Měnová politika už několik let pracuje v prostředí tzv. technické nuly. Základní úrokové sazby se ve snaze pozvednout pokulhávající ekonomiky udržují na rekordních minimech, některé jsou dokonce v záporu. Posledním případem je Švédsko, kde světově nejstarší centrální banka přesunula své sazby pod nulovou hodnotu. Dle informací serveru The Telegraph se stala v pořadí už čtrnáctou autoritou, která tímto krokem uvolnila svou měnovou politiku (viz.mapa v galerii).
Ve strachu ze všeobecného poklesu cen, společně s nuznou ekonomickou výkonností, se centrální banky snaží podniknout něco, co by donutilo komerční banky vpravit přebytečnou likviditu mezi lidi místo toho, aby si ji zbytečně „syslily“ na rezervních účtech. V prostředí všeobecného uvolňování měnové politiky vyčnívá pár výjimek jako je ruská či ukrajinská banka, které pod vahou vzájemného konfliktu nemají jiný způsob jak se alespoň pokusit přilákat zahraniční kapitál.
Množí se názory, že centrální banky zahájily globální měnovou válku. Není se čemu divit, během posledních několika měsíců 19 centrálních bank přistoupilo k měnové expanzi, především ve formě snížení základních úrokových sazeb.
Nejdiskutovanějším je především situace v Evropě a Japonsku. Bank of Japan je v podstatě původním strůjcem nápadu kvantitativního uvolňování, v jehož rámci jsou hromadně skupována aktiva, obzvláště státní dluhopisy. Evropská centrální banka se pak ve snaze bojovat s alarmujícími deflačními tlaky odhodlala k nákupu státního dluhu o velikosti více jak jednoho bilionu eur.
Celý tento trend silně připomíná situaci ve 30. letech minulého století. Meziválečná Evropa tehdy opustila zlatý standard, což vyvolalo dominový efekt hromadného oslabování evropských měn, přičemž nejangažovanější byla Velká Británie (viz. graf). Dlouhodobě tento krok vedl k posílení konkurenceschopnosti domácích exportérů, krátkodobě pak k přelivu deflace do zemí, kam Británie vyvážela své zboží.
V globálním hledáčku měnových politik je pak ostře sledován postoj amerického Federálního rezervního systému. Ten z hlediska své politiky, prozatím jen verbálně, naznačuje, že současnou situaci jednou rozetne a opustí tak řady opačně jednajících měnových autorit. Otázkou je, kdy, resp. zdali vůbec, k tomuto kroku dojde. Důsledek těchto očekávaní je pak jasně patrný například v neustále posilující americké měně. Silný dolar dopadá tak staví do ožehavé situace nejen americké exportéry, ale i země, které se rozhodly navázat kurz své měny na vývoj dolaru.
Někteří analytici jsou přesvědčení, že zvýšení amerických sazeb bude těžkou zkouškou pro celosvětový finanční systém. Potvrzuje to pak i bývalý americký ministr financí Larry Summers, který už apeloval na vedení Fedu, aby zvážilo plánované kroky a raději počkalo s úrokovým zvýšení do doby, než se prokážou dostatečné inflační tlaky.
Jak se zdá, tak manévrovací prostor měnových politik je už dosti omezen. Efekty prozatímních kroků se ne a ne dostavit, alespoň ne v takové míře, v jakou centrální bankéři doufali. Čeká se, kdy přijde zvrat, který by současnou situaci alespoň přiblížil k té „normální“ předkrizové podoby. Podle většiny odhadů se tento čas rychle blíží. Je však nutné poukázat na fakt, že jakmile se jakákoliv politika silně zakonzervuje, jako se tomu stalo v USA, už jen těžce se opouští. Samotný krok od slov k činům tak může přijít mnohem déle, než všichni očekávají.
