Jak přední firma českého průmyslu bojuje s pandemií

Vladislava Česáková už 19 let funguje jako CEO ve firmě ZAT a.s. I díky jejímu vedení se firma dostala na špici ve svém oboru. Své manažerské schopnosti a zkušenosti využila v době pandemie k nastavení jasných pravidel v rámci firmy, které pomáhají stabilizovat její chod i v nepředvídatelné době pandemie. Uvědomuje si, že vir si jako součást přírody dělá, co chce, a je proto nutné se připravit na všechno. V rámci firmy proto zavedla řadu opatření, kdy některá jsou inspirována konkrétními návrhy současné vlády. Vládou inspirovaná opatření v rámci firmy fungují podstatně lépe než jejich předloha na vládní úrovni. Čím to je?

V následujícím rozhovoru se věnujeme zhodnocení dosavadního průběhu pandemie v České republice, hodnocení přístupu vlády k této pandemii, zhodnocení dopadu pandemie na firmu ZAT a.s. Přirozeně se ani nevyhneme diskusi návrhu na krátkodobé uzavření průmyslu za účelem omezení šíření viru.

Jak hodnotíte dosavadní úsilí v boji s pandemií v České republice? Jakou známku byste vystavila vládě, veřejnému sektoru, firmám a občanům České republiky?

Já bych je neznámkovala a byla bych shovívavá, že nezvládají pandemii. Tu nezvládá nikdo. Virus je součást přírody a dělá si, co chce. Je jasné, že nelze poručit větru a dešti. To, co jim vyčítám, je, že se za poslední rok nenaučili vůbec nic. Mnoho firem se za tu dobu naučilo mnoho, jak s virem bojovat, jak omezit šíření viru na pracovištích a jak se vyhnout vypuknutí nákazy na pracovištích. V září proto zodpovědné firmy další vlna nákazy nepřekvapila. To nelze říct o vládě, která se chová, jak kdyby se s virem seznámila včera. Kroky vlády proti šíření viru jsou nepředvídatelné a její komunikace s veřejností skrze média je matoucí. Z prohlášení jednotlivých politiků a úředníků není často zcela zřejmé, zda se jedná o čistě  jejich osobní názor, či názor vlády. Některá prohlášení a oznámení proto zasela do země zmatek, což přirozeně lidi, firmy i trhy znejistilo. Pokulhává i komunikace vlády s firmami ve věci pandemie. Přitom je vytvořen komunikační kanál ve formě datové schránky, kde bych čekala, že bude vláda sdělovat důležité informace a změny v opatřeních. To se ale neděje, a tak jsme závislí na čerpání informací z médií, svazů a obchodních komor.

Další problematickou rovinou je nepředvídatelnost platnosti opatření. Příkladem takového opatření je vyžadování potvrzení zaměstnavatele pro zaměstnance při cestě do práce mimo okres trvalého bydliště. Tato povinnost byla oznámena v pátek a platila hned od pondělí. Vláda tak nedala firmám čas na zprocesování všech těchto potvrzení. Na absurditě toho opatření přidalo, že potvrzení muselo být v roce 2021 vytištěno na papíře. To nás opravdu překvapilo. V ZAT zásadně neplýtváme papírem a co je jen trochu možné řešíme digitálně. Podobné požadavky ukazují, jaké úrovně dosahuje e-government v České republice. Nemůžeme se pak divit, že celý projekt trasování byl naprosté fiasko. Hlavou jsme kroutili i u povinného uzavření jídelen, které přišlo bez ohlášení, aby druhý den na to byl tento nesmyslný zákaz odvolán. No prostě amatérismus největšího ražení. Po roce bojů s pandemií?

Moje výtky ale nemíří jen směrem k vládě, ale k celé politické scéně na všech úrovních, která místo toho, aby se spojila, tak naplno rozjela politickou kampaň, a to celou situaci dále zhoršuje. Řada politiků i na krajské úrovni se zjevně bojí zodpovědnosti. Jestli se neumí připravit a bojí se jednat, tak co tam dělají? Důsledkem je, že Česká republika, která je rozvinutou průmyslovou zemí v Evropě, je v otázce pandemie jednou z nejhorších zemí na světě. A to jsme ještě nedostali účtenku za ekonomické dopady.

Čeho se bojím mnohem víc, jsou dopady nezvládnuté pandemie na psychiku a kulturu tohoto národa. V této oblasti utrpíme nedozírné škody, které budou v kulturní oblasti srovnatelné se škodami po 40 letech komunismu. Lidé jsou po roce na home office, ve střídavé izolaci a lockdownu zanedbaní. V životě jsem u nás ve městě neviděla tolik lidí v teplákách a tolik neoholených můžu. To je důsledek toho, že chybí kultura. Nejsou otevřená divadla, kina ani restaurace. To se na chování lidí také podepisuje. Chybí totiž i ta základní kultura, že se ráno člověk včas vzbudí, umyje se, upraví se a převlékne se do reprezentativního oděvu. Tohle prostě chybí. Jedná se o další nezanedbatelný náklad pro společnost.

