Ačkoli se může zdát, že premiérové Matteo Renzi a Mariano Rajoy postrádají jasnou vizi pro budoucí politický vývoj, hospodářské ukazatele obou zemí jsou čitelnější. Itálie a Španělsko drží pozici třetí a čtvrté největší ekonomiky v eurozóně, přes to jsou jejich cesty z recese po finanční krizi rozdílné. A jsou pro to důvody. Včasný úklid bankovního sektoru a prasknutí realitní bubliny ruku v ruce s reformami s cílem zvýšit konkurenceschopnost způsobilo, že Španělsko předčilo Itálii, která se dlouhodobě potýká s růstovou stagnací.
„Pro Španělsko, které je někdy považované za kuriózní periferii nicméně problémy v bankovním sektoru již pominuly a země se těší stabilnímu růstu,“ říká pro Bloomberg poradce Mark Downing z londýnské BlueBay Asset Management, která spravuje okolo 55 miliard euro v italských a španělských dluhopisech. Naproti tomu „Itálie zůstává zahlcena vysokým státním deficitem, historicky slabým růstem HDP a přetrvávajícími potížemi v bankovní sféře,“ dodává.
Nobelista: Itálie opustí eurozónu. Po ní budou následovat další
Nesplacené úvěry zatěžují rozvahy italských bankovních domů, což ve výsledku ohrožuje finanční stabilitu nutnou pro zotavení tamější ekonomiky. Od Renziho nástupu v roce 2012 do premiérského úřadu se země překotně snaží o modernizaci. Liberalizace trhu práce i pokus zefektivnit těžkopádný úřednický aparát se ale doposud nestačily projevit. Nadcházející prosincové ústavní referendum může ohrozit Renziho setrvání ve funkci, pokud vláda vysloví premiérovi nedůvěru. Následky by tak dál narušily již nestabilní situaci.
Pro porovnání Rajoyova vláda ve Španělsku těží z řady úsporných opatření zavedených relativně brzy po krizi. Jedním z kontroverzních příkladů je reforma pracovního trhu z roku 2012, která zjednodušuje propouštění zaměstnanců. Jako nejdůležitější krok se považuje včasný zásah sanace tamních bank a to státní injekcí ve výši 41 miliard euro. Následně se tak snížil počet selhávajících úvěrů. Důvěru investorů popohání nárůst objemu španělského exportu i oživení investic a spotřeba domácností. Ale i Španělsko čelí výzvám: drakonickému veřejnému dluhu sekunduje druhá nejvyšší nezaměstnanost v EU, a to v dlouhodobém horizontu nejsou dobré výhledy.
