však za emocionalitu a subjektivitu tohoto lidu, nebo jako odvážné následování demokratických principů v pohnuté době. Ať tak či onak, je zjevné, že se v těchto přelomových dnech píší dějiny.
Referendum bude takřka jisté poznamenáno vysoce napjatou ekonomickou situací země, spojenou dost možná s runy na banky, frontami u bankomatů a dalšími jevy, které rozhodně nevytvářejí podhoubí rozvážnému přemítání nad tak zásadní věci, jakou ve svém důsledku je setrvání v eurozóně. Je třeba také uvážit, že Řekové nemají – na rozdíl třeba od Švýcarů – s institucí referenda prakticky žádnou zkušenost, neboť poslední takový plebiscit se v zemi uskutečnil v polovině 70. let. To na rozvážnosti také nepřidá.
Varianta „ano“
Řekněme, že řecký lid vyjádří své „ano“ návrhu věřitelů. To je momentálně ta méně pravděpodobná varianta. Tsipras, Varufakis a spol. by v takovém případě přistoupili na dohodu s věřiteli. Otázka by však vyvstala nad jejich dalším politickým osudem. Umlčeli by sice potenciální vnitrostranické kritiky umírněného postoje, protože by mohli deklarovat, že jen plní vůli lidu. Důvěra mezi řeckou a věřitelskou stranu však bude trvale pošramocena. Dost pravděpodobně se navíc Řecko dostane do situace, kdy bude muset s věřiteli opět náročně vyjednávat. Už třeba jen proto, že uplynulých pět měsíců nejistoty a nekonečných negociací dále snížilo makroekonomickou kondici tamní ekonomiky. To samozřejmě prodražuje ekonomickou záchranu Řecka.
Tsipras a Varufakis však ztratí nejen důvěru věřitelů, ale i kredibilitu – všichni budou vědět, že plní vůli lidu, nikoli vůli svoji vlastní. To je přece kontradikcí ryzí demokracie. Ryzí demokracie spočívá v tom, že politik nabízí program, jemuž sám věří a stojí za ním, a buď pro něj ve volbách získá podporu dostatečné části elektorátu, nebo ne – a pokud ne, politikem být přestává. Pokud Řekové řeknou v referendu „ano“ dohodě s věřiteli, říkají vlastně zároveň „ne“ Tsiprasovi, Varufakisovi a spol. (Existuje také možnost, že věřitelé ještě před referendem couvnou, navrhnou podmínky, se kterými se řecká strana ztotožní, a Tsipras, Varufakis se s odpovědí „ano“ řeckého lidu ztotožní. Tato varianta však zatím patří k těm nepravděpodobným.)
Řekové vyhlásili referendum. Chtějí slyšet NE věřitelům
Varianta „ne“
Co když ale v referendu získá navrch odpověď „ne“ dohodě s věřiteli? Ať se to Řekům líbí nebo ne, bude jejich osud v takovém případě ještě více záviset na krocích věřitelů. Ti v zásadě budou mít na výběr ze dvou postupů, „holubičího“, a „jestřábího“. Přes současná poměrně ostrá slova je pravděpodobnější postup „holubičí“. Ten spočívá v tom, že věřitelské instituce nakonec nenechají Řecko úplně ne holičkách. Evropská centrální banka tak například dále bude držet nad vodou řecký bankovní sektor. Věřitele k tomu mohou přimět třeba i geostrategické ohledy, uvědomění si, že Řecko by se v případě totálního ekonomického rozvratu mohlo stát nevypočitatelným jazýčkem na vahách geopolitické šachovnice. To vše v době vyhroceného napětí na Blízkém východě, kam to není z Řecka tak úplně nejdále. Tsipras, Varufakis a spol. – a s nimi většina řecké populace – se tak ocitnou ve zvláštní situaci. Pomoc věřitelů odmítli, a přesto ji vlastně mají. To nakonec vyústí jen v další tenze, které navíc umocní již nyní snížená důvěra mezi Řeckem a věřiteli. Tento scénář tedy není dlouhodobě udržitelný.
Pokud se věřitelé zachovají jako „jestřáb“ a nechají Řeky ve štychu, půjde v podstatě o grexit. Nezapomeňme, že země vlastně zbankrotovala vyhlášením referenda. Teď už se nehraje o to, zda bankrot ano, či ne, ale o to, zda setrvání v eurozóně ano, či ne. Ministr Varufakis naznačuje, že cosi jako odchod z eurozóny není možný. To je pravda. Nic jako členství v eurozóně právně neexistuje. Jsou jen země platící eurem a země, které eurem neplatí. Pokud však věřitelé zařadí „jestřábí“ strategii a Evropská centrální banka tak například přestane zemi dodávat záchranné finanční prostředky, zkolabuje řecký bankovní sektor a Aténám nezbude nic jiného než začít tisknout svoji vlastní měnu, třeba „novou drachmu“. Tisknutí vlastní měny by „odchodem z eurozóny“ de facto bylo.
Dvě rozuzlení
Právně existuje pouze „vystoupení z Evropské unie“. Aby si tedy Řecko mohlo na svém území legálně tisknout vlastní měnu, muselo by formálně vystoupit z Evropské unie. Mohlo by do ní okamžitě podat opět přihlášku a vstoupit s podobným statusem, jaký má třeba ČR, tedy členská země EU, která však neplatí eurem. To vše by se však nemohlo odehrát „přes noc“. Země by se tak minimálně na nějaký čas opravdu stala bezprizorním státem na geopolitické šachovnici.
Sečteno, podtrženo, pokud věřitelé ještě před referendem významně necouvnou a nezmírní své požadavky, existují v zásadě dvě rozuzlení současné nepřehledné situace. Buď bude nakonec Tsiprasova vláda smetena a nahrazena nějakou technokratickou garniturou, která přistoupí na stávající podmínky věřitelů. Nebo – a to platí i v případě, že Tsiprasova vláda bude nahrazena politiky, kteří opět nebudou vstřícní dohodě s věřiteli – bude Řecko nakonec nuceno přestat užívat euro. Zhuštěně řečeno, buď padne Tsipras, nebo padne eurozóna ve své současné podobě.
