O elektronických podpisech ve spojení s dodržením písemné formy jsme toho již určitě četli mnoho. Tento článek neusiluje o poskytnutí vyčerpávajícího výkladu o všech úrovních elektronického podpisu, naopak se zaměřuje na jeho nejnižší úroveň, tzn. prostý elektronický podpis. Prostý elektronický podpis je nejnižší formou elektronického podpisu, která je vymezena tzv. nařízením eIDAS. To rozlišuje mezi několika druhy elektronických podpisů s ohledem na míru, jakou je garantováno určení autenticity jednající osoby. Jedná se o elektronický podpis (dále označován jako „prostý elektronický podpis“), zaručený elektronický podpis a kvalifikovaný elektronický podpis.
Co se vlastně rozumí elektronickým podpisem? Dle zmíněného nařízení jde o „data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena a která podepisující osoba používá k podepsání“. Tuto definici musí naplňovat i prostý elektronický podpis. Pod prostým elektronickým podpisem si můžeme představit např. biometrický podpis, naskenovaný vlastnoruční podpis, či e-mail s prostým elektronickým podpisem (naťukaným na klávesnici). V následujících odstavcích se pokusíme nastínit východisko pro posouzení, kdy je možné elektronický dokument podepsat prostým elektronickým podpisem, aby byla dodržena zákonná písemná forma právního jednání.
Nařízení eIDAS vyjmenovává druhy elektronických podpisů, nestanovuje však povinnost členským státům je všechny využívat či postavit na roveň vlastnoručnímu podpisu. Nařízení eIDAS přiznává právní účinky vlastnoručního podpisu explicitně pouze kvalifikovanému elektronickému podpisu. Je proto na členských státech, aby ve svých národních právních řádech upravily využívání (či nevyužívání) všech druhů elektronických podpisů, tzn. i prostého elektronického podpisu. České platné soukromé právo neobsahuje na obecné úrovni zákonný požadavek, dle kterého by byla vždy vyžadována určitá (minimální) úroveň elektronického podpisu pro naplnění písemní formy. Kdy je tedy možné prostý elektronický podpis v právním styku využít a opatřit jím elektronický dokument tak, aby byla naplněna zákonná písemná forma právního jednání? Na tomto místě nám nezbývá nic jiného než se opřít o právní nauku, právní principy a konkrétní funkce písemné formy. Řešení nastíněného problému je dle převažujícího názoru v odborné literatuře nutné hledat ve smyslu a účelu písemné formy u konkrétních právních jednání (u kterých zákon vyžaduje písemnou formu). Vždy proto musíme zohlednit všechny okolnosti daného případu. Předložený článek usiluje o rozbor tohoto názoru na konkrétních příkladech právních jednání (viz níže) s ohledem na funkce písemné formy, které mohou být naplněny i prostým elektronickým podpisem.
Písemná forma právního jednání může plnit několik funkcí (např. důkazní, zajišťovací, varující a kontrolní). V tomto článku budou hrát stěžejní roli dvě z těchto funkcí – funkce varující a funkce zajišťovací. Rozlišování mezi těmito dvěma funkcemi spočívá v otázce, koho má požadavek písemné formy na dané právní jednání chránit. Zatímco varující funkce podněcuje jednající osobu, k tomu, aby si rozmyslela své jednání a zvážila jeho právní následky, a varuje ji před nepromyšleným či unáhleným jednáním, zajišťující funkce naopak chrání třetí osoby a najde své uplatnění v situacích, kde je třeba zabezpečit právní jistotu třetích osob. Písemná forma bude mít vždy důkazní funkci, vyplývá to již z její podstaty, proto se této funkci věnuje předložený článek pouze okrajově. Důkazní funkce může být zpravidla naplněna prostřednictvím prostého elektronického podpisu.
Nyní se podíváme na konkrétní příklady právních jednání, u kterých zákon vyžaduje písemnou formu a u nichž je třeba rozlišovat funkce této písemné formy. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že níže uvedené závěry se vztahují pouze na obligatorní písemnou formu, tzn. požadavek písemné formy je stanoven zákonem. Pokud se požadavek na písemnou formu zakládá na ujednání stran, nic jim v rámci smluvní volnosti nebrání ujednat si využití prostého elektronického podpisu bez jakéhokoli omezení. V praxi se s tímto druhem elektronického podpisu nepochybně setkáváme na denním pořádku u různých smluv uzavíraných prostřednictvím emailu či podpisu speciálním perem či prstem na displeji dotykového přístroje (tzv. biometrický podpis).
Na následujících dvou vybraných příkladech si podrobně rozebereme, jakou funkci zákonná písemná forma plní s ohledem na přípustnost prostého elektronického podpisu:
Převod nemovitých věcí
Písemná forma je v našem právním řádu vyžadována na několika místech nejen v oblasti soukromého práva. Jeden z nejtypičtějších příkladů představuje ustanovení § 560 OZ, dle kterého písemnou formu vyžaduje právní jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci. Smysl a účel právní úpravy v tomto případě je primárně varující. Nemovité věci mají zpravidla velkou hodnotu, a proto se zákonodárce rozhodl adresáty právních norem upozornit na význam a dopady dispozice s věcnými právy, která se týkají nemovitých věcí, a chránit je tak před ukvapeností jejich rozhodnutí.
