Dolar mírně sílí proti euru i v dolarovém indexu. Eurodolar se i po včerejším posunu obchoduje na úrovni 1,1800 EURUSD. Komentář viceguvernéra ČNB Nidetzkého o relativně rychlém zvyšování sazeb pomohl ke zpevnění koruny pod 25,70 za euro.

Jak drahé je být chudý?

Jedním z hlavních témat technologického pokroku jednadvacátého století je snadný přístup k informacím. Navíc, s velkou pravděpodobností tento článek čtete na přístroji s vyšším výpočetním výkonem, než měly počítače, které dostaly člověka na Měsíc. A s velkou pravděpodobností si dokážete představit, že ne všichni na této planetě brouzdají stránky internetu se stejnou lehkostí jako vy, dokonce pak i vytipovat regiony, kde o internetu nemají moc zdání.

Nabíledni je africký kontinent. Mohli jsme se ale již například dočíst o projektu Facebooku, který chce dostat pomocí horkovzdušných balonů vysokorychlostní internet do odlehlých oblastí světa.

Připojíme celý svět!

Ale je zajímavé, kolik lidí v USA, které jsou momentálně ve velmi dobrém ekonomickém tempu, vlastně nemá přístup k internetu, smartphonu nebo bankovnímu účtu, a jak to komplikuje jejich snahu dostat se z relativní chudoby.

8 % domácností bez účtu

Celkem zarážející je statistika, která říká, že v USA nemá zhruba 8 procent domácností klasický bankovní účet. Data magazínu The Economist pak ukazují tuto statistiku rozdělenou dle příjmů (viz galerie článku). V nejchudší skupině domácností, nevydělávajících více než 15.000 dolarů ročně, je bez bankovního účtu bezmála 30 procent!

Tyto domácnosti pak využívají alternativních finančních služeb – proplácení šeků, krátkodobé půjčky od nebankovních subjektů, zastavárny apod.

Více než polovina z této skupiny pak dle Economistu tvrdí, že bankovní účet je pro ně moc drahý. Mnozí totiž žijí doslova ze dne na den a nedokáží udržet povinný zůstatek pro vedení účtu zdarma. A zaplatit několik dolarů na bankovních poplatcích je natolik velké riziko, že si účet ani nepořizují.

Mám internet banking, tedy jsem

Život bez účtu a mobilní aplikace s sebou přináší vyšší transakční náklady. Proplacení šeku stojí mezi 2 až 5 procenty jeho hodnoty. Lidé bez účtu pak navíc platí za platby v hotovosti při převodu peněz. Brooks Institution pak odhaduje, že každý pracující využívající tyto služby pak zaplatí za život 40.000 dolarů.

Předplacené debetní karty (pre-paid debit cards) se tak, jako levnější varianta, stávají čím dál populárnější. The Mercator Advisory Group odhaduje, že objem peněz uložených na těchto „účtech“ vzrostl v roce 2014 o 5 procent na 570 miliard dolarů. Princip je jednoduchý – na kartu se dají posílat peníze, které lze vybrat z bankomatu – služby jsou opět zatížené poplatkem, ovšem výběry jsou levnější než proplácení šeků.

Několik amerických států využívá tento systém pro vyplácení podpor – tratí na tom ale ovšem ti, kteří nemají v blízkosti bankomat. Navíc například stát Indiana dovoluje jen jeden výběr měsíčně zdarma. Kansas se rozhodl být ještě trochu více „user-unfriendly“ a chtěl nastavit na karty denní limit výběru 25 dolarů. Naštěstí tento návrh na poslední chvíli neprošel – jinak by asi obyvatelé kansaských vesnic začali obsazovat přední pozice v dálkových bězích.

Půjčkou za daňovou vratkou

Nízkopříjmové domácnosti mohou zažádat o daňovou vratku (Earned Income Tax Credit – EITC). The Economist ale mluví o tom, že některé rodiny nemají prostředky na zaplacení poplatku při zažádání o někdy až tisíce dolarů. Rodiny to řeší krátkodobými úvěry.

V roce 2013 byl medián krátkodobých půjček na dva týdny, od tzv. payday lenders, 350 dolarů, asi polovina uživatelů si pak půjčila nejméně desetkrát ročně a na poplatcích zaplatil mediánový dlužník 458 dolarů.

Jak zlevnit finanční služby pro chudé?

Joe Valenti z think-tanku Centrum pro americký rozvoj (Centre for American Progress) vidí budoucnost v mobilním bankovnictví.

To se lehko řekne, ale hůře provede – polovina domácností s příjmy pod 30.000 dolarů totiž nevlastní chytrý telefon. A bezmála polovina, která si smartphone pořídila, pak dočasně přeruší čerpání služeb, jelikož si je nemůže dovolit.

Vzniká tak začarovaný kruh, kdy nízkopříjmové domácnosti mají nízký úvěrový rating, tudíž nedostanou od operátora kontrakt a chytrý telefon na splátky. Nemohou pak profitovat z toho plynoucích výhod – levné komunikace, vzdělání a například transportu. Čtvrtina nízkopříjmových domácností pak nevyužívá internet vůbec – o to těžší je pak hledání práce nebo slevových akcí.

Navíc chudší Američané trpí vyšší inflací. S méně různorodým spotřebním košem, který obsahuje naneštěstí pro ně položky, jejichž ceny rostly v posledních letech vyšším tempem, mají méně prostoru pro substituci. Mezi lety 2000 a 2013 byla inflace v nízkopříjmových rodinách vyšší ve 139 ze 156 měsíců. Chudí pak zažili růst cen o 3,2 % vyšší, než agregovaná ekonomika.

Co z toho plyne

The Economist závěrem připomíná, že vysoké náklady chudoby mají dva závěry: Zaprvé, statistiky příjmové nerovnosti založené pouze na příjmových datech nejsou vypovídající, protože chudší Američané mají vyšší životní náklady. Zadruhé, řešením je zřejmě hledat cesty, jak zlevnit život chudších spoluobčanů – například zjednodušením/zlevněním žádosti o EITC vratku.

Z našeho, nebo spíše globálního pohledu, má současná situace lehce positivní nádech v tom, že se nedozvídáme, jak chudí Američané dostávají levné hypotéky, jako tomu bylo před rokem 2008. Možná by také stálo za to, kdyby Mark Zuckerberg několik svých internetových balonů vypustil i na domácím hřišti. 

Newsletter