Je to otázka za milion, hotový hlavolam. Jak nastartovat ekonomický růst v zemi, kterou stíhá takřka čtvrtstoletí trvající hospodářská stagnace? To už snad i legendární „Ježek v kleci“ má snazší řešení. Zatímco však k jeho nalezení je třeba pětice Rychlých šípů, k rozuzlení hlavolamu stagnace – japonské stagnace, abychom byli konkrétní – mají postačit šípy tři. Z tolika totiž sestává „abenomika“, čili soubor ekonomických opatření, jež mají vytáhnout Japonsko z nepříjemně táhlé stagnace, kterou by nikomu nepřálo snad ani Bratrstvo kočičí pracky.
Včerejší data jakoby potvrzovala, že japonský premiér Šinzó Abe – duchovní otec abenomiky – hlavolam vyřešil. Po sedmnácti měsících v čele vlády. Hrubý domácí produkt třetí největší světové ekonomiky totiž v prvním čtvrtletí letošního roku v celoročním přepočtu výrazně poskočil, o 5,9 procenta. Jakoby opravdu mělo stačit masivně kvantitativně uvolňovat, a ekonomika té které země začne vzkvétat. Uvažme totiž, že japonská nekonvenční monetární stimulace – „první šíp“ abenomiky – je v přepočtu na HDP masivnější než kvantitativní uvolňování, které probíhá ve Spojených státech. Uvažme ovšem také to, že růst v prvním čtvrtletí byl do značné míry existencí „druhého šípu“ abenomiky, čili opatřeními ve fiskální oblasti. Abeho vláda totiž počínaje 1. dubnem zvýšila daň z obratu (jde o první zvýšení významné daně v zemi za posledních 17 let), čímž podnítila změnu časování spotřebních výdajů jednotlivců. To zase vedlo firmy ke zvýšení výroby, dodatečnému zaměstnávání a navýšení přesčasových příplatků.
Navzdory příznivým makroekonomickým datům však kursy japonských akcií letos padají. Nejen proto, že investoři vědí, že růst způsobený změnou časování je jednorázový a bude vykoupen propadem v dalším čtvrtletí. Hlavní příčinou je fakt, že Abe se ne a ne naplno rozhoupat k vystřelení „třetího šípu“, dlouhodobě nejpodstatnějšího, jímž jsou strukturální reformy japonské ekonomiky. Jako kdyby Rychlým šípům trvale chyběl Mirek Dušín.
Zdráhání s vystřelením „třetího šípu“ je však symptomatické pro celou řadu dalších ekonomik, svým způsobem i pro Českou republiku. Z hlediska vrcholného politika, případně vrchního centrálního bankéře – ať už je to Abe nebo Sobotka, Kuroda nebo Singer –, je jednodušší fiskálně nebo monetárně stimulovat, ještě i hýbat s daňovými sazbami, než strukturálně reformovat. Jako kdyby snad takový guvernér Singer mohl absentujícího Mirka Dušína plnohodnotně a natrvalo zastoupit.
Jenže bez strukturálních reforem – jež zpravidla zabolí podstatnou část voličstva – nelze danou ekonomiku navést na dlouhodobě udržitelnou růstovou trajektorii. Proto japonské akcie letos padají – po jejich citelném růstu v loňském roce, kdy ještě investoři věřili v Abeho plné odhodlání vystřelit i onen „třetí šíp“. Japonská zkušenost mimochodem ukazuje, jak ošemetné je toulec nevyprázdnit. „První šíp“ – monetární stimulace – podnítil v souladu s předpokladem inflaci. Ta však v kombinaci s přetrváváním nereformovaného trhu práce a související nedostatečné produktivity práce (onen nevystřelený „třetí šíp“) způsobuje, že ceny rostou rychleji než mzdy, pročež reálný příjem řadového zaměstnance stagnuje, ba mírně klesá. V důsledku zmíněného navýšení daně z obratu (o tři procentní body na osm procent) pravděpodobně dojde k dalšímu snížení reálné výše zaměstnaneckého příjmu, což následně podváže spotřební výdaje Japonců a možná tedy i Japonsko přivede zpět do stagnace.
Politici řady zemí tudíž otálejí s vystřelením „třetího šípu“, zatímco se je snaží suplovat příslušné centrální banky, které aktivisticky usilují danou ekonomiku oživit nekonvenčními měnověpolitickými zásahy typu kvantitativního uvolňování či alespoň – jako v ČR – intervencí za oslabení měny. Důvodem je i upřednostňovaná teoretická koncepce. Navzdory dvojímu selhání keynesovských doktrín (zjednodušeně: utrácení peněz za účelem utrácení peněz), a sice ve 30. letech a pak v 70. letech, během stagflace (kombinace mdlého hospodářského růstu s výraznou inflací), dostaly tyto přednost potřetí, coby recept na léčbu finanční krize vrcholící v letech 2008 a 2009. Selhaly potřetí. I když přesvědčení keynesovci jako Paul Krugman budou tvrdit, že je to tím, že stimulační výdaje nebyly dost vysoké (jak je řečeno, v Japonsku nabývá monetární stimulace ještě masivnějšího objemu než v USA, a přesto je zjevné, že sama o sobě stačit nebude).
Ve skutečnosti je hlavní problém v tom, že přednost nedostaly jiné ekonomické doktríny, pro politiky méně atraktivní, třeba takzvaná ekonomie nabídkové strany. Její stoupenci hlásají, že zvyšování daní, nestabilita daňového prostředí či růst regulatorní zátěže vytvářejí nepříznivé klima na nabídkové straně ekonomiky. Firmy například nejsou v nejistém prostředí s to dobře kalkulovat své budoucí náklady, přičemž zároveň mohou směle předpokládat třeba to, že vládní stimul provedený dnes se promítne do zvýšení daní zítra. Keynesovská fiskální opatření však navzdory svému třetímu fatálnímu selhání nebyla nahrazena jinou doktrínou, nýbrž jsou dnes suplována jen jinou formou stimulů – výdajové stimuly byly ve velké míře vystřídány těmi měnověpolitickými.
Nejsou to tedy vlastně už primárně vlády, nýbrž centrální banky, které se snaží nastartovat ekonomiku. Jenže stále se odhlíží od „jádra pudla“, tedy od strukturálních nedostatků – konkrétně v ČR, případně v Evropské unii, v podobě přebujelé regulatorní zátěže, poměrně vysokých daní a drahé práce, nestabilního daňového prostředí, neúměrného veřejného zadlužení atp. Tyto nedostatky, působící na nabídkové straně mnohdy velmi ničivě, se následně přelévají do slabší agregátní poptávky, jelikož regulatorně zatížené a celkově znejistělé firmy se pochopitelně zdráhají zaměstnávat a investovat. To ve spotřebitelích zpětně vyvolává obavy z budoucnosti, zejména ze ztráty zaměstnání – a pocit, že musí šetřit stůj co stůj.
Dokud nebudou odstraněny strukturální nedostatky, jež dusí stranu nabídky, dokud nebude vystřelen „třetí šíp“, nemůže být žádné měnověpolitické opatření centrální banky, intervenci České národní banky či mohutné kvantitativní uvolňování Bank of Japan nevyjímaje, dlouhodobě úspěšné. Ví se, jak ježka z klece vyndat, problém tkví v tom, že k tomu chybí potřebná odvaha. V Japonsku, u nás i mnohde jinde.