Zaujal Vás konkrétní přístup v zahraničí? Od koho se můžeme učit?

My jsme se ve firmě inspirovali tuzemskou vládou a hned na podzim jsme vytvořili vlastního ZAT psa, kde je v tabulce jednoznačně napsáno, která opatření budou platit v jednotlivých stupních a co jednotlivé stupně nebezpečí ve firmě definuje. Každý týden v pondělí je skrze jednoho předem určeného mluvčího krizového štábu ZAT vyhlášen stupeň, který bude platit od středy. Platnost opatření ve firmě je schválně vyhlašována v pondělí a platná od středy, aby byl čas na implementaci případných změn. Víme totiž, že nejvíce zmatků způsobuje vláda ČR změnou opatření ze dne na den, kdy kolikrát ani nedodrží slíbený čas sdělení nových pravidel. V ZAT víme, že se nemůžeme plně spolehnout na komunikaci vlády v oblasti opatření, a proto se řídíme vlastním systémem PES. Naši zaměstnanci tento přístup oceňují a označují ho za pevný bod, protože mají díky naší jasné komunikační strategii jistotu. Pravidla totiž nastavujeme na základě situace u nás ve firmě a regionu. Zatímco vláda při rozhodování uplatňuje centralistický přístup, kdy stejná opatření platí v rizikových i nerizikových regionech. Nereflektuje tak reálnou situace v jednotlivých regionech a uplatňuje tak tvrdá opatření i tam, kde nejsou potřeba. Svůj vlastní nástroj – svůj PES, tak vláda nepoužívá správně.

Takže jste v ZAT vlastně inspirovali přístupem vlády, ale používáte ho efektivněji a funguje Vám? To by mohlo nasvědčovat tomu, že vláda nemá špatné nápady, ale má problém s jejich implementací?

Ano. Chovají se navíc hystericky. V rámci rozhodování postrádám kontinuitu, navíc postrádají integritu v rámci vlastních rozhodnutí. Několikrát se stalo, že vyhlásili nějaké opatření, aby ho obratem rušili, leckdy dříve než začalo platit. Tento styl komunikace a rozhodování pak všechny strašně mate, což vidím jako největší problém. A jsem si jistá, že opatření neselhávají, jak se řada lidí snaží naznačit, kvůli neposlušnosti českého národa. Český národ je spořádaný. Morálku a jistou úroveň poslušnosti máme v krvi. S takovou generalizací vlastností národa nesouhlasím a nemyslím si, že by Češi byli více neposlušní než další národy v Evropě. Pochybuji proto, že špatné výsledky v oblasti pandemie způsobuje povaha našeho národa. Když dávají pravidla smysl a je v nich pořádek, pak Češi nemají problém s jejich dodržováním. Vidím to u nás ve firmě. Jako hlavní důvod, proč je Česká republika v oblasti pandemie jednou z nejhorších zemí na světě, vidím, jak jsem už zmiňovala, nízkou úroveň digitalizace veřejného sektoru a způsob předávání informací.

Koncem února začala ve veřejném prostoru debata o dočasném uzavření průmyslu. Pracoviště, a to i ta průmyslová, jsou dle statistik nejčastějším místem nákazy. Vnímala jste tuto diskusi? Jaký je Váš názor?

Ano, tuto diskusi jsem vnímala velmi silně. Z celého návrhu mi nejvíce vadila plošnost toho opatření, které hází všechny firmy do jednoho pytle. My v ZAT a další zodpovědné firmy už od začátku pandemie pracujeme na fungujícím systému opatření, abychom zabránili šíření viru u nás na pracovištích. Soukromé firmy a jejich management si nemohou dovolit, aby byla vlivem viru zastavena výroba či poskytování služeb. Soukromé firmy si na svůj provoz, na mzdy pro zaměstnance a další musí vydělat, a proto musí fungovat. Jinak nemohou dostát svým závazkům vůči zaměstnancům a zákazníkům, kteří v mnoha případech také čekají na výrobky, aby jejich činnost mohla pokračovat. To, že nám nepadají peníze do pokladny shůry, nás silně motivuje, aby náš systém proti šíření viru fungoval. A náš systém funguje, neevidujeme v současné době nikoho nakaženého virem a za dobu trvání pandemie u nás na pracovišti neproběhala ani jedna exploze nákazy. Proč nás tedy chtějí zavřít?

