Americké burzy mají ze sebou šestileté stoupání na absolutní historický vrchol. Za starých časů, když ještě výkonnost kapitálových trhů dobře odrážela stav celé ekonomiky, by to byl i důvod k absolutní radosti. Jenže k takové náladě má nyní nejsilnější hospodářství světa pořád dost daleko. Žijeme v nových časech, v době historicky bezprecedentních nekonvenčních zásahů centrální bank, pochopitelně v čele s tou americkou.
Brzy tomu také bude šest let od chvíle, kdy centrální banka Spojených států spustila první vlnu kvantitativního uvolňování, masivního programu poskytování likvidity ekonomickému systému. Úvodní vlnu následovaly další dvě, z nichž ta druhá už to má „za pár“. Podle všeho skončí letos v říjnu.
„Hezky vymyšlené“
Když v listopadu 2010 ohlašoval tehdejší šéf americké centrální banky Ben Bernanke vlnu druhou, jasně deklaroval, že banka svým opatřením zamýšlí povzbudit hospodářský růst jak prostřednictvím nízkých úvěrových nákladů, tak skrze vyšší ceny akcií. Idea byla prostě taková, že vyšší ceny akcií způsobí růst kapitálových příjmů akcionářů – zpravidla tedy spíše bohatším lidem –, kteří tudíž dále zbohatnou. Přitom ovšem část z tohoto jejich nově nabytého bohatství „prokape“ skrze všechny společenské vrstvy až k nejchudším. K těm, kteří nemají vlastně ani běžné úspory, natož aby se těšili z kapitálových příjmů třeba v podobně dividend.
Injekce americké centrální banky zkrátka měla primárně zvýšit příjmy určité skupině obyvatelstva, „kapitalistům“, kteří by pak v optimismu z nově nabytého bohatství dychtivě investovali, inovovali a zaměstnávali „pracující“. Čímž by se celá ekonomika postavila na nohy. A v dobré kondici by se nacházely nejen burzy, nýbrž i reálná ekonomika – fabriky, provozovny, podnikatelé. Tu by pak dále už v dobré kondici nemuselo udržovat – „nouzově“ – kvantitativní uvolňování, nýbrž – „přirozeně“ – silná poptávka všech vrstev společnosti. Centrální bankéři to měli „hezky vymyšlené“.
Avšak v jedné zásadní věci se přepočítali. Podnikům a firmám jde v konečném důsledku o zisk. Nikoli o výrobu samotnou. Výroba konkurenceschopných produktů je pouze prostředkem, jak zisku dosáhnout. Když budou podniky a firmy disponovat jinou, třeba i jistější možností, jak být ziskoví, vyhýbat se jí rozhodně nebudou.
V prostředí nízkých úrokových sazeb a nízkých nákladů úvěru, které svými zásahy připravila centrální banka, firmy a podniky vskutku investovaly. Nikoli však v reálné ekonomice, nýbrž ve finanční sféře. Záhy jim došlo, že injekce, které americká centrální banka poskytuje za účelem podpoření růstu cen akcií, zřejmě opravdu způsobí růst cen akcií. Proč tedy hledat zhodnocení prostředků jinde, v té vždy poněkud nevyzpytatelné reálné ekonomice, když kvantitativní uvolňování vlastně zaručovalo celkem jistý, „bezpracný“ výnos. Jedna plus jedna jsou dvě: když Bernanke řekl, že si přeje vyšší ceny akcií, a když má k tomu navíc pod kontrolou tiskárnu světové rezervní měny číslo jedna, bylo zřejmé, že svého cíle i dosáhne.
Zlomek zisků na investice
Jedním ze způsobů, jak se mohou firmy a podniky svézt na vlně předpokládaného růstu akciového trhu, iniciovaného centrální banku, je zpětný odkup vlastních akcií. V prostředí velmi nízkých úrokových sazeb si zkrátka daná firma výhodně půjčí a získané prostředky investuje do svých akcií, čímž zvýší jejich cenu. Jistotu, že se akciový trh nepropadne, přitom čerpá z jasně deklarovaného úmyslu centrální banky zajistit vyšší ceny akcií. Daná firma tedy dosahuje celkem jistého výnosu a navíc podporuje ceny vlastních akcií a tedy hodnotu ukazatele zisk na (volně obchodovanou) akcii.
Celkem 449 amerických společností, které jsou součástí burzovního indexu Standard & Poor’s 500 a byly veřejně obchodovány v letech 2003 až 2012, směřovalo v daném období 54 procent svých zisků – celkem 2,4 bilionu dolarů – právě na zpětný odkup vlastních akcií. Dalších 37 procent zisků rozdělily ve formě dividend. Na investice v reálné ekonomice tedy těmto vedoucím firmám amerického hospodářství – namátkou jde o ExxonMobil, Hewlett-Packard, Microsoft, Intel či Cisco – zbyl jenom zlomek celkového objemu zisků.
Z rozdělování zisků v rámci finanční sféry – ať už prostřednictvím zpětných odkupů či výplaty dividend – těží nejbohatší vrstvy. Zdrojem jejich bohatství jsou totiž z valné části kapitálové příjmy. Managementy firem pochopitelně mívají na zpětných odkupech také značný zájem, neboť jejich finanční kompenzace je navázaná na výkon akcií příslušené společnosti. Čím vyšší kursy akcií, tím více si vrcholní manažeři odnesou domů. Uvažování „co je doma, to se počítá“ upozaďuje dlouhodobé ohledy na rozvoj firmy či podniku. Prostředí, které svými nekonvenčními zásahy vytváří centrální banka, je takovému uvažování živnou půdou – například tempo zpětných odkupů akcií viditelně zrychluje tehdy, když zrovna centrální banka „kvantitativně uvolňuje“. Žádný div, že kompenzace vrcholných manažerů amerických společností se od poloviny 90. let – kdy už byla označována za přemrštěnou – dále zdvoj-, či dokonce ztrojnásobila.
Osudová chyba
Přesun finančních prostředků z reálné ekonomiky do finanční sféry a na účty „horních deseti tisíc“ má neblahé následky. Při absenci investic do reálné ekonomiky se snižuje výrobní kapacita firem a podniků, redukuje se i kapacita k zaměstnávání. Celková poptávka v ekonomice tedy chřadne. Na to centrální banka reaguje dalším zásahem typu kvantitativního uvolňování. To ale v důsledku jen opět nahání nově vytvořené prostředky na účty nejbohatších, zatímco zbytek ekonomiky upadá.
Proč to tedy centrální banka činí? Protože až do posledního ekonomického útlumu, jenž nastal v roce 2001, to zabíralo. Nová likvidita ještě tehdy byla s to povzbudit obecnou ekonomickou aktivitu a nastartovat investiční činnost a proces zaměstnávání.
Rozdíl je nyní v tom, že v rámci léčby finanční krize americká centrální banka poprvé jasně – až příliš jasně – deklarovala, že usiluje o vyšší ceny akcií. Tím dala firmám a podnikům bezprecedentní míru jistoty, že se jim vyplatí spíše neproduktivně honit krátkodobé výnosy ve finanční sféře než dlouhodobě investovat v reálné ekonomice, a podněcovat tak růst produktivity a zaměstnanosti. Tuto míry jistoty podniková sféra od centrální banky nikdy dostat neměla. To představuje osudovou chybu.
Americká centrální banka se tedy nyní ocitá uprostřed začarovaného kruhu. Kdo jí poradí jak z něj ven, zasluhuje ekonomickou Nobelovu cenu.
