List New York Times zveřejnil 15. června 1934 z dnešního pohledu jen obtížně uvěřitelný článek. „Všichni naši dlužníci s výjimkou Finska dnes vyhlásí platební neschopnost,“ hlásal titulek. Opravdu. Ten den přestalo svůj dluh vůči Spojeným státům splácet osmnáct hospodářsky vyspělých zemí, včetně Československa. Vlastně Československo, se svým dluhem přesahujícím 165 milionů tehdejších dolarů, patřilo k větším dlužníkům USA – řadilo se po bok Velké Británie, Francie, Itálie, Belgie, Polska, ale také Řecka, tedy zemí, jimž se vyhlášením platební neschopnosti snížil dluh leckdy o více než třetinu, pokud ne polovinu jejich tehdejšího HDP. Tyto všechny státy a některé další dlužily USA dohromady sumu převyšující sedmnáct procent amerického HDP. Dalším velkým věřitelem, který se toho dne musel smířit s tím, že poskytnutou částku už více nespatří, byla Velká Británie. Ač sama dlužila značnou sumu Spojeným státům, figurovala po jejich boku také jako zásadní věřitel meziválečné éry, takže se rozloučila se sumou odpovídající v souhrnu téměř 30 procentům svého HDP. Jediné Finsko svým tehdejším závazkům dostálo, a splatilo tak plně dluhy vznikající zpravidla poskytováním úvěrů na obnovné a stabilizační programy po první světové válce.
Obtížně uvěřitelná je rovněž dobová reakce ratingových agentur. Například taková Francie, která vyhlásila platební neschopnost (čili vlastně zbankrotovala) na dluh, jenž přesahoval padesát procent HDP země, nečelila vůbec žádnému zhoršení své ratingové pozice. Agentura Moody’s ponechala hodnocení země na úrovni „Aa“ a agentura Fitch Francii zase nechala rating „AAA“. Ani rating Československa (podobně jako řady dalších zemí) nebyl dotčen – setrval na známce „Baa“, resp. „BBB“.
K hromadné platební neschopnosti došlo v roce 1934 samozřejmě z velké části pod tíhou probíhající velké hospodářské krize. Tou lze ostatně do jisté míry vysvětlit i stoický postoj ratingových agentur, které některým zemím zhoršily rating už před rokem 1934 (například Československu v roce 1932), a v době vyhlášení hromadné platební neschopnosti tak už s ním mnohdy níže jít nemusely.
V kontextu dnešní debaty zejména kolem možného odpouštění řeckého dluhu vysvítá následující. Umožnění hromadného vyhlášení platební neschopnosti v roce 1934 a tehdejší zjevnou blahosklonnost ratingových agentur lze vidět jako smířlivé akty na opravdu široké úrovni. Příslušné dluhy byly v té době opravdu plně odepsány a v podstatě zapomenuty. Navzdory tomu nevedlo toto masové odpouštění na mezivládní úrovni – k němuž se se vší shovívavostí dokázal postavit i soukromý sektor (ony ratingové agentury) – ke zmírnění geopolitického napětí. To naopak během několika let eskalovalo do podoby další světové války. Prosazovat tedy dnes odpuštění dluhů Řecku nebo jakékoli jiné zemi s odůvodněním, že jde o akt humánní, resp. v jistém smyslu preventivní, se tak ve světle zmíněné historické zkušenosti jeví jako nemístný idealismus, resp. naivistická nepoučenost.
Vyšlo v Euru.
