HDP jako měřítko růstu bohatství. Je to správně?

V duchu ekonomie rakouské školy se dá ukazatel hrubého domácího produktu (HDP) popsat plus mínus jako jeden velký, hloupý a nesmyslný makroekonomický agregát, spočítaný z dalších podobně nesmyslných makroekonomických agregátu, který nic neříká a jeho počítání ještě ke všemu stojí spoustu peněz. Ale když už ho tedy počítáme, dokážeme alespoň jednotlivým komponentám přiřadit správná znaménka?

HDP je základním národohospodářským ukazatelem, který je pro popis stavu ekonomiky standardně vnímán jako klíčový. Absolutní HDP slouží k vyjádření výkonnosti dané ekonomiky, HDP na obyvatele pak k vyjádření ekonomické úrovně tamního obyvatelstva. Jeho hodnota se často popisuje jako přírůstek bohatství – snaží se totiž o shrnutí všech nových hodnot, které se v dané zemi za daný čas vyrobily. A pokud tedy HDP měří růst bohatství společnosti, pak by logicky mělo platit, že čím vyšší HDP, tím lépe. Podle některých ovšem první tvrzení neplatí. A podle některých ani to druhé.

Tvrdá data vs. měkké hodnoty

Co HDP obsahuje nebo by měl obsahovat? Definičně jde o sumu hodnot všech finálních statků a služeb vyrobených za dané období na daném území. Obvykle je však upozorňováno na to, že ve skutečnosti nedokáže všechny nové hodnoty postihnout – například ty, co vznikají v šedé ekonomice, adekvátně ocenit – například kvůli změnám kvality zboží, a ani změřit – metody měření zkrátka nejsou dokonalé.

Další kritiky tvrdí, že i kdyby výše jmenované technické problémy byly vyřešeny, ukazatel HDP stále nemůže plně vyjadřovat přírůstek bohatství, jelikož vedle statků a služeb existuje i spousta dalších faktorů, které říkají, jak společnost bohatne. A tak vznikl například index lidského rozvoje (HDI), který kromě HDP, vyjadřujícího ekonomickou úroveň, bere v potaz také vzdělání a střední délku života.

Stát jako parazit

Jestliže tvůrci HDI se domnívali, že na to, aby mohl ukazatel HDP měřit přírůstek bohatství, v něm některé komponenty chybí, z pohledu Murraye N. Rothbarda, ekonoma rakouské školy, v něm zase naopak něco přebývá. Podle základní makroekonomické identity spočítáme HDP takto: C + I + G + NX, tedy jako součet spotřeby domácností, hrubých investic, vládních výdajů a čistého exportu. Rothbard rozhodně nebyl fanouškem makroekonomických agregátů, ba právě naopak jejich používání otevřeně kritizoval. Pokud by ovšem někdo i přes zjevnou nesmyslnost takového konceptu chtěl tímto způsobem nějaký produkt počítat, pak je s položkou vládních výdajů v oné rovnici rozhodně něco v nepořádku.

Pokud rakouská škola mluví o státu, pak převážně jako o vetřelci, který parazituje na produktivních činnostech jednotlivců. Když pomineme to, že podle rakouské ekonomie je nemožné objektivně ohodnotit víceméně cokoliv, v případě hodnocení produktu, který vytváří veřejný sektor, se tak v tomto ohledu dějí vůbec nejpříšernější věci. Všechny prostředky, které stát sebere produktivním jednotlivcům na daních a následně rozhází za nesmysly, jsou totiž brány jako státní příspěvek k produktu, ačkoliv není vůbec zřejmé, proč by ony nesmysly měly takovou nebo vůbec nějakou hodnotu mít. Jestli nějakou hodnotu mají, pak jistě menší než kolik za ně bylo zaplaceno, jelikož výdaje státu jsou nevyhnutelně méně efektivní než výdaje soukromého sektoru.

Zbylý soukromý produkt

Rothbard tedy v jedné ze svých knih (1.), která zmiňované parazitování podrobně rozebírá, prezentoval jakž takž použitelný statistický ukazatel vytvořeného produktu, který by vycházel z národního produktu, ovšem na rozdíl od něj by náležitě zohlednil škody páchané veřejným sektorem. Abychom se k němu dostali, prvním krokem je odečíst od čistého národní produktu (net national product – NNP) důchody plynoucí z vlády a státních podniků, tedy mzdy státních úředníků, včetně těch, kteří pracují ve státních podnicích. Tím vzniká čistý soukromý produkt (net private product – NPP).

Co po čistém soukromém produktu společnosti ovšem skutečně zůstane, je veličina nesoucí smutný název zbylý soukromý produkt (private product remaining – PPR), který vznikne tak, že od čistého soukromého produktu odečteme ještě škody napáchané vládou. Mezi ty patří vládní nákupy od soukromých firem, nákupy státních podniků od soukromých firem a transferové platby. Rozdíl čistého národního produktu a zbylého soukromého produktu pak přibližně udává celkovou výši parazitismu v ekonomice.

Ekonomický růst – dobře, nebo špatně?

Rothbard se v tomto případě sice zabýval národním produktem, je ovšem jasné, že v případě domácího produktu by analýza dopadla podobně. Pokud se na věc podíváme tímto způsobem, nemusí pak vždy platit, že čím vyšší HDP, tím vyšší bohatství společnosti. Pokud ekonomika vykazuje růst, který se dnes měří jako meziroční změna reálného HDP, může to znamenat, že se rozvíjí soukromé produktivní aktivity, ale také to, že roste státní parazitismus.

Nejspíš ne náhodou se jedná o stejného ekonoma, který napsal: „Ekonomové vpašovali… do své vědy etický soud, který není analyzován, jako kdyby byl zcela zřejmý. Proč by měl být ekonomický růst nejvyšší hodnotou, o kterou bychom měli usilovat?“ (2.) Tento citát zároveň demonstruje Rothbardův záměr vytvářet wertfrei ekonomickou analýzu, tedy hodnotově neutrální ekonomii. Žádná ekonomie zaměřená na člověka a zvyšování jeho bohatství, blahobytu či snad neporušování jeho práv ovšem nemůže být úplně wertfrei. Rothbardova úplně wertfrei ekonomie tak na státní parazitismus snad jen poukazuje, aniž by o něm tvrdila, že je špatný. Anebo už slovo parazitismus není úplně wertfrei?

 

  1. Rothbard, Murray Newton. Ekonomie státních zásahů. Praha: Liberální institut, 2001. 464 s. ISBN 80-86389-10-3.
  2. Rothbard, Murray Newton. Zásady ekonomie: od lidského jednání k harmonii trhů, s. 675. Praha: Liberální institut, 2005. xxvii, 755 s. ISBN 80-86389-27-8.

 

Newsletter