Jak české daně prohlubují nerovnosti

Česká republika podle předsedy vlády Petra Fialy stojí „na křižovatce“ a čelí řadě závažných problémů, včetně rostoucího deficitu státního rozpočtu, stagnace regionů, nízkých mezd zaměstnanců, krize bydlení a hrozící neudržitelnosti důchodového systému. Společným jmenovatelem těchto problémů je daňový systém, který vybírá daně zejména z práce a spotřeby.

Jedním z klíčových řešení, jak čelit těmto výzvám, je zavedení vyšší progrese daňového systému a zvýšení zdanění majetku. Zavedení vyšší progrese u daně z příjmů fyzických osob[1] a vyšší zdanění nemovitostí[2] Česku doporučuje i OECD. Nízká míra progrese se však netýká pouze daní z příjmů fyzických osob, ale celého daňového systému.

Daňová progrese se vyznačuje tím, že se efektivní daňová sazba zvyšuje s růstem zdanitelného příjmu. V progresivním daňovém systému odvádějí lidé s nízkými příjmy na daních menší procento svých příjmů ve srovnání s lidmi s vysokými příjmy. Opakem progrese je daňová regrese, kdy lidé s nízkými příjmy odvádějí na daních vyšší procento svých příjmů než lidé s vysokými příjmy.

Progresivní daňový systém je založen na dvou klíčových principech: teorii platební schopnosti, podle které by daně měly být vybírány od těch, kteří mají dostatečné prostředky, a teorii mezního užitku, která předpokládá, že snížení příjmů bohatších osob je méně bolestivé než snížení příjmů chudších osob. Tyto principy činí progresivní systém spravedlivějším ve srovnání s regresivním systémem, který více zatěžuje ty, kteří mají méně, a pro něž je tato zátěž bolestivější. V Českém kontextu je navíc vyšší zdanění nízkopříjmových domácností neefektivní i z toho důvodu, že část z odvedených daní stát následně vrací těmto domácnostem formou sociálních dávek[3].

Jak je na tom tedy daňový systém České republiky?

Pojistné na sociální zabezpečení a veřejné zdravotní pojištění

Z databáze OECD o daňových příjmech[4] vyplývá, že největším zdrojem příjmů veřejných rozpočtů jsou pojistné na veřejná pojištění, konkrétně pojistné na sociální zabezpečení a pojistné na veřejné zdravotní pojištění. Tento stav přináší několik problémů:

• Skutečná povaha pojištění: přestože jsou tyto odvody označovány jako pojistné, ve skutečnosti fungují spíše jako daň. Jsou to povinné příjmy veřejných rozpočtů, které nezohledňují individuální rizika pojištěnců a alespoň v případě nemocenského a zdravotního pojištění výše odvodů nijak nereflektuje výši pojistného plnění. V případě důchodového pojištění je podle mého názoru sporná teze, že dosažení určitého věku je legitimní pojistná událost.
• Regresivní sazby: tyto odvody mají jednotnou sazbu bez jakékoliv progrese (13,5 % u zdravotního pojištění a přibližně 31 % u sociálního pojištění, v závislosti na ekonomické činnosti osoby). U pojistného na sociální zabezpečení je stanoven maximální vyměřovací základ na čtyřnásobek průměrné roční mzdy, zatímco u veřejného zdravotního pojištění je minimální vyměřovací základ stanoven na úrovni minimální mzdy. Obě tyto skutečnosti jsou z povahy regresivní.
• Skryté náklady: skutečná sazba těchto pojištění je částečně skryta v odvodech, které za zaměstnance odvádí zaměstnavatel. Tyto odvody jsou přitom součástí nákladů práce, které pravděpodobně snižují čistou mzdu zaměstnanců[5].
• Nerovnoměrné zatížení: majetní lidé, kteří získávají své příjmy převážně nebo zcela z majetku (například pronájmem nemovitostí, prodejem cenných papírů či čerpáním dividendy), se na sociálním a zdravotním pojištění podílejí minimálně nebo vůbec. Pro tyto osoby je účast na sociálním pojištění dobrovolná a účast na veřejném zdravotním pojištění je často na úrovni minimální mzdy. Tím se nejbohatší osoby v České republice nepodílí na největším daňovém příjmu a nejvyšším výdajům veřejných rozpočtů, což vytváří nerovnováhu mezi daňovou zátěží zaměstnanců, OSVČ a rentiérů, kteří v důsledku mohou odvádět méně na daních, i přesto, že mají několikanásobně vyšší příjmy.

Daň z přidané hodnoty

Druhým největším příjmem veřejných rozpočtů je daň z přidané hodnoty (DPH), což je daň uvalená na spotřebu domácností. Spotřební daně jsou obvykle považovány za regresivní, protože chudší domácnosti odvádějí vyšší procento svých příjmů na spotřebu, zatímco bohatší domácnosti směřují vyšší procento svých příjmů do kapitálu; toto je očividné na následujícím grafu:

Daně z příjmů

Dalšími největšími daňovými příjmy jsou daně z příjmů právnických osob a daně z příjmů fyzických osob.

