Evropské výnosy rostou, americké o něco rychleji. Dolar si proti euru drží zisky kolem hranice 1,1700 EURUSD. Rizikovější měny jsou pod tlakem rostoucích amerických tržních sazeb. Koruna se obchoduje v lehké ztrátě těsně pod 25,45 za euro.

Hledání českého daňového kompromisu

Zdroj: Depositphotos

Posledních několik týdnů se změna daně z příjmu fyzických osob stala ekonomickým tématem číslo jedna. Pravděpodobně každý slyšel, že zrušením superhrubé mzdy jako základu daně v podobě, jakou předložil Andrej Babiš, vybere stát o přibližně 85 miliard korun méně. A aby to nebylo málo, tak se v Poslanecké sněmovně k pozměňovacímu návrhu Andreje Babiše přidal ještě pozměňovací návrh Mikuláše Ferjenčíka, který zvyšuje slevu na poplatníka o téměř 10 tisíc korun ročně. Mnohem méně se však mluví o tom, jak vůbec současný systém daní a odvodů funguje a jaké změny jednotlivé návrhy přinesou.

Navzdory rovné daňové sazbě 15 % ze superhrubé mzdy je současný daňový systém povětšinou progresivní. Čím vyšší je vaše hrubá mzda, tím vyšší je podíl odvodů (daň z příjmu, ale i zdravotní a sociální pojištění hrazené zaměstnancem i zaměstnavatelem) na nákladech práce. Neplatí to však úplně bez výjimky. Slevy, daňové bonusy a limity na minimální a maximální pojištění situaci mohou lokálně komplikovat a ve výjimečných případech způsobit regresivitu.

Progresivita daňového systému je způsobena daňovými slevami. Pro jednoduchost řekněme, že existuje jen sleva na poplatníka, tj. od částky, kterou by měl odvést na dani z příjmu, odečte slevu na poplatníka. Jelikož jde o stejnou částku pro všechny daňové poplatníky, tak si ti nízkopříjmoví snižují odvedené daně o procentuálně ke svému příjmu vyšší částku než vysokopříjmoví jedinci. A tím vzniká progresivita, která, nutno poznamenat, není – v mezinárodním srovnání – nijak dramatická.

Na dani z příjmu fyzických osob vybere stát přibližně 200 miliard korun ročně. Roční ztráta 85 miliard (v případě návrhu Andreje Babiše) či dokonce 135 miliard (návrhy přijaté Poslaneckou sněmovnou) znamenají naprosto zásadní propad v inkasu daně z příjmu fyzických osob. Pro mnohé může být překvapením, že snížení z efektivních 20,1 % na 15 % z hrubé mzdy vede k propadu inkasa o 40 %. Stejně jako u otázky progresivity za vysvětlením stojí daňové slevy.

Častá kritika návrhu Andreje Babiše, která částečně platí i pro návrhy schválené Poslaneckou sněmovnou, je, že disproporčně pomáhá vysokopříjmovým skupinám zaměstnanců. V absolutním srovnání je efekt přirozeně vyšší pro vysokopříjmové. Stačí základní matematika na rozmyšlení, že 5 % ze 100 tisíc korun je více než 5 % z 20 tisíc korun. Co však nemusí být na první pohled vidět, je, že vysokopříjmová skupina je návrhem zvýhodněna i v relativním měřítku. Například pro 20 % nejvýdělečnějších zaměstnanců návrh snižuje průměrný podíl všech odvodů na nákladech práce o 3,8 procentního bodu, zatímco pro 20 % nejméně výdělečných pouze o 1,4 procentního bodu. Přijetí tohoto návrhu tak snižuje existující míru progrese.

Nízkopříjmovým nelze snížit daň, protože již teď žádnou neplatí. Nižší pokles zdanění u skupiny nízkopříjmových zaměstnanců je způsoben tím, že je mezi nimi vysoký poměr těch, kteří již dnes – díky slevám na daních – platí nulovou nebo velmi malou daň z příjmů. A protože daňový systém neumožňuje negativní daň způsobenou slevou na poplatníka, zrušení superhrubé mzdy se jich (významně) nedotkne.

I tak nízkopříjmoví odvádí značné odvody. Navzdory nulové dani z příjmu odvádí nízkopříjmoví poplatníci vysoké zdravotní a sociální odvody, které představují významné zatížení ceny práce. Celkově tak nízkopříjmoví platí významně vyšší odvody, než je běžné například v Německu.

Nízkopříjmoví v daňovém systému nejsou jen lidé s minimální mzdou. Daňový systém je nastaven na roční výdělky: sleva na poplatníka je roční, vyšší mezní daň je od 48násobku průměrné měsíční mzdy, nárok na bonus za děti má poplatník pouze za rok, kdy vydělal více než 6 minimálních mezd, atd. Roční nastavení znamená, že v mnoha směrech jsou jako „nízkopříjmoví“ jedinci daňovým systémem vnímáni i lidé, kteří pracovali jen několik měsíců v roce nebo pracovali na zkrácený úvazek. A takových lidí není každý rok vůbec málo. Kromě lidí pracujících na částečný úvazek jde například o lidi, kteří v průběhu roku nastoupili nebo ukončili rodičovskou dovolenou, dokončili studia nebo nastoupili do starobního důchodu. Důležitou skupinou jsou i lidé, kteří byli po dobu několika měsíců nezaměstnaní.

Hledání daňového kompromisu je komplikované. Najít návrh či návrhy, které budou přijatelné pro většinu stran, je složité. Zrušení superhrubé mzdy jako základu daně bez zvýšení daňových sazeb znamená ztrátu 40 % inkasa z DPFO. Zvýšit daňové sazby jako kompenzaci se nikomu nechce, protože by tím došlo ke zvýšení daňové povinnosti OSVČ. Zásadní rozdíl je i v přístupu ANO a ODS. Zatímco vládní strana – alespoň mediálně – působí, že reforma má konkrétní cíl, a to dočasně snížit zdanění zaměstnanců a zvýšil spotřebu domácností (zrušení superhrubé mzdy je tedy jen nástroj, který lze nahradit například vyšší slevou na poplatníka), pro ODS je zrušení superhrubé mzdy dlouhodobý cíl bez ohledu na okolnosti, což dále zmenšuje již tak omezený prostor pro alternativní řešení. Senát tak nečeká lehké vyjednávání…

Text je založen na výstupech IDEA k nalezení zde.

 

 

Newsletter