Dále mám pochybnosti o vypovídající hodnotě dat, která byla použita k odůvodnění tohoto návrhu. Vláda pomocí přístupu k masovým médiím začala zasévat hysterii mezi lidi, že průmyslové firmy jsou střediskem nákazy. Tato informace není na základě mých zkušeností pravdivá a neopodstatňuje tak plošné uzavření průmyslu. Argumenty, že když jsou uzavřené restaurace, tak musíme uzavřít průmysl, mi připomínaly spíše rétoriku „když nemůžeme vydělávat my, tak nemůžou vydělávat ani oni“. Navíc věřím tomu, že k tak tvrdému uzavření některých sektorů ekonomiky vláda nemusela přistoupit. Volnější režim opatření by umožnil prosazení prvků samoregulace, které by měly stejný nebo lepší efekt. Firmy i drobní živnostníci mají obrovský zájem na tom, aby se z jejich provozu nestalo středisko nákazy. Poškodilo by to jejich pověst a museli by zavřít, což by se jim podepsalo na peněženkách. Firmy by si proto opatření a jejich dodržování nastavily a hlídaly ve vlastním zájmu samy. I sami lidi by na sebe dávali větší pozor, protože chtějí být zdraví. Místo podpory a příspěvku zavřeným firmám by vláda mohla nakoupit ochranné prostředky a desinfekce, což by dále pomohlo proti šíření nákazy. Vláda svým přístupem dává najevo, že shůry je schopna řídit ekonomiku a lidi v ní. Zapomíná tak, jak jsem již zmiňovala, na rozdíly v situacích v jednotlivých regionech a uplatňuje stejně tvrdá pravidla i tam, kde nejsou potřeba. Svým počínáním pak ničí ekonomiku a životy lidí, což s sebou nese obrovské náklady, a stejně teď z pohledu nákazy patříme mezi nejhorší země na světě.

Vláda navíc na firmy přenáší velkou část své zodpovědnosti, což s sebou nese náklady. Z průmyslových podniků se ze dne na den stala největší testovací střediska. Tuto povinnost uvalili na firmy a management neměl v mnoha případech ani dostatek času, aby se s tím vyrovnal. Tohle byl pro firmy poslední rok denní chleba. Ministryně práce nás pak po tom všem překvapí návrhem na zákaz práce i pro ten zbytek lidí, kterým to ještě nezakázali. To všechno z mého pohledu jen pro získání politických bodů na mylné informaci, že firmy jsou střediskem nákazy.

V průmyslu jsou zaměstnány miliony lidí. Otestovat pravidelně všechny bude kapacitně, finančně i logisticky extrémně náročné. Budete schopni získat dostatek testovacích sad, abyste dostáli povinnosti testovat? Je testů na trhu dostatek?

My jsme v ZAT například testovali ještě před tím, než to bylo povinné z výše zmíněných důvodů. Nedivila bych se, kdyby v rámci rozšíření kapacit firmy zaměstnanci využívali současné sítě pro antigenní testování hrazené ze zdravotního pojištění. Po Vánocích jsme v rámci našeho krizového štábu diskutovali možnosti tzv. samotestování přímo na pracovišti. Zjistili jsme ale, že tehdy byla možnost testování pouze pod lékařským dozorem. I proto jsme ze začátku zaměstnancům doporučovali, aby využili už existující testovací kapacity. I tuhle chybu vládě vyčítám. Možnost samotestování na pracovištích měla být spuštěna mnohem dříve. Na druhou stranu je tu možnost antigenního testování v rámci zdravotního pojištění, ale firmy musí nyní testovat na vlastní náklady. To nepovažuji za férový přístup, i když by malá část těchto nákladů měla být proplacena.

Od začátku pandemie do března tohoto roku jsme nechali testovat na vlastní náklady řadu zaměstnanců, obvykle s negativním výsledkem, a za poslední dva měsíce udělali v rámci firmy zhruba 2 000 testů a evidovali jsme 5 pozitivních případů. Zaměstnance s pozitivním testem jsme pak obratem poslali na PCR test, který musí vykonat zdravotníci. Ve všech  případech jsme se setkali s kapacitním problémem, kdy volné termíny na test byly buď daleko nebo za dlouho. Od vlády bych očekávala, že pro lidi, kteří ještě smějí pracovat a drží ekonomiku nad vodou, vyhradí část kapacity testování, aby zkrátila čekací lhůtu. To by mi přišlo jako logický krok. Dlouhá čekací lhůta na test PCR pak drží zaměstnance, které platíme, doma v karanténě. I když jsou třeba negativní.

Jak se s pandemií, opatřeními a omezeními v ZAT a.s. vyrovnáváte po výrobní a ekonomické stránce?

