Jak daleko má Evropská unie k jednotnému trhu?

Nosný motiv Evropské unie je jednotný trh. Kdo by pochyboval, tak knihovna moderního světa, Wikipedie, to zmiňuje hned v druhé větě v článku o Evropské unii, i.e., musí to být pravda. Tolikrát opakovaný princip čtyř svobod – zboží, kapitálu, služeb a práce – je široce chápán jako základní pravidlo ekonomického fungování členských států EU mezi sebou.

Ač jde zpravidla o geograficky jinak motivovanou diskuzi než mezi členskými státy EU, hrozba možné obchodní války plní média otázkou mezinárodního obchodu, a tedy částečně i otázkou volného pohybu zboží a služeb, v posledních měsících dostatečně. Vinou probíhajících vyjednávání o brexitu rovněž vnímáme, že otázka volného pohybu práce, až ne tak často (v českých) médiích explicitně, je stále na stole. Volnému pohybu kapitálu se tak pravděpodobně věnuje nejméně pozornosti. Většina z těchto debat se nicméně točí především kolem legislativního uspořádání, nikoliv o kvantifikaci skutečné realizace. Je tak na čase věnovat se i pojmům, které neslýcháme moc často – skutečná mobilita práce a kapitálu v EU.

Proč je vůbec, z pohledu ekonomie, volný pohyb výrobních faktorů – kapitálu a práce – tak zajímavý? Stejně jako v mnoha jiných případech, na rozmyšlení pomáhá jednoduchý model ze základů mikroekonomie; takové klasické „econ 101“. Jedna firma optimalizuje výrobu ve dvou výrobních závodech. Za určitých podmínek je optimální strategie u obou závodů vyrovnat mezní zisk pro každý výrobní faktor. Taková implikace přetrvá i pro model s větším množstvím výrobních závodů – Evropská unie. Jinými slovy, v ideálním modelu by firmy v rámci EU měly vyrábět se stejným mezní ziskem pro dané výrobní faktory.

Jaká je tedy přenesená implikace a aplikovaná empirická otázka pro život mimo ideální model? Liší se mezní ziskovost (a tedy i produktivita) kapitálu a práce skrz firmy, odvětví a země EU? Jak si mladý unijní trh plný jazykových a kulturních bariér stojí ve srovnání s ekonomikou Spojených států, která má ve fungování jednotného trhu delší praxi? Lze případnou realokací kapitálu a práce zvýšit hrubý domácí produkt EU; a o jakém kvantitativním efektu se bavíme? Za jakých podmínek lze takového optimálního rozložení dosáhnout?

Nedávno vyšlá pracovní verze paperu Resource Misallocation in European Firms: The Role of Constraints, Firm Characteristics and Managerial Decisions, za kterým stojí skupina ekonomů, jejíž součásti je i Jan Švejnar, odpovídá na nějaké z těchto otázek. Hlavní výsledek empirického cvičení je, že disperze mezních veličin v zemích členských států EU je daleko od stavu, kdy by šlo mluvit o jednotném trhu. V porovnání s ekonomikou Spojených států je rozptyl v Evropě dvojnásobný.  Autoři odhadují, že pokud by se v rámci všech (současných) 28 zemí povedlo snížit disperzi na úroveň USA, vzrostlo by HDP unie o 30 procent. Autoři rovněž argumentují, že rozptyl mezi mezními veličinami je určen do větší míry institucionálním rámcem a politikou jednotlivých členských států než charakteristikou firem obecně.

Zatímco média jsou plná problémů o budoucnosti legislativního uspořádání jednotného trhu, v praxi má evropský trh od toho jednotného daleko. Výsledky rovněž ukazují směrem, ke kterému se opakovaně vrací jak zástupci EU, tak Mezinárodního měnového fondu (MMF) či Světové banky. Další posunutí fungování EU leží na národních vládách a jejich plnění domácích úkolů. K lépe fungujícímu institucionálnímu nastavení ekonomik musí zásadní kroky udělat každý stát sám, nepolitická expertíza může jen ukazovat lepší řešení a vysvětlovat proč.

Newsletter