U daně z příjmů právnických osob je důvodné se domnívat, že efektivní daňová sazba velkých, zejména nadnárodních firem je nižší než efektivní daňová sazba malých a středních firem. To je způsobeno především možností nadnárodních firem přesouvat zisky do jurisdikcí s nižšími daňovými sazbami a jejich vyšší schopností optimalizovat daně a spravovat dotace. S tímto závěrem souhlasí i Nerudová a spol., když uvádí, že „zmiňovaných korekčních prvků využívají zejména velké korporace. Následkem toho je pak nerovnoměrné rozdělení daňového břemene mezi poplatníky daně z příjmů právnických osob v neprospěch malých a středních podniků“[6]. I tuto daň proto považuji za regresivní.

Daň z příjmů fyzických osob obsahuje dvě sazby daně: základní 15% sazbu ze základu daně do trojnásobku průměrné roční mzdy a zvýšenou 23% sazbu ze základu daně nad trojnásobek průměrné roční mzdy, která má zajistit vyšší progresi daně z příjmů fyzických osob (DPFO). I po snížení prahu pro uplatnění zvýšené sazby ze čtyřnásobku na trojnásobek průměrné roční mzdy dopadá tato zvýšená sazba na minimum osob. Daňové výjimky, které mohou využívat bohatší domácnosti (jako odpočet úroků z hypotéky, snížení dílčího základu daně z nájmu o 30 % uplatněním paušálních výdajů, osvobození prodeje cenných papírů po třech letech držení od daně), způsobují, že i vysokopříjmové domácnosti často nedosáhnou na zvýšenou sazbu daně[7].

Efektivní daňová sazba u DPFO je mnohem nižší než 15 %, a to kvůli zmíněným daňovým výjimkám, slevám a bonusům, zejména slevě na poplatníka, která v roce 2024 činí 30 840 Kč. Tato sleva zajišťuje určitou míru progrese, protože pro nízkopříjmové domácnosti představuje vyšší podíl na jejich daňové povinnosti. Lze tedy uzavřít, že DPFO je progresivní, avšak její progrese je velmi mírná, s pouhými dvěma daňovými pásmy, vysokým prahem progrese a množstvím daňových výjimek pro bohatší domácnosti, které celkově snižují její progresi.

Spotřební daně

Spotřební daně, podobně jako daň z přidané hodnoty, jsou daně uvalenou na spotřebu domácností. Často bývají označovány také jako „daně z neřestí“, neboť se používají k omezení spotřeby nežádoucích výrobků jako jsou alkohol a tabák. I tyto daně obvykle mívají regresivní charakter.

Daň z nemovitých věcí

Daň z nemovitých věcí představuje v podstatě jedinou majetkovou daň v České republice, která navíc představuje pouze zanedbatelné procento daňových příjmů. Její výpočet je založen na složitém systému koeficientů. Tento nepřehledný systém ztěžuje porovnávání daňového zatížení mezi různými obcemi a domácnostmi. Podle organizace PAQ research je daň z nemovitostí regresivní, přičemž z domácností vlastnící nemovitost odvádějí nejchudší domácnosti na této dani čtyřikrát až pětkrát více ze svých příjmů než domácnosti nejbohatší[8].

Shrnutí výše uvedeného do následujícího grafu znázorňujícího jednotlivé daně a jejich podíl na celkových daňových příjmech vypadá takto:

Český daňový systém tedy vybírá 89 % prostředků prostřednictvím daní, které mají regresivní charakter a pouhých 11 % příjmů veřejných rozpočtů pochází z daně obsahující mírnou progresi. Na základě těchto skutečností je nutné dojít k závěru, že český daňový systém je regresivní. Zároveň český daňový systém vybírá prostředky téměř výhradně z práce, spotřeby a jiných příjmů, přičemž zdanění majetku představuje zanedbatelné půl procenta daňových příjmů.

Závěrem lze říci, že současný daňový systém České republiky je regresivní a výrazně zatěžuje nízkopříjmové a středněpříjmové domácnosti, zatímco majetní jednotlivci se často vyhýbají adekvátnímu daňovému zatížení. Tato nerovnováha přispívá k mnoha strukturálním problémům v české společnosti, včetně omezené sociální mobility, nerovnoměrného regionálního rozvoje a krize bydlení. Zvýšení daňové progrese a větší zdanění majetku jsou kroky, které by mohly přispět k řešení těchto problémů a vytvořit spravedlivější a udržitelnější daňový systém. Bez těchto změn hrozí, že se sociální a ekonomické nerovnosti budou dále prohlubovat, což bude mít negativní dopad na stabilitu a prosperitu celé země.