Současná situace potvrdila platnost mého hesla, že štěstí přeje připraveným. S pandemií se vyrovnáváme i díky zakázkám pro esenciální části ekonomiky v tuzemsku i v zahraničí. Ani to ale není jistota, protože i do elektráren, kam dodáváme, může dorazit covid-19 a naši zaměstnanci tam nebudou moci v rámci plnění zakázky odjet. V ZAT zdraví našich zaměstnanců chráníme a nehodláme je vystavit riziku v podobě cesty na pracoviště, kde hrozí nákaza. Pro účely ochrany zaměstnanců jsme po vypuknutí pandemie v minulém roce okamžitě nakoupili ochranné prostředky včetně respirátorů FFP 3. I tak je ale rozšíření nákazy u našich klientům, kam dodáváme nejen výrobky, ale také služby, velkým rizikem i z ekonomického pohledu.

Určení celkových nákladů pandemie pro firmu ZAT je extrémně náročné. Samozřejmě evidujeme veškeré náklady na testování, ochranné pomůcky, vlastní trasování, infrastruktura pro boj s virem a podobně. Tyto náklady ale nejsou vzhledem k velikosti naší firmy tím zásadním problémem. Dalším nákladem je pak úsilí managementu a krizového štábu, který musel celý proces včetně např. vlastního systému trasování nastavit, protože toho státní aparát nebyl schopen. Tento čas jsme mohli určitě využít jinde a lépe. Největší problém z pohledu tržeb je zpoždění a odklad řady domluvených zakázek vlivem dopadu COVID-19. Jako příklad mě hned napadla naše nová automatická linka za desítky milionů korun, kterou jsme plánovali nainstalovat. Zodpovědný tým techniků od dodavatele ale dostal COVID-19 a celá instalace se tak zpozdila o dva týdny. Takové odložení znamená významný výpadek výrobní kapacity, který se samozřejmě přenese i do propadu tržeb.

Komplikace jsou samozřejmě spojeny i se zahraničními zakázkami, kam jsme v řadě případů nemohli ve smluveném termínu přijet dokončit a předat zakázky, které jsou vázány na tržby v řádu milionu korun. Problémy hrozily i při plánované inventuře, kde chyběla zodpovědná pracovní síla kvůli nutnosti karantény. Zpoždění inventury pak přirozeně vedlo i k odložení startu výroby, což jsou další náklady, které je těžké vyčíslit. Vzhledem k tomu, že COVID-19 zasáhl celý svět, včetně našich dodavatelů, museli jsme i v rámci zajištění dostatku výrobních vstupů vynaložit další úsilí. Není to tedy o přímých nákladech, ale o těch nepřímých spojených s průtahy a dalšími problémy ve výrobě. I přes řadu problémů spojených s covidem, které jsem ani nezmiňovala, se nám podařilo zakončit rok v zisku. I tak to byl ale jeden z nejhorších výsledků za posledních 20 let. .

Covid nám letos hodně vzal. Na druhou stranu u nás ve firmě zrychlil adopci nových technologií. I před pandemií jsme používali online komunikační nástroje, ale řada lidí se tomu stále bránila. Příchod pandemie pak přijetí těchto technologií urychlil. Už pár měsíců po začátku pandemie jsme vedle firemních porad dělali pomocí online nástrojů i výběrová řízení a pohovory pro zaměstnance.

S jakým výhledem Vy, či firma ZAT, pracujete pro následující období? Máte pro lidi nějaká doporučení?

Já pracuji s tím, že každá pandemie trvá plus mínus 2 roky. Pokud je to pravda, pak lze konstatovat, že už máme více jak polovinu za sebou. Vyplývá z toho ale také to, že lidé, co si myslí, že budeme mít letos na podzim klid, jsou úplně vedle. Jediná možnost, jak pandemii porazit, je se přizpůsobit. V rámci naší firmy pro to děláme všechno. Věříme, že nám to v následujících měsících a letech pomůže a že se nám to vyplatí. Co bych si do budoucna přála, je to, aby vláda přestala centralistickým způsobem řídit zemi v době pandemie a aby to nechali na lidech. Lokální způsob nastavení opatření je dle mého názoru cestou k úspěchu. Není se třeba bát, že by lidé nevěděli, co mají dělat. Za poslední rok mají v podstatě všichni nějakou zkušenost s virem a vědí, jak se mají chránit. Pokud se vláda rozhodne pokračovat v centralistickém stylu řízení, pak je prosím, aby jejich komunikace byla snadno srozumitelná a její rozhodnutí předvídatelná. Dále bych při testování účinnosti opatření doporučila snížit četnost různých změn, kdy v takto nestabilním prostředí je téměř nemožné otestovat účinnost jednotlivých opatření. Nevíme proto ani, do jaké míry jsou jednotlivá opatření účinná či neúčinná.