Tím ale výčet funkcí písemné formy není vyčerpán, neboť se jedná o ukázkový příklad právního jednání, u kterého písemná forma plní i zajišťovací funkci. Na práva, která jsou evidována ve veřejném seznamu (katastru nemovitostí), klademe speciální požadavky týkající se ochrany třetích osob. Zajišťovací funkce písemné formy umožňuje třetím osobám přiřadit jednotlivé nemovité věci a práva k nim jejich vlastníkům, resp. oprávněným z daných práv. Některé dispozice s nemovitými věcmi zakládají dále daňovou povinnost, v takovém případě plní písemná forma i funkci kontrolní. Není proto pochyb, že písemná forma právního jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, zajišťuje právní jistotu právního styku. Na jejím dodržení proto musíme trvat a klást na tuto písemnou formu vyšší požadavky (než u jiných právních jednání, u kterých písemná forma neplní zajišťovací funkci). Je na místě uzavřít, že použití prostého elektronického podpisu při tomto právním jednání není v našem právním řádě žádoucí a nemůžeme k němu dojít ani výkladem smyslu a účelu písemné formy.
Pojistná smlouva
V souladu s ustanovením § 2758 odst. 2 OZ není-li pojištění ujednáno na pojistnou dobu kratší než jeden rok, vyžaduje smlouva písemnou formu. Na prvním místě při zkoumání smyslu a účelu písemné formy v tomto ustanovení je písemné formě pojistné smlouvy pro dlouhodobá pojištění nutné přiznat varující funkci. Ta má potencionálního pojistníka varovat před unáhleným a nepromyšleným uzavřením dlouhodobé smlouvy a před vznikem závazku k úhradě vysokého pojistného. Smysl a účel písemné formy u pojistné smlouvy na dobu delší než jeden rok má tedy chránit osobu pojistníka, nikoli třetí osoby. Tento závěr lze systematicky doplnit o větu druhou ustanovení § 2758 odst. 2 OZ, dle které přijal-li pojistník nabídku včasným zaplacením pojistného, považuje se písemná forma smlouvy za zachovanou. Varovná funkce písemné formy zde ztrácí na významu, pokud pojistník včas zaplatil pojistné a přijal tak nabídku pojistitele, tzn. dobrovolně již vydal ze svého majetku finanční prostředky odpovídající (i vyššímu) pojistnému. Toto faktické plnění samo o sobě představuje pro pojistníka dostatečné varování před zasláním většího množství finančních prostředků ze svého bankovního účtu.
Písemná forma pojistné smlouvy naplňuje také důkazní funkci. I zde je třeba uzavřít, že prostý elektronický podpis je schopen naplnit důkazní funkci písemné formy právního jednání. Tento závěr je možné doplnit i o skutečnost, že nedostatek formy pojistné smlouvy může být dodatečně zhojen pomocí faktického plnění. Ani jedna funkce písemné formy pojistné smlouvy nesloží ochraně veřejného zájmu. Všechny výše zmíněné funkce mají chránit osobu pojistníka (jen on může také uplatnit námitku neplatnosti). Na písemnou formu pojistné smlouvy proto nemůžeme klást stejné požadavky jako na písemnou formu smlouvy, jíž se převádí vlastnické právo k nemovité věci. Nic tak nebrání závěru, že k uzavření pojistné smlouvy na dobu delší jednoho roku (včetně) je možné použít prostý elektronický podpis.
Tento článek se snaží detailně rozebrat převažující odborný názor týkající se využití prostého elektronického podpisu v českém právním prostředí. Z provedeného rozboru tohoto názoru na konkrétních příkladech lze uzavřít následující:
- Určení smyslu a účelu písemné formy u konkrétních právních jednání zakládá výchozí kritérium pro odpověď na otázku, kdy je možné v našem právním řádě využít prostý elektronický podpis s ohledem na zachování zákonné písemné formy. Předpokladem pro takový závěr je posouzení, koho nebo co má zákonná písemná forma v daném případě chránit, s důrazem na ochranu třetích osob a veřejného zájmu. Nic však nebrání smluvním stranám, aby si v rámci smluvní písemné formy sjednaly využití prostého elektronického podpisu.
- Samozřejmě platí, že by smluvní strany (při dvoustranných a vícestranných právních jednáních) a podepisující osoby (při jednostranných právních jednání) měly zvážit, jaký typ prostého elektronického podpisu použijí. Následky volby např. mezi (i) naťukáním jména a příjmení na klávesnici (a připojení těchto dat na konec emailové zprávy); (ii) naskenovaným vlastnoručním podpisem (a jeho následným vložením do elektronických dokumentů) a (iii) biometrickým podpisem se mohou objevit až v budoucnu v případě soudního sporu v rámci procesního dokazování. V případech běžného právního styku je možné považovat právní jednání prostřednictvím e-mailu a umístění prostého elektronického podpisu (naťukaným na klávesnici) na konci e-mailové zprávy za vyhovující a dostačující. Nelze však přehlédnout zdrženlivý a do velké míry konzervativní postoj soudů k tomuto typu prostého elektronického podpisu. Je proto nutné upozornit na praktické dopady hmotněprávní volnosti jednajících osob, která může mít negativní dopady s ohledem na § 565 OZ v rámci procesu dokazování a rozložení důkazního břemene.
- Přesto lze uzavřít, že všechny zmíněné typy prostého podpisu jsou (s ohledem na výklad smyslu a účelu písemné formy právního jednání viz výše) schopny naplnit písemnou formu (konkrétního) právního jednání.
Zdroje:
MELZER, F., TÉGL, P., a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek III. §419-654. 1.st ed., vol. III. Leges, 2014.
MELZER, F., TÉGL, P., a kol. Občanský zákoník § 2716-2893. Velký komentář. 1.st ed. Praha: C. H. Beck, 2021.
LAVICKÝ, P., a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 2.nd ed. Praha: C. H. Beck, 2022.
